Copak je to za vojáka
Autor: Mireček Novák
Datum akce: 18. – 21. 4. 2014
Před víkendovkou
Ještě než víkendovka vůbec začala, orgové nám poměrně výrazně naznačili, v jakém režimu tato akce bude probíhat. Nastudovat jsme si měli filmy jako Černí Baroni, Tankový Prapor nebo Copak je to za vojáka. Navíc každý z nás dostal jméno některé z filmových postav, nejvíce z Černých baronů. Nebylo překvapením, že se nám všem vyhnuly důstojnické hodnosti.
Pátek
Úplně na začátku jsme všichni byli pouhými civilisty, ze kterých mělo naše velení (Jirka Gazárek – major Terazky, Radim – kapitán Tůma, Pirát – svobodník Kouba, Jirka Švec – Švejk, Pavel – rotný Smiřický a Laďka – četařka Babinčáková) vycvičit obávané nebo alespoň bojeschopné vojáky.
Prošli jsme tedy odvodovým řízením, kde se i ti nejhloupější a nejnemocnější kripli stali vojíny. Následovala vojenská drezůra a buzerace.
Samozřejmě i tentokrát se zhlédnutí motivačních filmů vyplatilo každému, kdo na víkendovku přijel, jelikož i tentokrát nás čekal tradiční páteční kvíz na téma výše uvedených filmů + obecné vojenské vědomosti. Např. kadence střelby samopal atd. Moc dlouho se večer nevykecávalo, rozhodně se šlo spát před půlnocí. Druhý den nám došlo proč aufblasbares wurfelzelt.
Sobota
Nebylo to krásné ráno s kytarou a přichystanou snídaní. Po rychlém a hlasitém probuzení cca v 5:30 následovala rozcvička na nádvoří a pak nácvik přesného pokládání min. A jelikož jsem byl při této aktivitě bezkonkurenčně nejúspěšnější (i v porovnání s velitelským sborem), měl jsem za odměnu tu čest udělat o té naší vojně pravdivý zápis. Ano pochopili jste správně, oním umísťováním min byla myšlena kuličkyjáda: Přeskočím úspěchy a neúspěch těch a oněch ve čtvrtfinále a semifinále. Do finálové čtveřice se s tímto výsledným umístěním probojovali:
1) Mireček
2) Radim
3) Veverčák
4) Jirka Gazárek (Pro Jirku životní úspěch)
Finále se hrálo po snídani a před nástupem do práce.
Pracovalo se snad pouze na zámeckých květinových terasách. Holky okopávaly záhony, kluci si hráli s kompostem, Paik sekal trávník elektrickou sekačkou. Až do večera bylo teplé a slunečné počasí.
Po obědě jsme bojovali s vejci. Hodně jsme s nimi házeli, taky jsme s nimi skákali, některá jsme zašlapávali a některé zase odpálkovávali. Vážení, musím zde poznamenat, že standardní vejce není na takové zacházení stavěno.
Z bojiště nás vyhnal krátký, ovšem z počátku hrozivě vypadající, deštík.
Ještě před večeří začaly holky malovat vejcata a kluci se vydali sehnat nějaké to proutí na pomlázku. Proč ale už v sobotu! Říkal si každý z nás nezasvěcených! Hold vojna je vojna a na vojně se zatím nikomu nevyplatilo detailnější pátrání po smysluplnosti vydaných rozkazů. K večeři byla Pirátova výborná cibulačka, škoda jen, že byla servírována až o půlnoci. Možná by se jí pak tolik nevyhodilo.
Neděle
I sobotní ráno jsme zahájili rozcvičkou. Na rozdíl od předešlého rána jsme navíc byli nuceni zpívat: „My sloužíme svému národu, my sloužíme na zámku“ Zjistili jsme, že není snadné zároveň koordinovat zpěv, pohyby rukou a nohou. Naštěstí nás z toho nikdo nezkoušel.
Následovala velká finální zkouška našich vojenských zdatností: VÝSADEK na nezabezpečeném území v týlu nepřítele. Respektive – čtyřčlenná skupina byla naložena se zavázanýma očima do auta a odvezena kamsi ku Olbramkostelu. S domorodci se nevykecávat, projít po předem zadané trase, pokud možno nenápadně špehovat cizí podobně vyhlížející jednotky (celkem jsme byly 3 čtveřice), ale jinak se vyhýbat přímému střetu. Nejdůležitější bylo dorazit +- do 14:00 k loveckému zámečku Lusthaus. Zde jsme posbírali nějakou tu munici (pušky, granáty, chemikálie) a vysílačky, pomocí kterých jsme pak byli instruováni vzdáleným velitelským sborem. Nemuseli jsme tedy už dále nic vymýšlet, jen plnit zdánlivě nelogické pokyny našeho velení – to už jsme s přehledem zvládali.
Tak jsme se k večeru dostali až do Vranova na zámek, který mezitím obsadili nepřátelští vojáci. Bleskově a v tichosti jsme všechny odrovnali a nakonec zachránili i našeho nejvyššího, majora Terazkyho. MISE SPLNĚNA.
Pondělí
Jak jsme byli rádi, že jsme vejcata vymalovali a pomlázky upletli už v sobotu! Byli jsme tak na pondělní „juchajdá“ plně připraveni. A tak se i v tomto potvrdilo, že není třeba přezkoumávat zdánlivě nesmyslné příkazy, namísto toho slepě důvěřovat veliteli. Stali se z nás vojáci.