Zvonek

Autor: Věra Pavlíčková

Datum akce: 2. – 6. 7. 2014

Běžný den vypadal takto: Dobrá snídaně, práce, dobrý oběd, polední klid (spánek, kopání atp.), práce a po práci práce a tak až do večera, pak chvíli táborák, ale jen tak dlouho, aby naše zmožené svaly nestihly ztuhnout v nesprávné poloze.

Dále zmíním je momenty zajímavé, seřazené chronologicky podle času:
Nejoblíbenější barva auta: Červená a šedá 2:2
Největší luxus si dopřával Drn, neboť kromě stanu s oddělenými ložnicemi (který sdílel s Pepou) si přivezl židličku, stůl, ubrus, mlýnek na kávu, konvici na vodu, vlastní vařič a v neposlední řadě matraci.
Odpolední žertík, jehož jsme se nedočkali: Po dobrém obědě si Drn ustlal v lese. Nejprve si shrabal jehličí, donesl matrace, svázal je, dal na ně prostěradlo a spacák, prostě záruka příjemného odpoledního zdřímnutí. Jenže… Do postýlky si lehla Pavla 1 teil short challenger paw patrol. Všichni jsme se těšili na dobrou zábavu, až si toho Drn všimne. A jak to dopadlo? Hardy to vystihl:“ To se může stát jen u Drna. Nachystáš mu past a on ji obejde.“
Jak se láme Trioláda: Nejprve to musíš nalámat rovnoběžně s obalem a pak na ty trojúhelníčky. (Sliny už odkapávají a Trioláda pořád není nalámaná…) Ty jsi snad nikdy nelámala trioládu?!
Jakou chceme písničku? Tak jsem si postupně říkali a našim přáním bylo vyhověno. Když došla inspirace, tak se Peťa ptá:“Co dál?“ a i tuto píseň měl Kruťák v repertoáru.
Hrábě bez dvou zubů snižují Drnův výkon o 7%.
Filmové hlášky…

Všichni zájemci o práci na loukách jsou zváni na příští ročník.

Zasloužená svačina. Zleva: Drn, Pavel, Eva, Petr, Pavla.

Kruťák

Odnášení sena z luk. Zleva: Pavel, Hardy, Pepa, Mirek a Kruťák, který není vidět.

Miška s Terezkou

Autor: Radka Cieslarová

Datum akce: 13. – 15. 6. 2014

Myslím, že nemá cenu se zde rozepisovat o celém průběhu víkendovky, kterou pořádal stejný organizátorský tým, jaký i organizuje tábor (Pirát, Jura, Majda a já – Radka), zmíním zde proto jen ty nejzajímavější body.

1) Příjezd organizátorů na místo konání

Je zvykem, že organizátoři přijíždí na akci dříve, než účastníci. A protože my nejsme jen tak ledajací orgové, chtěli jsme přijet na Opatovské louky už ve čtvrtek, tedy celý den před začátkem akce.

Prapůvodní plán bylo vyjíždět někdy mezi druhou a čtvrtou odpolední, to se ale ve středu posunulo spíš na čtvrtou až pátou, možná šestou – podle toho, jak to bude Pirát, náš řidič, stíhat.

Nastal čtvrtek, den odjezdu. Ve 14:15 mi volá Jura, že prý se Pirátovi porouchalo auto, a tak bude zajišťovat opravu, a že se neví, jak dlouho to potrvá. Taky se mě ptal, jestli bych za ním mohla dojet z Židenic do Králova pole se svými věcmi a pomoci mu s jeho věcmi, které pravděpodobně sám nezvládne pobrat. Jenže já jsem už takhle brala věci pro dva lidi, takže bych mu moc nepomohla.

O půl čtvrté jsem se opět zkontaktovala s Jurou. Ukázalo se, že nikdo neví, kdy se pojede, protože Pirátovu mobilu se vybila baterka, a tak byl nedostupný. Jura aspoň vyrazil nakoupit nářadí potřebné na víkend (a i do budoucna), a já měla prostě čekat.

O půl šesté jsem opět mluvila s Jurou. Nářadí nakoupil, pobral svoje věci, a vyrazil čekat na Křídlovickou, kde by se pravděpodobně někdy měl vyskytovat i Pirát. Já měla opět čekat, protože pořád nikdo nic nevěděl.

Ve 20:34 mi volal Jura, že prý jsou s Pirátem na Křídlovické, Pirátovo auto je nepoužitelné, a tak se momentálně Pir snaží dovolat do auta, které přijíždí ze Slovenska, aby zjistil, kdy tu bude, a kdy tedy budeme moct vyrazit. Nechápala jsem, o jaké auto ze Slovenska se jedná, ale to nevadilo. Hlavně že nějak odjedeme.

O hodinu později (21:28) mi Jura psal, že za tři čtvrtě hodiny až hodinu mě vyzvednou doma tím autem ze Slovenska.

Avšak ve 22:40 u nás stále ještě nebyli, rozhodla jsem se jim proto zavolat. Dozvěděla jsem se, že už se připravují a za takových deset minut vyrazí. Cesta k nám trvá jen pár minut, takže jsem doufala, že v jedenáct už u nás budou…

A ve 23:15 kluci skutečně dorazili!!!

Vydali jsme se ještě do Teska nakoupit, podívat se na Pirátovo rozbité auto, vyzvednout u Jury v bytě ještě nějaké věci, a v jednu hodinu po půlnoci jsme konečně vyrazili z Brna.

Někteří z nás O:-) po cestě po cestě do Opatova tak hluboce přemýšleli, že moc nevnímali, co přesně se dělo kolem nich (tankování na benzínce? několik cigárpauz? zastavení v McDrive?), jen ví, že někdy hodně pozdě nám psala Majda, kde jsme, že ona už na nás čeká od devíti na tábořišti. Krátce po čtvrté hodině ranní (už bylo světlo!) jsme na tábořiště dorazili i my. A zatímco se slunce připravovalo ke svému východu, my se připravovali na krátký, ale zato intenzivní spánek…

2) Oděvy účastníků

Domnívali jsme se, že naši účastníci budou dostatečně uvědomělí ohledně toho, co si na akci mají vzít s sebou za oblečení, a tak jsme toto v informační zprávě nezmiňovali. Avšak ne všichni účastníci jsou tak uvědomělí, jak jsme předpokládali.

A tak například Jura v obavách z nejhoršího dorazil s hrncem a hlavě (a zapomněl si při tom i nazout boty), …

… a Radim přišel hezky v obleku a lakýrkách – od té doby, co se z něj stala televizní hvězda, už nic jiného neobleče 😉

3)Frisbee

Po dokončení všech prací a odjezdu většiny lidí jsme si chtěli zahrát frisbee. Trénovali jsme mimo jiné i házení dvou talířů najednou (poměrně snadné), chytání dvou talířů (těžké) nebo chytání talíře v sedě (velmi těžké). A někdo hodil talíř tak šikovně, že přistál na střeše – přímo na otvoru pro komín!

A jinak už se jen pracovalo, pracovalo a pracovalo. Vytvořili jsme nový můstek, vyčistili jsme potůček za kuchyňkou a vykopali odvodňovací kanál, který jsme na konci víkendovky také odzkoušeli. A fungoval dobře 🙂

Autor: Mireček Novák

Datum akce: 18. – 21. 4. 2014

Před víkendovkou

Ještě než víkendovka vůbec začala, orgové nám poměrně výrazně naznačili, v jakém režimu tato akce bude probíhat. Nastudovat jsme si měli filmy jako Černí Baroni, Tankový Prapor nebo Copak je to za vojáka. Navíc každý z nás dostal jméno některé z filmových postav, nejvíce z Černých baronů. Nebylo překvapením, že se nám všem vyhnuly důstojnické hodnosti.

Pátek

Úplně na začátku jsme všichni byli pouhými civilisty, ze kterých mělo naše velení (Jirka Gazárek – major Terazky, Radim – kapitán Tůma, Pirát – svobodník Kouba, Jirka Švec – Švejk, Pavel – rotný Smiřický a Laďka – četařka Babinčáková) vycvičit obávané nebo alespoň bojeschopné vojáky.

Prošli jsme tedy odvodovým řízením, kde se i ti nejhloupější a nejnemocnější kripli stali vojíny. Následovala vojenská drezůra a buzerace.

Samozřejmě i tentokrát se zhlédnutí motivačních filmů vyplatilo každému, kdo na víkendovku přijel, jelikož i tentokrát nás čekal tradiční páteční kvíz na téma výše uvedených filmů + obecné vojenské vědomosti. Např. kadence střelby samopal atd. Moc dlouho se večer nevykecávalo, rozhodně se šlo spát před půlnocí. Druhý den nám došlo proč aufblasbares wurfelzelt.

Sobota

Nebylo to krásné ráno s kytarou a přichystanou snídaní. Po rychlém a hlasitém probuzení cca v 5:30 následovala rozcvička na nádvoří a pak nácvik přesného pokládání min. A jelikož jsem byl při této aktivitě bezkonkurenčně nejúspěšnější (i v porovnání s velitelským sborem), měl jsem za odměnu tu čest udělat o té naší vojně pravdivý zápis. Ano pochopili jste správně, oním umísťováním min byla myšlena kuličkyjáda: Přeskočím úspěchy a neúspěch těch a oněch ve čtvrtfinále a semifinále. Do finálové čtveřice se s tímto výsledným umístěním probojovali:

1)      Mireček

2)      Radim

3)      Veverčák

4)      Jirka Gazárek (Pro Jirku životní úspěch)

Finále se hrálo po snídani a před nástupem do práce.

Pracovalo se snad pouze na zámeckých květinových terasách. Holky okopávaly záhony, kluci si hráli s kompostem, Paik sekal trávník elektrickou sekačkou. Až do večera bylo teplé a slunečné počasí.

Po obědě jsme bojovali s vejci. Hodně jsme s nimi házeli, taky jsme s nimi skákali, některá jsme zašlapávali a některé zase odpálkovávali. Vážení, musím zde poznamenat, že standardní vejce není na takové zacházení stavěno.

Z bojiště nás vyhnal krátký, ovšem z počátku hrozivě vypadající, deštík.

Ještě před večeří začaly holky malovat vejcata a kluci se vydali sehnat nějaké to proutí na pomlázku. Proč ale už v sobotu! Říkal si každý z nás nezasvěcených! Hold vojna je vojna a na vojně se zatím nikomu nevyplatilo detailnější pátrání po smysluplnosti vydaných rozkazů. K večeři byla Pirátova výborná cibulačka, škoda jen, že byla servírována až o půlnoci. Možná by se jí pak tolik nevyhodilo.

Neděle

I sobotní ráno jsme zahájili rozcvičkou. Na rozdíl od předešlého rána jsme navíc byli nuceni zpívat: „My sloužíme svému národu, my sloužíme na zámku“ Zjistili jsme, že není snadné zároveň koordinovat zpěv, pohyby rukou a nohou. Naštěstí nás z toho nikdo nezkoušel.

Následovala velká finální zkouška našich vojenských zdatností: VÝSADEK na nezabezpečeném území v týlu nepřítele. Respektive – čtyřčlenná skupina byla naložena se zavázanýma očima do auta a odvezena kamsi ku Olbramkostelu. S domorodci se nevykecávat, projít po předem zadané trase, pokud možno nenápadně špehovat cizí podobně vyhlížející jednotky (celkem jsme byly 3 čtveřice), ale jinak se vyhýbat přímému střetu. Nejdůležitější bylo dorazit +- do 14:00 k loveckému zámečku Lusthaus. Zde jsme posbírali nějakou tu munici (pušky, granáty, chemikálie) a vysílačky, pomocí kterých jsme pak byli instruováni vzdáleným velitelským sborem. Nemuseli jsme tedy už dále nic vymýšlet, jen plnit zdánlivě nelogické pokyny našeho velení – to už jsme s přehledem zvládali.

Tak jsme se k večeru dostali až do Vranova na zámek, který mezitím obsadili nepřátelští vojáci. Bleskově a v tichosti jsme všechny odrovnali a nakonec zachránili i našeho nejvyššího, majora Terazkyho. MISE SPLNĚNA.

Pondělí

Jak jsme byli rádi, že jsme vejcata vymalovali a pomlázky upletli už v sobotu! Byli jsme tak na pondělní „juchajdá“ plně připraveni. A tak se i v tomto potvrdilo, že není třeba přezkoumávat zdánlivě nesmyslné příkazy, namísto toho slepě důvěřovat veliteli. Stali se z nás vojáci.

Autor: Verča Juříčková

Jako každý rok jsme se sešli na víkendovce plné deskovek. Tentokrát ovšem v mnohém menším počtu! Aspoň si bylo kam sednout… V pátek se všichni trousili jak švábi na pivo, ale nakonec se všichni dotrousili a večer jsme si hezky skoro hromadně zahráli Bang! Někteří odvážlivci hráli až do pěti do rána a podle toho vypadalo i ranní vstávání. Vlastně… myslím, že nejpozději jsme vstávali my, co jsme šli spát nejdřív…

Zbytek víkendu proběhl poměrně jednotvárně, tak jak se to asi dá očekávat ve dvou dnech hraní deskovek. Jedním zpestřením byl oběd, který byl sakra pálivý, ale – díky, Pavle, moc dobrý. Druhým byla laser game, o které nic nevím, neboť jsem tam nešla.

V neděli ráno náš čekalo velké a příjemné? překvapení – polovina lidí odešla do svých domovů už v sedm ráno, protože dohráli za světla a pak usoudili, že nemá cenu se nechat za tři hodiny budit.

A v zápise nesmí chybět, kdo vlastně letos vyhrál. Protože ti nejvytrvalejší hráči se vzdali nároku na odměnu svým odchodem, vyhrál ten, kdo si nejhlasitěji řekl o medaili – a to jsem byla já, Verda!

A abych nebyla sobec, tak jsem přibrala celý můj tým „Sloní síla“.

Moje osobní poznatky z víkendu: česneková pomazánka je asi hodně oblíbená; většina lidí musí mít mrtvé chuťové buňky, protože jinak by nebyli schopni sníst tolik chili papriček a jiných pálivostí; tři balíky kofoly jsou málo; sloní tetování vydrží několik dní; curaprox vládne světu.

Od návratu z naší daleké výpravy a od dobytí Ráje již uplynul nějaký čas… měli jsme peníze, zlato a bohatství… nyní nastal čas, abychom získali i odpovídající postavení ve společnosti. Královna Isabela jmenovala Kolumba baronem a nyní přišel čas i na nás.

Sešli jsme se již tradičně v krčmě, kopli panáka rumu pro posilnění a inspiraci a začali jsme připravovat kulturní vložku na uvítání královny. Vzhledem k zavádějícím informacím její pravé ruky, veledůstojného pana Gilberta Marradase, byla Isabela spíše zaskočena naší upřímností, než naším společenským taktem. Vše nakonec dobře dopadlo a večer jsme zakončili skvělými pochoutkami z různých koutů země. Někteří odpadli již na začátku při ochutnávání zahradního salátu slečny Martiny L., který bych zde rád zmínil jako jednu z nejlepších a nejexotičtějších pochutin (bahno, žabí oči, žabinec, psí exkrementy a mnoho dalších přísad).

Ač se to může zdát nezúčastněnému čtenáři výstřední a nepravděpodobné, v rámci našeho vzestupu na společenském žebříčku jsme se museli několikrát svléknout do spodního prádla, dělat kotouly a točit se kolem své osy, unášet protivníky, nechat se nosit na zádech a chrstnout několik hrstí vody do obličeje našich kolegů. Dále pak několikrát navštívit záchod, vyhnout se „sračce“ a chytit „zácpu“. Kromě toho bylo nutné také chránit naši čest a s noblesou se zúčastnit několika soubojů.

Během krátké doby se z obyčejných pážat vyklubalo několik rytířů, baronů, hrábat, vévodů a arcivévodů. Naši společnou cestu jsme zakončili výbornou palačinkou servírovanou v místní cukrárně (vidíte ten posun od hospody?) a za přítomnosti naší královny. Nyní už nic nebránilo, abychom se vrátili do našich příbytků a užívali si nově nabytých titulů a společenského postavení.

¡Viva la reina!

PS: Fotky naleznete na https://www.facebook.com/pages/Zvonek/107282549446927