Výběrové řízení na kastelána státního zámku Vranov nad Dyjí

Autor: Žáža Krásná

Datum akce: 14. – 17. 11. 2014

Zdar! Moje jméno je Žáža a jsem novo

u kastelánkou státního zámku ve Vranově nad Dyjí, ale k tomu až později. Teď bych Vám ráda vyprávěla, jak to všechno začalo.

Psal se pátek 14. listopadu a pozvaní kandidáti na nového kastelána se řítili porovnat své fyzické i psychické schopnosti na zámek. Někteří zvolili cestu autobusem, jiní autem. Ale s menšími kolizemi všichni včas nebo i později na zámek dorazili. Zde je postupně přivítali duchové zesnulých obyvatel zámku.

Prvním duchem, kterého jsme potkali, byl nejstarší Althan (Jura), který nám sdělil mnoho důležitých informací, ale jako Vodník si nemůžu pamatovat všechno, a tak Vám jenom povím, že starý Althan byl na hradbách vždy první a jenom ta

k mezi námi, na záchodě je také vždy jako první. Dalším, o koho jsme zakopli, byl Michal Jan II. z Althanu (Radim), který má svoji sochu v Sále předků. Se Sálem je spjata další postava, kterou potkáváme, a to architekt Jan Bernard Fischer z Erlachu (Pirát), který má na svědomí kašnu na Zelňáku, a pak ještě něco v Brně, ale to si pamatují už jenom někteří z nás. Největším skvostem z řad duchů, kteří nás po zámku provedli, byla Marie Anna Pignatelli (Laďka), která nám mimo jiné sdělila z čeho má pláštík. Pignatelli nás poté zavedla k dalšímu majiteli zámku, k synovi Felicie a Adama, Stanislavu Mniszkovi (Pavel) o kterém vím, že si koupil cirkus. Standa nás nakonec zavedl k poslednímu duchovi Vranovského zámku, a to k panu Ofkovi z Lichtenburka (Jirka), který o Vranově ví snad vše a asi proto si nic z toho co říkal, nepamatuji J.

Po krásné prohlídce zámku

jsme se šli ubytovat a tam jsme ještě narazili na Magdalenu Dobromilu Rettigovou, skvělou kuchařku, kterou ale po celý pobyt nahradil kulinářský mág Pirát.

Večer následovaly hry – typické vranovské zvuky, fotografie míst na Vranově, otázky ohledně našich duchů nebo otázky z minulých Vranovů. V této hře jsem byla jako ve všech hrách excelentní a to s umístěním asi na šesté pozici. O poslední místo tvrdě bojovala Žanda, kterou všichni ostatní kandidáti táhli vzhůru, ale Žanda se nedala. Na výherních místech se umístily Věrky a Jíťa, ale jak vidíte, kastelánkou se stejně nestaly.

Ráno jsme se nějak vyhrabali, posnídali a šli pracovat. Kluci vozili palmy, jak to s oblibou dělají, a holky se plahočily na zahradě deluxe mechanical bull. Partička čtyř, nebojím se nás nazvat vyvolenými, vyjela pomoci na domeček do Lukova, kde jsme přesunovali nepořádek z bodu A do bodu B a pak do bodu NP. Po vydatném pirátovskorizotovém obědě jsme za zpěvu a hraní kytary odpočívali.

Odpoledne následovalo další kolo výběrového řízení. Utvořili jsme tříčlenné skupinky a souboj mohl začít. V týmu jsem byla s Jiťou, se kterou je všechno bezpečné a s Žandou, která v pátek prokázala, že je na kastelánku ta pravá. Druhý tým tvořil: Mireček, Věrka Š. a Ondra a třetí: Ťuťanka, Věrka N. a Ráďa.

Hráli jsme:

Slepý fotbal, při této hře skórovali:  Jíťa –  vlastňák, Ráďa jeden gól a já jsem za podpory burácejících tribun proměnila penaltu.

Zneškodni neukázněného návštěvníka, při této hře se v Jítě a ve mě probudili Terminátoři. Rozdupávali, rozlehávali a roztloukávali jsme hlavy neukázněných turistů bez žádné lítosti. Ani Mireček nebyl schopen nás dvě zastavit!

Chraň si svůj život – zde se konečně projevil Mireček, tak jak ho všichni známe, všechny nás povraždil a vyhrál. To ale neměl dělat, protože následovala naše oblíbená – Všichni proti Mirečkovi.

Zapal svíčku a zachraň si život, zdánlivě jednoduchá hra se stala bojem na život a na smrt. Tým Ťuťanky měl dávno splněno a my zápolili s Mirečkem. Na Terminátory byl nakonec stejně krátký.

Naše veselé hry překazila nečekaná návštěva Emanuella Stadnyckého, který se začal vydávat za právoplatného dědice zámku, který má ale v plánu zámek zbourat a postavit na jeho místě garáže. Místní duchy to velmi znepokojilo a tak jsme zahájili hledání důkazů o pravdě a nepravdě jeho tvrzení. Je Eman fakt dědicem?!

Po týmech jsme putovali od ducha k duchovi a získali indicie. Starý Althan nás nechal pohrabat se v jeho oblíbeném pokrmu, u Standy se indicie hledaly po slepu. Michal měl být na svém nejoblíbenějším místě (ve vaně jsme ho ale nenašli), ale procházel se na vyhlídce, kde nás nechal pronásledovat provázek. Pro Jíťu zde nastávalo mnoho problémů, při každé otáčce se do provázku zamotala anebo na něm aspoň udělala uzel, že i samotný Michal slezl dolů a šel se na to Novákovic kopyto podívat. Pigna si na nás připravila vytahování indicie z příkopů –  s tímto úkol se týmy popraly všemožně, Ťuťanka pro jistotu provázek hned hodila dolů, Mireček vyčůraně/chytře využil motyky a náš koumák Jíťa rozebrala celý květináč, ale kyblík vytáhla. U pana Ofky, který nás očaroval kouzlem, se z nás se stali němí uchazeči. Za úkol jsme měli poskládat potrhané indicie k sobě. Po zdolání všech těchto úkolů někteří z nás rozluštili indicie – najdi hořící kruh a zvolej: „Předkové po krvi, po řemesle, po zemi.“ Hořící kruh jsme nalezli v podzemí zámku a po zvolání nám hlas ze záhrobí sdělil, že musíme najít matrikáře Von Hoplera a vše se snad objasní.

Po nedělní snídani jsme se vydali hledat matrikáře Von Hoplera. Hledali jsme na půdě (zde jsme my slepci zahlédli Pavla, ale nebyl to Pavel), hledali jsme také ve sklepě, na záchodě, no prostě všude, ale nikdo nic o matrikáři nevěděl. Nakonec nám poradil stávající pan kastelán Janíček, že Von Hoplera máme hledat na Novém Hrádku. Proto jsme osedlali naše plechové oře a vyrazili směr Nový hrádek u Lukova.

Ti co nejsou hloupí (že, Radime), se teple oblékli a šlo se jim pěkně. Já na Novém Hrádku „nikdy“ nebyla, a tak jsem se moc těšila. J Jirka mi totiž slíbil, že tam budu hrát Vodníka. Když jsme k Hrádku dorazili, u bran se nacházeli nějací vetřelci, kteří ne a ne vypadnout. Posvačili jsme, pozlobili se navzájem a oni tam furt strašili. Věrka Š. ještě neznalá řečnických otázek se vydala mimo vyznačenou cestu v 1. zóně NP, zdolala hradby a ocitla se za branou Hrádku, což ale nebyl moc dobrý nápad. Po dalších desítkách minut, kdy vetřelci ne a ne odejít, jsme nenápadně vklouzli za bránu Hrádku pomocí klíčů, které se ocitly v Pavlově kapse. Hrádek jsme důkladně prozkoumali, některé schody jsme sjeli i po zadnicích a hledání Von Hoplera mohlo začít. Uf, nakonec jsme ho našli, byl důležitý jak, no jak úředník za přepážkou, i když místo hledání údajů hrál podle Mirečka Osadníky. Nakonec ale ze svých análů vyštrachal, že Emanuelle Stadnycki, není dědicem linie rodu Stadnicky. Tímto jsme si všichni oddechli, garáže nebudou! Abychom toto zjištění náležitě oslavili, zahráli jsme si na schovku a Jsem sardel (při této hře opět excelovala Žanda).

Cestou zpět k našim ořům jsme byli rozděleni do nových skupin, které měly vymyslet scénář a následně natočit film. Všechny skupiny se svých úkolů zhostily bravurně. Každý je minimálně na Oscara, náš určitě aspoň na dva. Mireček, Věrka N., Ráďa a Ondra natočili film o obléhání Vranova Švédy, milostném trojúhelníku a vzniku názvu IKEA. Jíťa, Ťuťanka, Věrka Š. a moje zelená maličkost natočila film o křivdě spáchané na Gertrůdě Althannové a tým duchů zfilmoval Vranovské rytíře, které neprobudili Švédi, Hitler, komunisti, ale nakonec Miloš s jeho popelníčkem.

(videa můžete shlédnout na facebooku: https://www.facebook.com/pages/Zvonek/107282549446927?sk=videos)

V pondělí na nás čekalo ještě další překvapení, paní Janíčková nás vzala do hrobky. S dřevěným poklopem jsme zápasili dlouho, už jsme ztráceli víru v to, že se tam podíváme. Naštěstí přiskočila Laďka a s její vírou a sílou jsme poklop zvedli. O hrobce Vám nic psát nebudu. Všichni jsme tam byli (chacháá Radim s Žandou né). Myslím, že to v nás všech zanechá silné vzpomínky.

No a teď se konečně dostávám k tomu nejdůležitějšímu. Kdo je novým kastelánem. Duchové vyhodnotili snažení všech kandidátů a dle mého názoru vybrali tu nejlepší, nejkrásnější, nejchytřejší, nejzelenější a nejvíc pohybově nadanou kandidátku a to MĚ. Takže si pište! Vodník Žáža – nová kastelánka státního zámku ve Vranově nad Dyjí! Na Velikonoce se jede zelená fasáda!

Po mém zvolení jsme se rozloučili se stávajícími kastelány – panem a paní Janíčkovými a se slzami v očích jeli vstříc novým zítřkům.