Lovecká sezóna

Autoři: Adam Hrouda, Peťa Vavrincová

Datum akce: 3. – 6. 4. 2015

P: Čížov – muzeum železné opony – leží těsně u hranic s Rakouskem na území NP Podyjí a má jen asi 60 obyvatel. To z něj dělá v mnoha ohledech velice specifickou vesnici. A právě do Čížova letos zamířily kroky lovců připravených strávit zde Velikonoce. Ač je tato velikonoční víkendovka už dlouholetou tradicí, tentokrát ji provázela řada změn. Po dlouhá léta se jezdívalo na zámek Vranov nad Dyjí, manželé Janíčkovi však se svou úlohou kastelánů skončili a to spoustu věcí změnilo.

den první – pátek

V pátek okolo šesté hodiny se v Čížově začali objevovat lovci, kterých stále přibývalo. Některé byste možná na první pohled netipli na lovce, u jiných však nebylo pochyb. Takový správný lovec určitě nesmí postrádat mysliveckou kamizolku či klobouk a hlavně flintu. Po chvíli všichni lovci potulující se Čížovem přišli na správný směr a zamířili k myslivně u kostela. Tam nás čekalo seznámení s novým zázemím a taky s Čížovem a jeho zvláštnostmi. Za zmínku stáli například opravdu často a nahlas vyzvánějící kostel nebo strážní věž Alenka.

A: Přijeli jsme večer, společně s Věrkou a Evkou, a nenápadně jsme se vmísili mezi ostatní. V tuto chvíli ještě nebyla místnost s krbem vytopená, takže se hodily bundy i šály, věci, které by si na sebe o dva dny později bral jen šílenec. Ale nepředbíhejme.

Přijeli jsme v tu nejlepší možnou chvíli, to se musí nechat. Na jednu stranu tomu už byl nějaký čas, co se v oné místnosti začalo večeřet, na stranu druhou to mělo ale výhodu – nikomu se do těch zbytků jídla nechtělo. A nebylo jich málo, takže jsme se mohli nasytit podle své libosti. Dokonce se hned strhla vlna sázek a hecování o poslední zbylé kousky chleba s marmeládou. Podivná shoda náhod spojená s pokročilou hodinou dala vzniknout atmosféře, ve které nebylo vůbec divné, že několik lidí hlasitě fandilo tomu či onomu individuu, které se pokoušelo do sebe co nejrychleji dostat krajíc chleba s marmeládou.

Když nás (některé) tato hra omrzela, pomalu se začínalo schylovat k nějakému programu, jak bylo možno vypozorovat z výrazů některých orgů. A opravdu, za pár chvil začal Gáza vysvětlovat pravidla velmi originální hry z velmi neoriginálních (ovšem přiznaných) zdrojů. Její náplní bylo testování inteligenčního a paměťového kvocientu zúčastněných pokládáním záludných otázek, přičemž tyto byly ohodnoceny posunem na „baseballovém“ systému židlí o jednu, dvě nebo tři podle obtížnosti. Po důkladné a vášnivé debatě o pravidlech mohla hra konečně začít.

Účastníci byli rozděleni na dvě družstva, která střídavě (po každém třetím striku) vysílala své členy do vědomostní bitvy. Jedna otázka. Žádný Vladimír Čech, který by se vás zeptal, jestli jste si definitivně jisti svou odpovědí. Odpověď byla buď správná a zajistila soutěžícímu posun o určitý počet židlí, nebo špatná, která ho vyřadila; anebo žádná, která ho nevyřadila hned, ale dala prostor celému soupeřícímu týmu, aby odpověděl správně a vyoutoval tak hráče „na pálce“.

Co dodat – byla to řež. A krutá. Po velmi krátké chvíli bylo všem jasné, že nevím je taky docela dobrá odpověď. Ale i ta má své meze. Nebudu jmenovat, pouze jako zajímavost zmíním, že se mezi námi našli i tací, kteří ji používali častěji, než by bylo záhodno.

Co se dělo po skončení hry, už není v mé paměti, nějak jsem se dostal do spacáku, který ležel na karimatce, byl jsem za to rád a nebyl důvod zjišťovat, jak přesně se to stalo a co v tu chvíli dělali ostatní.

den druhý – sobota

P: V sobotu dopoledne jsme se jali připravovat na sezónu místní informační centrum NP Podyjí. Myli jsme okna, vymetali pavučiny, odplevelovali dlažbu a jinak infocentrum zvelebovali a probouzeli po zimním spánku…

A: Často se zapomíná na to, jak důležitou roli v rámci dne hraje snídaně, a je to chyba. Tento den jsme si ale uvědomili, že nejen snídaně, ale i svačina, potažmo druhá svačina mají významné postavení, když čekáte na něco, co by cynik prohlásil za pozdní oběd a realista za brzkou večeři.

Snídaně byla ten den dobrá, to se musí uznat. Po ní jsme se kvapem vydali na Správu NP Podyjí, abychom zvelebili vnitřek budovy i její okolí. Dlouhé hodiny práce se teď vměstnají na pár řádků, ale kdekdo si možná i rád zavzpomíná na to, jak špachtličkou či motyčkou přemlouval zámkovou dlažbu, že bez té „odporné květeny“ jí bude líp. Výsledek práce byl vidět, a byl to pohled pěkný.

P: Když jsme se už hladoví vrátili na „základnu“ přivítala nás kuchařská četa v čele s Pirátem s parádním, nikoli však hotovým, obědem. Netrvalo to už ale dlouho a začala se podávat první várka domácích raviol. Druhá várka byla poznamenána drobnou nehodou. Jednotlivé ravioly se totiž poslepovaly dohromady. Pohotoví kuchaři z nich nicméně záhy vyrobili „raviolové kuličky“, které byly stejně tak dobré.

A: Po návratu jsme se setkali s dalšími přijedšími, nikoli však s hotovým obědem. Na tomto místě bych rád podotknul, že se často zapomíná na to, jakou roli hraje v rámci dne oběd.
Později se nám přeci jen dostalo jídla, a po krátkém trávení jsme šli chytat bronz na vnitřní loučku areálu, kde jsme byli ubytovaní big kahuna water slide, při kratochvíli zvané pétanque. Nebyl to však pétanque, jak ho znáte, byla to kuličkiáda! Ne, že by se snad měnila pravidla. Jenom se zkrátka někdo (kdo asi?) rozhodl, že Mireček už by letos neměl vyhrát.

P: Byli jsme rozděleni do čtyř skupin. Každá skupina dostala jednu sadu pétanque koulí a následoval, z důvodu různorodého terénu poněkud dobrodružný, pétanque. Vítěz z každé skupiny vždy postoupil do dalšího kola. Nakonec zbyla čtveřice finalistů – Radim, Pavel, Laďka a Pirát.

A: Taky bych se rád omluvil Jurovi, kterého jsem svoji neopatrnou a hazardérskou hrou připravil o účast ve finálové šestici, která se tím pádem neskládala pouze z orgů. Nakonec se mi ale podařilo vypadnout a v soutěži zvítězil Pavel.

P: Večer jsme si poseděli ve velké společenské místnosti s příjemně hřejícím krbem. Hráli jsme a zpívali, až dokud i ty poslední nepřemohla únava.

A: Když jsme ten večer seděli, králi a zpívali v místnosti s krbem, bylo to už něco jiného než první den. Teplo si vyšlo na procházku někdy až tři metry od krbu, a dobrá nálada dolezla ke všem čtyřem zdem. Ráno jsem se probudil ve spacáku, z čehož usuzuju, že jsem se do něj opět předtím nějak dostal.

den třetí – neděle

A: Po snídani jsme odjeli (včetně nejmenované kovové věci) do Lukova, abychom byli ku prospěchu manželům Janíčkovým. Byvše přijati mile a vroucně, pustili jsme se pilně do práce. Pirát s Jurou si zazedničili, já s Gázou, Pavlem a Radimem jsme odváželi bloky odpadní strouhy a dlaždice, posléze jsme dokončili dílo zkázy likvidací spodní zídky lemující záhon; a ženská část osazenstva celou dobu cosi kutila na záhoně, který při odjezdu vypadal pěkně, takže i jim všechna čest.

A et P: Po návratu jsme obědvali kachnu, což se vrylo do naší paměti i tukových zásob. Posilněni jsme se vydali shodit kila do série bláznivých disciplín oblíbené vajíčkyády. Velikonoce a slavnosti jara se bez vajíček neobejdou a tato hra také ne. Na co všechno se dá takové vajíčko využít? Možností je překvapivě mnoho. Začali jsme disciplínou, kdy jsme si s vajíčkem házeli jako s míčem, dokud někomu vajíčko neupadlo a nerozbilo se. Pak následovaly disciplíny jako pétanque s vajíčkem namísto košonku, hod vejcem přes rybník, skok do dálky s vajíčkem v puse a pochod ve dvojicích s vajíčkem stisknutým mezi čely. Vajíčka praskala a úsměvy se rodily, takže přírodní koloběh naštěstí nebyl narušen.

P: A přišel čas na trochu těch velikonočních tradic – pletení pomlázek, barvení vajíček… A komu kytaro, hraj! 

A: Večer jsme potom vyrazili na proutí a po návratu se místnost s krbem zaplnila pletači pomlázek i malířkami na vajíčka. Vzpomínám si ještě, že se pak dlouho hrálo a šel jsem spát jako jeden z posledních.

den čtvrtý – velikonoční ponedělí

Dříve než mohla začít snídaně, bylo nutno vzpomenout na naše pohanské předky a dostát zvyku, který podle očitých svědků děsí turisty tak, že vyběhnou klidně stovku schodů do věže, aby se zděšeně zeptali, „what the hell is going on?“ Nakonec se ukázalo, že klíčem k úspěchu nebyla síla, nýbrž důvtip, a protože i ten se tam někde našel, spojili jsme se po bolestivé ceremonii u snídaně opět v jednotnou skupinu. Jakmile už začala docházet chuť, byl čas jít balit a začít se pomalu rozjíždět do svých domovů. A po pár hodinách už po nás v Čížově zbyla jen jedna mírně vyhřátá místnost s krbem a hromada pěkných vzpomínek…

Sbohem, Čížove!