Zápis z deníku účastníka aneb Jak Apokalypsa nepřišla

Autor: Káťa Brátová

Datum akce: 16. – 18. 10. 2015

Krátce po tom, co se nad Opatovem snesla vesmírná tma, začali se k místní škole slétat účastnici. Jelikož všichni byli již vesmírem otřelí cestovatelé, zvládli dorazit svými vesmírnými i těmi méně pohodlnými prostředky až na stanoviště Afa. Jen chudák Jiří čekal na účastníky v před-příletové hale (kde jen čirou náhodou měl být sraz).

První bojový úkol byl jasný, než dorazí TI „se kterými snad zachráníme svět“ bylo potřeba jim připravit něco na posilněnou, rozdala úkoly Věrka a zmizela (a to prý jí to úkolování moc nejde).

A tak každý účastník vytasil ze své vesmírné bagáže dobrůtku, kterou vlastnoručně (nebo s menší pomocí) připravil a hlavně v celku dopravil na stanoviště Alfa. Největší počet vzorků byl sladkých, hádám, že si všichni uvědomovali významnost této mise a důležitost energie schované v cukru.

Po náročných přípravách a překrásných estetických úpravách bylo jídlo naservírováno a my neochvějně očekávali přílet Vedoucího týmu. Dorazil! A hned jsme se dozvěděli tu velkou novinu! Svět už byl zachráněn, Goauldi jsou zrakveni a teď jen na čase to pořádně oslavit. Naše počáteční zklamání nás velmi rychle přešlo a po vynikající degustaci došlo na vyhodnocování vzorků. Všechny vzorky byly výtečné, nemalý úspěch slavila např. benzínová bábovka, ale i ta byla předčena bábovkou, masem a sýrovou pomazánkou.

Poté, co jsme nabrali dostatek sil, jsme byli konečně uschopněni k letu. Za zápůjčku solárů pod hrozbou věčného otroctví jsme naskočili do svých Ha’taků a rozletěli se objevovat nové planety. A jak je všem dobře známo, každá planeta má svá tajemství. Tu levně seženete potraviny či elektroniku, jinde je draze prodáte. Asi nejlépe se obchodovalo se zbraněmi a drogami, jediné nebezpečí při pašování však tvořila všudypřítomná policejní hlídka, která donutila při úprku i pár lodí ztroskotat. Všem týmům se nakonec podařilo vydělat dostatek solárů, jak na zaplacení půjčky, tak k nákupu potřebného Nakadahu (Ne, Nakadrie nám neprošla, je to s ní prý větší risk). A my mohli jít s klidným svědomím spát.

Po sobotním ranním posilnění, které s velkým úsilím připravila snídaňová četa, jsme vyfasovali pilky, sekyrky, pár dobře míněných rad, nazuli jsme gumáky, do batůžku k jídlu přibalili i pracovní rukavice a vyrazili na záchranu opatovských luk. I přes plánované pravé sychravé podzimní počasí a ranní 3°C na teploměru, nám celý den vykukovalo sluníčko a povzbuzovalo nás v práci. Hlavním úkolem bylo pomoci loukám od poléhavých vrb, které mají ve zvyku se rozrůstat jako plevel (snad tím neurazím botanickou část účastnictva). Každý se z plných sil vrhnul na to, co mu šlo nejlépe. Někomu nebylo možné sebrat pilku z ruky, jiného dostat z potoka. Nakonec jsme se mohli ohlédnout na kus dobře odvedené práce.

Ono přece jen bez práce nejsou koláče. V momentě, kdy jsme vyčerpali všechny pracovní síly, byl nejvyšší čas se odebrat do tábořiště a náležitě se nadlábnout. Jen místo koláčů jsme raději nad ohýnkem, o kterém nikdo nevěděl, jak dlouho ještě vydrží, pekli špekáčky.

Přesto, že svět byl už dávno zachráněn, není žádoucí ztratit obezřetnost. Bylo potřeba posílit obranu (ať už před nezbednými Oráji či jinou havětí) a to právě opravou silového pole napájejícího hvězdný portál. V přilehlém okolí tábořiště na význačných a strategicky umístěných uzlech sítě bylo potřeba opětovně zapojit nabitý zdroj zářivě žluté barvy kulového tvaru o přibližné velikosti tenisáku do příslušného spoje. Zářivá žlutá barva upozorňovala sama o sobě na nebezpečí doteku lidskou rukou, a proto bylo zapotřebí zapojit zdroje čímkoliv, co bylo po ruce a to co nejrychleji. Důležitost mise jsme všichni pochopili a ihned vyrazili pomoct ubránit se naší Zemi. Naštěstí tento zdroj byl natolik pokročilou mimozemskou technologií, že vodou nevedl svou energii. Jinak bychom všichni byli dávno mrtví. Postupně s přibývající tmou se značně ztěžovala i náročnost mise. Pro precizní osazování bylo potřeba dobré viditelnosti, přehlednosti a přesnosti, které bylo za tmy opravdu náročné dosáhnout. Ale všechny zdroje se nakonec podařilo zapojit, a tak zase na chvíli budeme mít od zachraňování Země pokoj.

Vyčerpaní a promrzlí jsme velice rádi zbaštili vesmírný guláš a po krátké regeneraci očekávali další úkoly. Závěrečnou misí, kterou bylo bezpodmínečně nutné splnit – bylo zvolení nového kapitána lodi. Byli jsme předvedeni do tmavé místnosti bez oken a podrobeni testování nejinteligentnějším superpočítačem ve vesmíru (kam se hrabe Tchien-che-2 aneb ‚Mléčná dráha 2‘). Otázky se na nás sypaly, víš-nevíš? Nejslabší ven! Čas se neúprosně zkracoval, vystaveni obrovskému stresu jsme museli prokázat nejen inteligenci a duševní sílu ale i umění strategie. Jen ten nejsilnější mohl vyhrát a stát se tak velitelem můstku. Boj to byl pekelný a nejobratnějším hráčem se nakonec stal Jiří, kterému však nestačilo být kapitánem, a tak se pasoval se rovnou na generála.

Na sklonku báječného dne jsme ještě zavzpomínali na táborové letnění, kterého se účastnila většina osazenstva alespoň krátkodobou návštěvou.

Nedělní dopoledne jsme věnovali úklidu a přípravě stanoviště alfa pro budoucí návštěvníky. S těžkými srdci a občas nějakou tou bolavou nohou či jinou částí těla, jsme se rozletěli do vzdálených koutů světa a slíbili se, že příště!, ten svět vážně zachráníme….