Zvonek

Čtvrtek
Autor: Irča

Ráno nás Ráďa budí na službu. Když mě dostala do stavu, kdy jsem ji plně vnímala, přešla za Arsenijem. Ten však moc duchem přítomný nebyl, jelikož když jsem se vyhrabala ze spacáku a oblékla, tak stále jevil známky spíše spícího.

Snažila jsem se ho vzbudit tedy sama. Při mém pokusu se posadil a vypadalo to, že bude vstávat, ale spletla jsem se, protože Arsenij se do kuchyně dostavil až za dobu notně dlouhou.

Jeho absence mi však nijak nevadila, jelikož v kuchyni už oplendovali krom Rádi i Adam a Péťa. Již mazali chleby, tak jsem se k ním přidala.

Adam a Péťa byli k ránu na vycházce a cestou do Předína nasbírali maliny, z nichž teď utvořili malinovou marmeládu a namazali jí každému krajíc chleba.

Bylo to pěkné zpestření snídaně a od nich též hezký počin.

Rozcvičku vedl dnes Adam s Péťou neobvykle. Jsou po té probdělé noci nějací hodně akční. Honíme se vzájemně ve dvojicích a když chytneme svého protivníka, tak začínáme honit toho, koho měl honit náš protivník.

Při snídani se řeší, s kým budu mít vlastně službu, chvíli to vypadá, že ke mě přiřadí Mikiho, jelikož mu není moc dobře a do práce jít nemůže, ale Miki podotknul, že to vidí spíše na spacák než na sloužení v kuchyni, tak mi zůstává nakonec Arsenij.

Vypravení se do práce trvá poněkud déle, jsme všichni poněkud znaveni noční aktivitou. Nakonec všichni vyrazí ve vcelku dobrém čase. V táboře zůstává ještě Faun. Není mu taky nějak moc dobře.

Nejprve myjeme s Arsenijem nádobí a pak jdeme k Sokolíkům pro vodu. Cesta zpět není úplně snadná, ale lepší než s Míšou. Svačinu nemusíme moc řešit, jsou totiž Tatranky a jablka a dohromady Studentská pečeť a sušenky. Doděláváme ještě zbylé láhve s vodou a následuje chvíle pauzy, kterou využívám k přeorganizování věcí v batohu a následně ležení. V této činnosti mě přerušuje Ráďa, že prý máme už vyrazit. Nechávám tedy rovnání věcí, přičemž mé ležení vypadá jako po boji, a zbrojím se holínkami a následně i taškou se svačinou.

Arsenij bere krosnu s pitím a dalšími částmi svačiny a za chvíli si už vykračujeme lesní cestou ku loukám. Dnes je cíl naší cesty trochu neobvyklý, jelikož míříme k hromadě sena, kterou jsme včera nakupili na okraji lesa u Rosnatkové louky.

Dnes ji zemědělci mají odvézt a naši jim pomáhají s nakládáním sena.

Přicházejíc v ta místa však uzříváme, že se zde nikdo nevyskytuje. Chvíli přemýšlíme co teď a jdeme cestou dále. Nemá to však nijaký zvláštní význam, tak se vracíme zas nazpět a říkáme si, že zkusíme dojít k hromadě u normální louky. Máme totiž podezření, že nám Ráďa podala špatné informace.

Bereme to pěšinkou nepěšinkou loukou i lesem a po chvíli už slyšíme Bety.

Po první hromadě už skoro ani památky, ale naši jsou tu. Máme radost ze shledání a oni zas ze svačiny, tak je to dobré.

Cestou zpět bereme ještě velkou láhev od šťávy, kterou jsme našli na Rosnatkové louce. Jdeme svižněji, jelikož už Arsenije netíží batoh a mě taška.

Do tábora dorážíme zrovna, když Ráďa smaží chleby ku hrachovce. Chvíli jí pomáháme v kuchyni a pak jdeme na dřevo. Povalíce pár soušek je teď osekáváme a následně taháme do tábora. Trochu dřeva jsme udělali, ale je to tak na dva obědy, proto Jirka rozhodl, že po obědě půjdeme na dřevo všichni a uděláme ho hrozně moc, abychom vytvořili zásoby veliké jak v kuchyni tak i u ohniště. Někteří aktivní členové vyrazili ještě ve chvíli volna před obědem, hned jak přišli z práce.

Netrvá však dlouho a už nás svolává zvonek k obědu. Čekáme ještě na Arsenij, který se zdržel v lese, a pak už si pochutnáváme na hrachovce s chlebem. Někteří zvolili za svůj pokrm zbytek guláše od večera s cibulí, knedlíkem a chlebem.

Po obědě následuje polední klid. Většina ho využívá ke spaní nebo k odpočinku.

Já jsem ho skoro celý promyla a v přestávce mezi mytím jsem fotila objekty v táboře, abych měla nějaké fotky hezké, jelikož maminka s tatínkem se těší na jejich shlédnutí. No, celkově jich moc nemám, ale dobrý ještě.

Službu musím mít už odbytou, jelikož Majda mi už odepsala a kladně, z čehož mám radost, tak po dříví bychom mohly jít.

Po domytí nádobí jsem si stihla ještě chvíli odpočinout, a pak nás Jirka již burcuje do práce. Dlouho však u ohniště zůstáváme jen čtyři. Ráďa dokonce vyhlásila soutěž o lízátko a pak ještě jednu o speciální bonus. Soutěž o lízátko se týkala úkolu přivést co nejvíce členů povalujících se po lese a soutěž o bonus byla o něco záludnější, jelikož spočívala v tom, že se má vzbudit Pirát a Majda a přivést je též k ohništi. První soutěž vyhrál Miky a druhou Jirka.

Stejně nám však trvalo dlouhý čas, než jsme se sešli všichni. Postupně se všichni vybavujeme náčiním na zpracování dřeva se hodícím a trousíme se k lesu. Tentokrát máme zálusk na jiný hustníček, který se vyskytuje nedaleko cesty do práce a blízko tábora adult bouncy castle.

Nejdříve jsme dělali medvídky a následně jsme se pustili do osekávání a tahání poražených soušek k táboru. Práce šla dobře a zapojili se i Miky s Faunem, kteří si přes dopoledne řádně odpočali.

Když se natahala asi polovina soušek, které jsme měli v úmyslu si přivlastnit, tak někteří začali řezat a štípat sekyrkou třísky nebo sekat hubené konce soušek.

Po donesení poslední soušky a nářadí se s stalo, že osazenstva se tak vyskytovalo víc, než volných míst k práci, tak Majda rozhodla, že je vhodný čas vyrazit na chrostíky.

Chtěla jsem jít trochu více proti proudu od místa, kde se myjeme, jelikož se tam vyskytují pěkné mělčinky, na nichž se vyskytuje spousta chrostíků se schránkami z větvičkových úlomků a z jehličí, ale Majdě se valně nechtělo, tak jsme zůstaly hledat kousek před mycím místem.

Chrostíci tam taky jsou a našly jsme všechny tři formy schránek. Komínkové, přechodové a z úlomků větviček. Chvíli jsme je pozorovaly a já se ještě snažila najít nějakého jiného zajímavého živočicha. Nepodařilo se mi však nalézt žádného jiného exempláře krom blešinců. Nějakou dobu nevalně dlouhou jsme ještě sledovaly, co se děje pod potoční hladinou, a pak se odebraly zas ku táboru, abychom vystřídaly pracující členy.

Vrhla jsem se na řezání společně s Markétou a Majda odnášela nařezaná polínka do kuchyně. Obě úložiště se slibně plnila a my se blížili ku konci. Málem jsme se poprali s dalšími řezači o poslední soušku.

Odnášíme ještě zbytek nařezaných polínek už jen k ohništi a kluci ještě štípají některá polínka na třísky. Ty jdou povětšinou k ohništi. No do kuchyně je to delší štreka, ale některé třísky to zvládly i tam.

Miky podává po skončení práce nabídku, kdo si s ním dá hrachovou polévku od oběda. Nikdo se moc netváří a já jsem se ale přihlásila, a tak máme ešus polévky na půl.

Někteří členové se hrnou za Pirátem do lesa, chtiví koupání. Já jsem tuto aktivitu absolvovala zdárně jednou a úplně mi to stačilo. Pochutnáváme si na polévce s Mikim a pak párujeme rukavice a uklízíme je.

Po těchto činnostech se jdeme podívat na houpající se odvážlivce, ale zastihli jsme poslední, a to Markétu.

Vracíme se postupně do tábora a umluvujeme si frisbee. Adam značí hřiště a následně nám vysvětluje pravidla hry. Pak se rozdělujeme do družstev.

Hra je pěkná a vcelku i vyrovnaná, ale náš tým má trochu navrch.

Střídáme strany a chystáme se rozehrát, avšak od tábora přibíhají kuřata, slepice i kohouti a pípají, kvokají a kokrhají. Koukáme na ně a nechápeme oč jde, tak čekáme co bude, ale všichni jen pobíhají a vydávají určité zvuky. Někteří si po chvíli všimli, že u sebe mají nějaké předměty, tak jsme se rozhodli jim je vzít. Chytili jsme tedy většinu a jednoho kohouta ubili létajícím talířem. Těm pochytaným jsme pak vzali předmět a oni následně zemřeli.

Ony předměty byly kuřata. Kuřata se následně stala naší potravou k večeři. Udělali jsme si různé majdy a tím potírali rozřezaná kuřata napíchlá na vidlích. Udělali jsme taky hodně zeleniny, abychom měli přílohu.

Jelikož opékání kuřat trvalo vcelku dlouhý čas, tak jsme si povídali a Pirát poslal i svítící předmět a ten kdo měl, tak měl říct něco k táboru. Jak se nám líbil, co oceňujeme, co se nám líbilo, nebo naopak ne, aby organizátoři věděli, co by mohli případně zlepšit nebo co dělali dobře.

Ohlasy od nás byly velice příznivé a nikdo si na nic zvlášť nestěžoval. Následně třeba i nás hodnotili orgové a přišly od nich také kladné ohlasy. Z toho vyplývá, že se tábor velmi povedl a všichni jsme byli velice spokojeni. Nikomu z nás se odsud vůbec nechce a jsme smutní, že většina z nás už zítra odjede.

Kuřata se povedla a kolují. Po tom, co jsme se nasytili, tak Pirát vytáhl kytaru a zpívalo se. Došlo i na Vánoční písničky a po nich zakrátko Pirát odpadl a po něm začali odpadávat i další členové, jenž zde ještě setrvali.

Miky a Thea si odešli čistit zuby, ale zas se na chvíli vrátili, tak jsem po osiření zas nebyla sama. Trochu jsme si popovídali a následně se odebrali do hangáru. Thea snášela vědomí zítřejšího odloučení docela špatně.

Na chvíli jsem zas zůstala sama, už se vrátila Majda. Tak jsme si povídaly, ale Majda taky dlouho nevydržela, tak jsme si řekly dobrou noc s tím, že já půjdu taky za chvíli spát. To jsem ještě netušila, že to vůbec tak nebude.

Sedím ještě chvíli u dohasínajícího ohně a pozoruju louku a nad ní nebe v úzkém pruhu, jenž ohraničuje les. Nebe zvěstuje, že brzy převládne den nad nocí díky východu slunce. Však také hvězdy postupně úplně vybledly a už je jen šero.

Najednou se z lesa na louku noří postava. Kráčí klidně přímo k táboru. Říkám si, kdo to může být. Na houbaře nevypadá. Když už je téměř u sušáků, začínám nervóznět. Nevím, zda-li není třeba utéci nebo mám zůstat raději na oko klidně sedět, abych neprojevila svůj strach. Volím raději druhou variantu.

Sedíce a neustále majíce příchozího v merku jsem vyčkávala, co se bude dít. Postava v dlouhém hábitu s kapucí přes hlavu tak, že jí nebylo vidět do obličeje došla rozvážným krokem až ke mě a představila se jako mytágo jménem Galeobdon.

Galeobdon říkal, že měl dorazit už předevčírem, ale nestihl to, jelikož čas v Ryhopském lese plyne všelijak a cesty jsou mnohdy také nevyzpytatelné, tak došel až dnes nad ránem.

Přinesl s sebou ingredience rostlinné, ze kterých mám udělat čaj. Tento čaj je zároveň i kouzelným lékem, který má vypít každý účastník tábora, pokud chce opustit Ryhopský hvozd a vyrovnat se zdárně s přechodem do reálného světa.

Určil mi, jak mám při přípravě čaje postupovat a čeho se mám vyvarovat, aby čaj neztratil na účinnosti.

Rozloučil se se mnou se slovy, že je rád, že to stihl ještě včas a že mě tu zastihl, aby mě mohl zaúkolovat. Pak odcházel zas v ten směr, co přišel.

Nějaký čas jsem přemýšlela o tomto setkání a následně začala konat přípravy pro tvorbu čaje. Vodu na něj jsem vařila ve dvou kotlících zavěšených na dřevěné tyči, kterou jsem uřízla z olše. Oheň jsem nesměla rozdělat za pomoci zápalek, ale rozfoukáním že žhavých uhlíku. Vše šlo vcelku dobře, a když se ze stanu vynořil první člen tábora, tak už se v právem kotlíku vařily ingredience.

Čaj obsahoval květ třezalky tečkované, tužebníku jilmového, lípy, bezu černého, listy břízy, ostružiníku maliníku, větvičky smrků a maliny.

Krom Fauna jsme tento zvláštní čaj okusili všichni a můžeme jen doufat, že nám pomůže se dobře vyrovnat s nelehkým přechodem do reálného světa.

Pátek – sobota
Autor: Thea

Probouzíme se s tóny veselé kytary a zpěvu. Všichni bychom ještě rádi zůstali v zahřátých spacácích, ale povyk našich náčelníků a ranní chlad nás neúprosně vyhání na rozcvičku. Následuje snídaně zalitá horkým čajem a doprovázená drkotáním našich zubů. Za nedlouho se vydáváme na louky za rozdělanou prací. Někteří s kosami, jiní s hráběmi. Slunce zvedá neúprosně teplotu a my se nemůžeme dočkat svačiny. Když zaslechneme volání k svačině, všichni se schováme před sluncem do lesa.

To však netušíme, jakou kulišárnu na nás ušije služba (ten den Peťa a Miki). Některé chleby jsou s pomazánkou a citronovými sušenkami. Překvapivě to ve výsledku nechutná špatně.

Když se vracíme k obědu, počasí se již zhoršuje. Možná máte pojem o popisu počasí, ale nenechte se zmást, protože v našem příběhu je počasí zásadním činitelem.

Ano, vracíme se k obědu a vychutnáváme špenát, který nám byl předložen a vše nasvědčuje tomu, že zbytek dne strávíme v nicnedělání a polehávání v hangáru, protože začalo poprchávat.

Sedíme v hangáru a s Majdou a Ráďou a hrajeme hru, co si myslíte, že si myslí ostatní na položenou hádanku. Výsledky oné hry jsou velice zajímavé. Odpoledne pomalu plyne vpřed a již se stmívá. Majda se nás nenápadně ptá, co bychom chtěli dělat a po pár desítkách minut se ozve naše oblíbená znělka a zvon, kteří nás svolávají ven. Dozvídáme se, že musíme odcestovat do vesnice jménem Lavondys, kterou navštívil George Huxley a má zde přítele, který by mohl vědět, kde se George nachází. Po jednom si vytahujeme lístky s naším osudem a pálíme je. Barva kouře nám prozrazuje, kudy se vydáme a s kým. V mém týmu je Adam, Marki a Irča. Sbalíme si věci a ve spěchu opouštíme tábor.

Dostáváme první informace o místu, kam musíme dojít a zde nalézti další pokyny k cestě. Všechny týmy se vydaly jinudy.

První zastávka je kousek od tábora a to jenom kvůli kontrole věcí.

Ano, manikúrní soupravu tu máme tu máme, studentská pečeť nechybí a na frisbee jsme nezapomněli. Ještě musím zmínit, že jsme měli pouze tři věci na osobu (krom oblečení). Vše jsme znovu sbalili do batohu a vyšli na cestu. A asi po dvaceti metrech jsme se ztratili, ale to bylo za celou cestu poprvé a naposledy.

Vymotali jsme se z hvozdu a šli cestami silničními, polními a prašnými za doprovodu optimistických zpěvů a záře úplňku, který zářil velice jasně. Došli jsme na určené místo, , obce Sedlatice a zde našli pokyny, co dále. Pro povolení ke vstupu do vesnice Lavondys jsme potřebovali vyplněnou listinu s úkoly.

Už se dávno setmělo a my vyrazili z vesnice dále najít si úkryt na noc. Vyhlídli jsme si malou mýtinku mezi stromy, museli jsme se k ní prodrat hustníkem. Teprve ráno nás stihla krutá realita, že ležíme dva metry od cesty. Rozdělali jsme střechu a navečeřeli jsme se z přidělených zásob. Vzpomínali jsme na horký čaj. Ráno jsme se vzbudili s ledovými nosy, ale stálou optimistickou náladou. Vyrazili jsme do Staré Říše za pokyny a splnit pokyny z papírku obstacle course jumping castle, které byly typu vyměnit sirku, umýt si ruce… Za další úkol jsme měli pomoct s nějakou prací výměnou za jídlo. Pomáhali jsme skládat dřevo a za něj jsme dostali skvělou hostinu v podobě domácí paštiky , okurek, čaje a mnoho dalších. Poté jsme vyrazili opět na cestu k dalším stanovištím.

Na cestě k rybníku Pilka nás stihla rychlá přeháňka a pak další, ale aspoň lehce nás ochrání před „průtrží mračen“. Pokračujeme cestou po vyždímání našich oděvů do malebné vísky Nepomuky a poté dále do Pavlova a pak přes Otín, kde jsme měli všichni sraz v šest večer. Dorazili jsme první v optimistické náladě a nasycení i výslužkou v podobě domácí paštiky.

U čekání na ostatní jsme si zahráli frisbee. Když jsme se znovu všichni sešli, povyprávěli jsme si nějaké zážitky a vydali jsme se dále hledat skrytou vesnici. Pro vstup jsme potřebovali tři klíče, potvrzení a zvolání taného hesla. Další krok vedl přímo ze skaliska dolů. Do vesnice totiž vedla lanovka přes starý zatopený lom. Všichni i s batožinami jsme bezpečně překonali lom i strach z výšek. Na druhé straně lomu se nám dostalo srdečného pozdravení. Bohužel nás zastihla drtivá zpráva o smrti George Huxleyho. Dostáváme však nový úkol. A to najít recept na lék pro bezpečné opuštění Ryhopského hvozdu. Večer se koná pohřeb G. H. A uctění jeho památky smuteční hostinou. G. H. Byl se všemi poctami hozen do vod lomu.

Po večerním ohni jsme ulehli do svých spacích pytlů se svými vlastními pocity a ledovými nosy, které ozařoval jasný měsíc.

Sobota
Autor: neznámý

V sobotu ráno jsme se probudili v lese nedaleko Zlatomlýna. Skromně jsme posnídali a vydali se do Zlatomlýna hledat indicii s dalšími pokyny. Tu jsme našli zastrčenou v mostku u Zlatomlýnských vodopádů. Dále jsme v osadě vyměnili sirku za čajovou svíčku a následně za plastového pterodaktyla a obdarovali mytágskou ženu kyticí. Dále jsme se přes zámeček Aleje vypravili směr Jestřebí, kde se měl nacházet jeden z klíčů od bájné vesnice Lavondyss. V Alejích jsme u jedné rodiny získali výměnou ručně dělané pexeso, umyli si u nich své končetiny a chystali se dál. Rodina se nabídla, že nás provede zámečkem a my s radostí přijmuli. Po prohlídce zámečku jsme se vydali na malinami oplývající cestu do Jestřebí. V Jestřebí na náměstí jsme našli klíč a dále zašifrovanou lokalitu části mapy. Po chvilce přemýšlení jsme obec vyluštili jako Sokolíčko a nabrali žádoucí směr. Po cestě jsme se stavili u jednoho postaršího pana, kterému jsme pomohli naštípat a srovnat dříví. Za to se nám odvděčil čajem a sušenkami a dalším podpisem do Lavondysského průkazu. Po cestě do Sokolíčka nás přepadl k naší radosti pěkný slejvák a vše nám promočil, ale počasí se naštěstí rychle umoudřilo a sluníčko nás začalo brzy vysoušet. V Sokolíčku jsme na vnitřní straně přepadu rybníka našli přilepenou část mapy Lavondyssu a poté jsme se vydali k Otínské hájovně na sraz se zbývajícími skupinami detektivů. V pouhých sedm hodin večer se k nám přidala dvojice zkušenějších detektivů a všichni společně se sadou klíčů a složenou mapou jsme se vydali vstříc Lavondyssu. Po cestě lesem jsme narazili na jeho strážce, který nás pustil po přečtení hesla a ukázání průkazů a klíčů dál. Do Lavondyss jsme vstoupili vzdušným mostem přes hlubokou tůni. Ve vsi nás čekalo bujaré přivítání od místních a následovala hra, kde jsme se snažili zjistit co nejvíce o místních obyvatelích. Následně jsme se všichni podíleli na přípravě veliké hostiny na počest smrti našeho přítele George Huxleyho. Po opravdu znamenité (a dlouho očekávané) hostině jsme si zazpívali pár písní a znaveni šli spát v očekávání dalších dní a aktivit.

Pondělí
Autor: Peťa

V pondělí jsme se ráno vzbudili a po víkendové přestávce jsme se vydali opět na louky do práce. Na programu bylo hrabání a odnášení už zkoseného sena. Na svačinu byly mimo chleby i bramboráky, které zbyly z předchozího dne.

Na oběd jsme měli rizoto.

Odpoledne jsme prověřovali naše pocitově vnímání ryhopského času. Dostali jsme za úkol postavit časostroj, který by co nejpřesněji změřil 22 vteřin. Kazda že dvou skupin stavěla svůj časostroj z ruliček od toaletního papírů. Do stroje se vhodila kulička, která projela až nakonec, kde rozzvonila rolničku. Zjistili jsme tím především, že odhadnout a změřit přesných 22 vteřin není vůbec nich jednoduchého.

K večeři jsme měli opět rizoto a bramboráky.

Úterý
Autor: Markéta

Úterní probuzení se neslo ve znamení Hvězdných válek, což znamenalo další etapu táborové hry. Byli jsme rozděleni do tří skupin po čtyřech. Tři lidé z každé skupinky měli oči převázané šátkem a poslední člen je vedl a navigoval. Prošli jsme louky, lesy, louže i potok a na konci jsme se brodili rybníkem. Na druhém břehu na nás čekala postava v kápi, ne nepodobná Pirovi. Tato osoba by se nám dle svých slov: „ráda představila, ale její jméno ani tvář nejsou důležité.“ Řekla nám také, že jsme splnili první z úkolů, které nám za zajistí možnost opustit Ryhopský hvozd.

Do tábora jsme se vrátili mokří a po osušení nám Mari oznámila, že pojede domů, protože je nemocná. Udělali jsme poslední společnou fotografii a vydali se na louky. U svačiny proběhla diskuze o výhodách hnojení pomocí vybuchujících velryb.

K obědu byly tortilly a Thea se pokecala. Po jídle jsem šla spát do lesa, takže nemohu poreferovat o událostech, které po obědě proběhly. Vzbudila mě až Kačka s Míšou, které také odjížděly, a tak nám bohužel během jednoho dne ubyli tři lidé. Asi 30 vteřin po jejich odchodu jsem zase usnula a byla probuzena na další výpravy za lékem z Ryhopského hvozdu.

Čekal nás druhý bratr, rovněž bez tváře i jména a vyzval nás na zkoušku odvahy. Tou byla obří houpačka pověšená vysoko na smrcích v lese.

Až do tmy jsme hráli frisbee a po večeři hru na znělky, kde náš tým Másel překvapivě nebyl poslední.

Šli jsme spát v lehké nejistotě z noční bojovky, ale naše obavy se ukázaly neopodstatněné.

P. S. : Bety se nenaučila říkat meloun.

Datum akce: 6. – 18. 7. 2014

Den první
Autor: Miki

Stojíme na nádraží. Někteří sedí. Blonďák kupuje lístky. Lezem do vlaku. Lezem z vlaku. Blonďák čte dopis. Jdeme za ním. Vede nás tunelem do kopřiv. Začínáme se seznamovat. Bude se to hodit, abychom mohli volat o pomoc jménem. Třeba když přelézáme rozbahněnou řeku. Jdeme. Jdeme na kopec… Odpočíváme. Je vedro a batohy jsou těžký. Teda jak asi pro koho. Tři slečny jdou jak ze školy. Batůžek, sandálky a brejličky proti sluníčku. Dobrý ale je, že mají i řízeček. Hodně řízečků. Jdeme. Jdeme. Les. Slečna, co už tu prý několikrát byla a co prý má mezi vedoucími bráchu a co prý všechno ví, říká, že už tam za chvíli budem. Během následujících hodin to slyšíme několikrát. Během cesty se ještě stihneme ztratit, rozbít marmeládu a potkat mluvící labutě. Když už se nakonec opravdu blížíme k táboru, máme všichni dost a sil máme na dně. Když tu najednou!

Skaut! Velkej, ležící a křičící skaut. Aha. Tak ne skaut, ale detektiv. Ženská, co je vlastně chlap. Sejmulo ji obří mytágo. To je asi něco jako hovado, jen mnohem větší. Prej, že už tam ten detektiv leží několik dní. Chudák, říkám si. Škoda, že nemáme síly na to mu pomoct. Anebo máme? Někdo se hrne dopředu mu pomoct. To jsem teda zvědavej, co to bude za blázna. No jasně! Blonďák! Kdo jinej taky, že jo. Tak to nakonec celý dopadne tak, že se s báglama na zádech taháme s ženskou, co je vlastně chlap, i když to nevypadá, ale rozhodně tak váží. Tak hurá do tábora! Anebo ne? Jasně že né. Hledáme bednu v díře. Musíme do ní dát mobily wedding jumping castle. Problém je v tom, že díra z bednou vypadá jako drn na louce. Hledáme teda drn na louce. Detektiv nejspíš blouzní, pač nemá vůbec šajnu, kde to je. Nakonec bednu najdem a mobily do ní vrhnem. To vše samozřejmě s báglama a detektivem na zádech. Razíme do tábora. Vybíhají dva týpci a jedna ženská. Ženská křičí. Chlapi nesou nosítka. Jeden vypadá jako námořník, druhý zas jako pirát. Nakládají tu tíhu a odnášejí. Konečně v táboře!

Den druhý
Autor: Marek

Budíček pocitově v 7 – rozcvička – snídaně

→ rozdělení úkolů (zvelebování tábora)
* kadistan
* biojáma
* sprcha
* šňůry na prádlo
* stan na hudební nástroje atd…

————————————-

oběd – těstoviny s rajčatovou omáčkou + olivy 🙂 + sýr 🙂

polední klid (pocitově odpolední) poté kresba  – portrét mytága narcise (u lesa) formou hry. Vzápětí výlet k rybníku Vidlák – koupání.

Slunečné počasí          – teplota vzduchu cca 29-31°C
– teplota vody cca 20-21°C

Večer oheň – kytara zpěv 🙂
Noc – spaní ve vojenském stanu (hangáru).

Amen.
„Slunko svítí, voda láká,
chcem surf a nie sniehuljaka!!“

Den třetí
Autor: Míša

Ráno jsme vstali a vydali se na první pracovní den. Ne každý měl zkušenosti s kosením, tak proběhla krátká instruktáž. Vzhledem k pracovnímu nasazení a počtu účastníků nám šla práce od ruky. Jen doba do svačiny byla pocitově velmi dlouhá. Podezírám službu, že zabloudila. Posílení po svačině jsme se zase vydali do práce. Po práci nás čekal vynikající oběd. Bylo uzené se zelím a bramborovým knedlíkem. Službě patří velká pochvala za ty knedlíky. Během poledního klidu, kdy byli všichni vyčerpaní, začalo pršet. Díky tomu se protáhl polední klid. A protože stále pršelo, tak odpolední program probíhal v hangáru. Začali jsme strategickou hrou, která nás učila, jak přejít hvozd, tak a bychom přežili. Já s Káťou měla vymyšlenou geniální strategii, která však selhala na naší matematice. Povedlo se nám udělat chybu ve výpočtu, tak se nám podařilo dorazit až mezi posledními. Večer už byl volnější program, a tak se sedělo u ohně a hrálo na kytary. Všichni byli velice unavení a postupně odcházeli spát. Vzhledem k předchozímu dešti byla v noci veliká zima, ale jinak se den celkově vydařil a myslím, že mohu mluvit za všechny, když řeknu, že jsme byli spokojení.

Den čtvrtý
Autor: Irča

Noc jako vždy zatím klidná. Ráno nás budí Pirát písničkou od Butty o rybníce s topoly. Sic zprvu nemohl vzpomenout slova, ale dobrá.

Když jsme se konečně všichni vyhrabali ze stanu, tak nás Ráďa žene na louku, kde si odbýváme ranní rozcvičku v podobě hry kámen, nůžky, papír. Myslím, že to vyhrály kameny.

Následuje ranní hygiena a snídaně, pro většinu však obráceně.

Balíme na cestu k loukám. Jako vždy vymustrováni, vyzbrojeni lahvemi a pláštěnkami. Samozřejmě nám nechybí ani kosící náčiní.

Máme radost, že už neprší a básníme o polojasnu nebo jasnu. Zatím to ani na jedno nevypadá, ale naděj je. 🙂

Základnu volíme U Pařezu, kde se vyskytuje pařezů poněkud více, ale to nevadí.

Jdeme kosit zbývající cíp od louky, kterou jsme kosili včera. Pirát opět hlučí s křoviňákem a my se snažíme s kosami. Každý svým stylem a rychlostí ukusuje díl po dílu vysokou trávu louky a jde nám to. Tráva si lehá s ochotou jak kde, ale dobrý většinou. Někde se jedná o takové kosmetické úpravy mechů a někdy se to zdá horší.

V plné práci nás zastihla služba (Thea a Arsenij) se svačinou. Ukusujíce dřevorubecké chleby jsme odpočívali. Postupem dopoledne se začalo oteplovat a občas se ukázalo i sluníčko. Hezké.

Učinila jsem také první objev vzácné květiny, která je mi známá. Jednalo se o všivec lesní. Byl sice už odkvetlý a již se mu tvořily plody v měchýřcích, ale stále fešák.

Ráďa nás nakonec namotivovala, že když dokončíme určitý kus louky ještě, tak půjdeme ku obědu. Tempo kosení se tedy trochu zrychlilo, ale následně přišel Jirka, že je zbytečné tento díl louky obdělávat, jelikož by se jednalo už spíše o takovou kosmetickou úpravu. S velkou nevolí od této práce upouštíme. Jirka některé z nás musel od kosení z louky násilím tahat dokonce.

Balíme si věci mezi pařezy a najednou na louce pokosené zjevují se žínky a míří k nám. Koukáme na ně opravdu jak na zjevení, hlavně kvůli jejich vymustrování, které se markantně liší od našeho stylu, ale žínky jsou holt žínky. Zvládají to i v balerínách.

Tážíc se nás, zda-li jsme Brontosauři, si nás zkoumavě prohlížely. My na to, že jo. Je nám ozřejměno, že máme tu čest se setkat s žínkami z Ministerstva školství, které vyslali, aby nás poctily návštěvou a dotázaly se nás na pár věcí ohledně tábora.

Na jejich záludné otázky odpovídá hlavně Jirka a my ho doplňujeme. Žínky z M. Š. Jsou docela v pohodě a za chvíli nás pouštějí ze svých spárů, a tak vyrážíme ku obědu.

Do tábora jsme dorazili cestou necestou za pění tradiční písničky. Jdou kosáci jdou…

Po úpravě na společenský stav, na jehož tvorbu nám byl poskytnut čas vcelku dlouhý, zasedáme ku obědu.

Jitka v čase předobědovém plnila ještě funkci zdravotnice, když Jirkovi pečlivě čistila šrám na dlani.

Při jedné návštěvě latríny jsem si povšimla, že do ní spadl slepýš. Vyskytoval se však na dost nemilém místě, tak jsem jeho nemilou situaci neměla chuť řešit.

Teď večer, jsem si však povšimla, že změnil pozici na dost přijatelnou a vhodnou, tak jsem se rozhodla pro posunutí latríny a vylovení jeho. Vše proběhlo v pořádku a slepýše jsem odnesla dál od latríny na okraj lesa a doufala jsem, že už se mu obdobný kousek nepovede znovu.

Jinak se zdál hrozně srandovní. Vystrkoval jazýček a těkal očičkama, ale byl klidný, asi omámený výpary z oné jámy.

Sotvaže jsme ulehli a upadli do nekonečna, přičemž někteří z nás, to ani nestihli, tak začala znít tajemná hudba a do stanu se vřítili Pirát, Jirka, Majda a Ráďa a začali nás burcovat ku vstávání.

Nikomu z nás se valně nechtělo a neochotně se trousíme ze stanu ven. Ještě větší obličeje děláme na proceduru moučení tváře.

Je nám oznámeno, že náš tábor se chystají napadnout mytága a proto ho musíme vyklidit a přečkat noc někde mimo, ale tak blízko, abychom se k němu mohli v noci přiblížit a vzít mytágům vzácné artefakty, jenž máme podepsat.

Vymóděni moučným obličejem a se spacákem a karimatkou v rukou jsme byli vysláni do vymezeného území kol tábora, abychom našli vhodné místo pro nocleh i pro úkryt před mytágy.

Já jsem mířila loukou ku táboru Sokolíků, a pak jsem odbočila, prodírajíce se vysokou travou, svízelem a kopřivami do lesa ve stranu potoka. Spacák i karimatku jsem ukryla do vysoké trávy a po chvíli vymýšlení taktiky kudy to k táboru vzít, jsem opatrně vykročila. Byla to však zásadní chyba, že jsem vyrazila hned, jelikož mytága se zdála velice čilá jak v táboře, tak i mimo něj a nic mi nepomohlo opatrné plížení a plazení se. Občas jsem i vyčkávala a obhlížela situaci v táboře, ale pak proti svitu baterek mytág jsem neměla šanci, když se vyskytli hodně blízko.

Jedno mytágo vedeno psem mě lapilo a bylo po estrádě. Mrzelo mě, že jsem byla jako první přinucena ku návratu do tábora. Skutečnost, že zítra budu muset oželet snídani i svačinu se zdála také nepříjemná, ale snesitelná daleko lépe.

Těšilo mě však uznání od Jirky, že jsem si počínala dobře, když jsem se zula a chodila po lese jen bosa, aby to nekřupalo a vyjádření se, že jsem drsná.

Krom mě mytága zajala ještě Mari a Theu, ale jinak ostatní to zvládli. Jsou dobří, i když obrat spící mytága je daleko snadnější.

Hezký to den i noc celkově.

Za jak dlouho jste to zvládli? Za sedm dní.

Kolik vás bylo? Jedenáct.

A jaký to bylo? Boží!!!

Letošní tábor byl trošku jiný než ty předchozí. Tak trochu… prázdný. Přihlásil se nedostatek účastníků, a tak bylo potřeba vymyslet krizový plán a jet pokosit louky i bez nich. Na louky se mělo jet pouze na týden, což dle Radima činilo devět pracovních dnů (a takovíhle lidé dělají doktorát), a pomoci nám měli nejstatečnější z účastníků, a také naši stateční kamarádi, kterých nakonec přijelo dost.

Na táboře se stala spousta zajímavých věcí, proto zde vypíchnu jen ty nejdůležitější, o kterých si prostě musíte přečíst všichni 🙂

1) Práce

Ač se to zdá skoro nemožné, za pomoci třech křoviňáku a v průměrném počtu jedenácti pracantů jsme práci zvládli za sedm dní. Některé z těchto dnů jsme dokonce dobrovolně vstávali ve čtyři ráno kvůli neskutečným vedrům, nedobrovolně končili s prací už po svačině kvůli dešti a napůl dobrovolně šli do práce ještě na večerní směnu.

První den navíc ti, co nekřoviňákovali, odnášeli z luk napadané stromy a větve. Jedna nalomená větev visící vysoko na stromě se nám nepovedla sundat, tak jsme se rozhodli jí ponechat svému osudu. Po chvíli jsme ale slyšeli z dálky nějaké ťukání jakoby od velkého datla, tak jsme šli za zvukem. Ozýval se kdesi z veliké výšky – Paik se rozhodl vylézt na strom a tuto větev odstranit sekyrkou. A povedlo se mu to 🙂 (A zatímco jsme pozorovali Paika na stromě, na druhé straně luk bylo možné pozorovat Radima, jak místo aby kosil s křoviňákem inflatable dry slide, tak pobíhá mezi mechy. Dost dlouho. Paik už dávno odstranil větev, a Radim pořád místo kosení pobíhal mezi mechy. Nakonec nám Pavel vysvětlil, co se děje – Radim si někam odložil kanystr s benzínem, a teď ho potřeboval, a nemohl ho najít. Tak jsem mu ho šla pomoct hledat a to víte, že jsem ho našla 🙂 )

Říkáte si, že zvládnout to všechno pokosit, pohrabat a odnosit tak rychle je fakt dobré? Dle Laďčiných a Radimových propočtů by bylo možné tu samou práci udělat ve čtyřech lidech za pouhých pět dnů! (za těchto podmínek: 22°C, polojasno až slunečno, žádný déšť, slabý větřík) Tak to je výzva pro další roky, kdy nejenom že nebudou účastníci, ale ani organizátoři a kamarádi… 🙂

2) Strava

Protože jsme pracovali mnoho a bylo žádoucí, aby bylo v kuchyni vždy zaměstnáno co nejméně lidí, zvolili jsme na polovinu tábora vydatnou stravu připravenou na grilu. Díky Pavlovi za přípravu těchto luxusních pokrmů!

Obvykle tříčlennou službu v kuchyni nahradili nebozí choří jedinci. Snídaně a svačiny (které byly před obědo-večeří v práci dvě) se chystaly už večer, a na službě bylo jen hlídání tábořiště, případně příprava oběda v Pavlově nepřítomnosti. Předposlední večer jsme si dokonce na táboře otevřeli bistro U Praďky 🙂

Poslední večer se opékala na ohni kuřata, a my s Markétou Š., obě takové drobné slečny, jsme nejprve pomohly Věrečkovi a Kátě s jejich kuřetem, a následně jsme spořádaly více méně ve dvou (Mari a Peťa si jen tak uzobly) naše celé kuře. Poslední kousky už byly trochu náročnější, ale když už jsme toho zvládly sníst tolik, tak jsme to přece nemohly vzdát těsně před koncem 😉

 

3) Program

Ačkoliv se nekonal pravý tábor, i tak jsme si občas něco zahráli. Mirečkovu skvělou napůl vědomostní a napůl běhací hru, kterou nakonec vyhrála trojice Mari-Markéta R.-Majda, Věrčin Pointilismus, po kterém se z Radima stal kříženec Avatara a taťky Šmouly a z Markéty Š. vodník, na konci konečně došlo i na Radimovo frisbee a všichni jsme si vyrobili vlastní luxusní lžičky a trička, jaká nosí jen ti nejodolnější z SG-1 (prostě ti, co to nevzdali a přijeli nám pomoct).

A když zrovna náhodou pršelo, tak jsme seděli v naší luxusní kuchyňce, kterou nám Jura luxusně zakryl a zvětšil, takže jsme tam mohli být v suchu úplně všichni.

4) Další kratochvíle

Kromě samotného herního programu se někteří jedinci rozhodli ostatním zpříjemňovat volný čas různými dalšími kratochvílemi.

Nějaký neznámý únosce vyvěsil po okolí tábora příběh o mé ubohé unesené pandě, já jsem se rozhodla bavit ostatní svou neschopností rozdělat oheň z mokrého dřeva případně řezáním dřeva motorovou pilou (neublížila jsem si!), ale nejvíce nás pobavil Radim a jeho zubní kartáček.

To bylo tak: Radim si chtěl vyčistit zuby, avšak nenašel u sebe svůj modrý zubní kartáček ani pastu. Pak nalezl svou pastu na lavičce, a vedle ní cizí zubní kartáček. Tak se nás ptal, jestli jsme náhodou někdo nevzali jeho modrý zubní kartáček. Jak všichni víme, Radim by si klidně vyčistil zuby tím cizím zubním kartáčkem, který ležel vedle jeho pasty, ale obával se, že by to mohlo vadit vlastníkovi toho kartáčku. Několikrát se nás všech ptal, jestli jsme mu náhodou nevzali jeho kartáček, že byl modrý. Ptal se i Mirečka, který si ale nebyl jistý tím, jakou barvu má jeho zubní kartáček. Radim absolutně nemohl pochopit, jak si Mireček nemůže pamatovat svou barvu kartáčku. Mireček to zdůvodňoval tím, že má více kartáčků, ale ani tuto výmluvu Radim neuznával. Každý si přece musí pamatovat, jakou barvu má jeho zubní kartáček, ne? A Radim si pamatoval svůj modrý kartáček.

A tak uplynulo několik dní a chudák Radim byl stále bez svého modrého kartáčku a stále se nás ptal, jestli jsme nezahlédli jeho modrý kartáček, a kdykoliv někoho z nás viděl si čistit zuby, důkladně mu zkontroloval kartáček, jestli to náhodou není ten jeho modrý.

Jeden večer si Laďka čistila zuby u ohně, Radim ležel na lavičce vedle ní. Najednou se Laďce zdálo, že Radim vydává nějaké podivné zvuky na to, že pouze leží u ohně, tak se na něj podívala. A hle, on si čistil zuby! Svůj kartáček našel u sebe v kapse… A pokud si myslíte, že ten kartáček byl modrý, tak se pletete. Byl RŮŽOVÝ! Taky nechápete lidi, co si nepamatují barvu svého zubního kartáčku? 😉

5) Hudba

Všichni máme rádi, když se sedí u ohně a někdo hraje na kytaru, avšak ne všichni z nás znají stejné táborové písně. A tak na začátku tábora vznikla snaha naučit se slova Alisson Gross. První večer jsem je já předříkávala a ostatní pak s Laďkou zpívali, další večery už jsme radši slova četli z papíru. A na konci tábora už jsme to všichni skoro uměli 🙂

Taktéž vznikly různé variace na klasické táborové hity. Kromě už profláklého „Zapalte koně“ jsme letos zpívali i o tom, jak „…zabili, zabili, chlapa z Želetavy…“ nebo „…máme doma ve sklepě malou červí díru … nechoď, babi, pro uhlí, sežere i tebe, už tě nikdy nenajdou příslušnící SG!“ Dokonce k nám pronikly nějaké historky o tom, že existuje „Eldoráďo“, ale kde je, to vám neřeknu 😉

6) Divné věci, které pochopí jen ti, kteří u toho byli

Oheň pomalu dohasínal a lidi chodili spát. Oheň opravdu hodně dohasínal a normální lidi chodili spát. Jak ten oheň dohasínal, tak nám byla čím dál větší zima, tak už jsme ani neseděli na lavičkách, ale stáli či čupěli v malém kroužku kolem zbytků ohně. Byli jsme rádi, když někdo odešel, náš kruh se tak mohl zmenšit a víc se přiblížit k žhavým kouskům polínek. Markéta R., aby v tomto velkém žáru a záři nepřišla o svůj zrak, na sobě měla celou dobu sluneční brýle, ve kterých vypadala jako Willy Wonka. (Odhalili jsme tak její skrytou identitu, kterou před námi celý tábor skrývala. Vyčetli jsme jí, že nám s prací nepřišli pomoct umpalumpové.) Ke konci jsme seděli skoro v ohništi, strkali a foukali jsme do polínek a radovali se, když se někde na chvíli objevil malý plamínek. Někdo s těmi polínky hýbal pouze holýma rukama. Kolem půl třetí ráno jsme to nakonec řádně vyuzení a zfetováni kouřem zabalili všichni.

A tak nakonec i přesto, že se nekonal běžný tábor, jsme si to všichni totálně užili! A ještě jednou vřelé díky všem, co nám přijeli pomoci! 🙂

Pokud chcete vidět fotodokumentaci toho, o co jste letos přišli a proč příště přijet na tábor, podívejte se na naše boží album.

Autoři: Adam Hrouda, Peťa Vavrincová

Datum akce: 3. – 6. 4. 2015

P: Čížov – muzeum železné opony – leží těsně u hranic s Rakouskem na území NP Podyjí a má jen asi 60 obyvatel. To z něj dělá v mnoha ohledech velice specifickou vesnici. A právě do Čížova letos zamířily kroky lovců připravených strávit zde Velikonoce. Ač je tato velikonoční víkendovka už dlouholetou tradicí, tentokrát ji provázela řada změn. Po dlouhá léta se jezdívalo na zámek Vranov nad Dyjí, manželé Janíčkovi však se svou úlohou kastelánů skončili a to spoustu věcí změnilo.
den první – pátek
V pátek okolo šesté hodiny se v Čížově začali objevovat lovci, kterých stále přibývalo. Některé byste možná na první pohled netipli na lovce, u jiných však nebylo pochyb. Takový správný lovec určitě nesmí postrádat mysliveckou kamizolku či klobouk a hlavně flintu. Po chvíli všichni lovci potulující se Čížovem přišli na správný směr a zamířili k myslivně u kostela. Tam nás čekalo seznámení s novým zázemím a taky s Čížovem a jeho zvláštnostmi. Za zmínku stáli například opravdu často a nahlas vyzvánějící kostel nebo strážní věž Alenka.

A: Přijeli jsme večer, společně s Věrkou a Evkou, a nenápadně jsme se vmísili mezi ostatní. V tuto chvíli ještě nebyla místnost s krbem vytopená, takže se hodily bundy i šály, věci, které by si na sebe o dva dny později bral jen šílenec. Ale nepředbíhejme.

Přijeli jsme v tu nejlepší možnou chvíli, to se musí nechat. Na jednu stranu tomu už byl nějaký čas, co se v oné místnosti začalo večeřet, na stranu druhou to mělo ale výhodu – nikomu se do těch zbytků jídla nechtělo. A nebylo jich málo, takže jsme se mohli nasytit podle své libosti. Dokonce se hned strhla vlna sázek a hecování o poslední zbylé kousky chleba s marmeládou. Podivná shoda náhod spojená s pokročilou hodinou dala vzniknout atmosféře, ve které nebylo vůbec divné, že několik lidí hlasitě fandilo tomu či onomu individuu, které se pokoušelo do sebe co nejrychleji dostat krajíc chleba s marmeládou.

Když nás (některé) tato hra omrzela, pomalu se začínalo schylovat k nějakému programu, jak bylo možno vypozorovat z výrazů některých orgů. A opravdu, za pár chvil začal Gáza vysvětlovat pravidla velmi originální hry z velmi neoriginálních (ovšem přiznaných) zdrojů. Její náplní bylo testování inteligenčního a paměťového kvocientu zúčastněných pokládáním záludných otázek, přičemž tyto byly ohodnoceny posunem na „baseballovém“ systému židlí o jednu, dvě nebo tři podle obtížnosti. Po důkladné a vášnivé debatě o pravidlech mohla hra konečně začít.

Účastníci byli rozděleni na dvě družstva, která střídavě (po každém třetím striku) vysílala své členy do vědomostní bitvy. Jedna otázka. Žádný Vladimír Čech, který by se vás zeptal, jestli jste si definitivně jisti svou odpovědí. Odpověď byla buď správná a zajistila soutěžícímu posun o určitý počet židlí, nebo špatná, která ho vyřadila; anebo žádná, která ho nevyřadila hned, ale dala prostor celému soupeřícímu týmu, aby odpověděl správně a vyoutoval tak hráče „na pálce“.

Co dodat – byla to řež. A krutá. Po velmi krátké chvíli bylo všem jasné, že nevím je taky docela dobrá odpověď. Ale i ta má své meze. Nebudu jmenovat, pouze jako zajímavost zmíním, že se mezi námi našli i tací, kteří ji používali častěji, než by bylo záhodno.

Co se dělo po skončení hry, už není v mé paměti, nějak jsem se dostal do spacáku, který ležel na karimatce, byl jsem za to rád a nebyl důvod zjišťovat, jak přesně se to stalo a co v tu chvíli dělali ostatní.

den druhý – sobota

P: V sobotu dopoledne jsme se jali připravovat na sezónu místní informační centrum NP Podyjí. Myli jsme okna, vymetali pavučiny, odplevelovali dlažbu a jinak infocentrum zvelebovali a probouzeli po zimním spánku…

A: Často se zapomíná na to, jak důležitou roli v rámci dne hraje snídaně, a je to chyba. Tento den jsme si ale uvědomili, že nejen snídaně, ale i svačina, potažmo druhá svačina mají významné postavení, když čekáte na něco, co by cynik prohlásil za pozdní oběd a realista za brzkou večeři.

Snídaně byla ten den dobrá, to se musí uznat. Po ní jsme se kvapem vydali na Správu NP Podyjí, abychom zvelebili vnitřek budovy i její okolí. Dlouhé hodiny práce se teď vměstnají na pár řádků, ale kdekdo si možná i rád zavzpomíná na to, jak špachtličkou či motyčkou přemlouval zámkovou dlažbu, že bez té „odporné květeny“ jí bude líp. Výsledek práce byl vidět, a byl to pohled pěkný.

P: Když jsme se už hladoví vrátili na „základnu“ přivítala nás kuchařská četa v čele s Pirátem s parádním, nikoli však hotovým, obědem. Netrvalo to už ale dlouho a začala se podávat první várka domácích raviol. Druhá várka byla poznamenána drobnou nehodou. Jednotlivé ravioly se totiž poslepovaly dohromady. Pohotoví kuchaři z nich nicméně záhy vyrobili „raviolové kuličky“, které byly stejně tak dobré.

A: Po návratu jsme se setkali s dalšími přijedšími, nikoli však s hotovým obědem. Na tomto místě bych rád podotknul, že se často zapomíná na to, jakou roli hraje v rámci dne oběd.
Později se nám přeci jen dostalo jídla, a po krátkém trávení jsme šli chytat bronz na vnitřní loučku areálu, kde jsme byli ubytovaní, při kratochvíli zvané pétanque. Nebyl to však pétanque, jak ho znáte, byla to kuličkiáda! Ne, že by se snad měnila pravidla. Jenom se zkrátka někdo (kdo asi?) rozhodl, že Mireček už by letos neměl vyhrát.

P: Byli jsme rozděleni do čtyř skupin. Každá skupina dostala jednu sadu pétanque koulí a následoval, z důvodu různorodého terénu poněkud dobrodružný, pétanque. Vítěz z každé skupiny vždy postoupil do dalšího kola. Nakonec zbyla čtveřice finalistů – Radim, Pavel, Laďka a Pirát.

A: Taky bych se rád omluvil Jurovi, kterého jsem svoji neopatrnou a hazardérskou hrou připravil o účast ve finálové šestici, která se tím pádem neskládala pouze z orgů. Nakonec se mi ale podařilo vypadnout a v soutěži zvítězil Pavel.

P: Večer jsme si poseděli ve velké společenské místnosti s příjemně hřejícím krbem. Hráli jsme a zpívali, až dokud i ty poslední nepřemohla únava.

A: Když jsme ten večer seděli, králi a zpívali v místnosti s krbem, bylo to už něco jiného než první den. Teplo si vyšlo na procházku někdy až tři metry od krbu, a dobrá nálada dolezla ke všem čtyřem zdem. Ráno jsem se probudil ve spacáku, z čehož usuzuju, že jsem se do něj opět předtím nějak dostal.

den třetí – neděle

A: Po snídani jsme odjeli (včetně nejmenované kovové věci) do Lukova, abychom byli ku prospěchu manželům Janíčkovým. Byvše přijati mile a vroucně, pustili jsme se pilně do práce. Pirát s Jurou si zazedničili, já s Gázou, Pavlem a Radimem jsme odváželi bloky odpadní strouhy a dlaždice, posléze jsme dokončili dílo zkázy likvidací spodní zídky lemující záhon; a ženská část osazenstva celou dobu cosi kutila na záhoně, který při odjezdu vypadal pěkně, takže i jim všechna čest.

A et P: Po návratu jsme obědvali kachnu, což se vrylo do naší paměti i tukových zásob. Posilněni jsme se vydali shodit kila do série bláznivých disciplín oblíbené vajíčkyády. Velikonoce a slavnosti jara se bez vajíček neobejdou a tato hra také ne. Na co všechno se dá takové vajíčko využít? Možností je překvapivě mnoho. Začali jsme disciplínou, kdy jsme si s vajíčkem házeli jako s míčem, dokud někomu vajíčko neupadlo a nerozbilo se. Pak následovaly disciplíny jako pétanque s vajíčkem namísto košonku, hod vejcem přes rybník, skok do dálky s vajíčkem v puse a pochod ve dvojicích s vajíčkem stisknutým mezi čely. Vajíčka praskala a úsměvy se rodily, takže přírodní koloběh naštěstí nebyl narušen.

P: A přišel čas na trochu těch velikonočních tradic – pletení pomlázek, barvení vajíček… A komu kytaro, hraj! 

A: Večer jsme potom vyrazili na proutí a po návratu se místnost s krbem zaplnila pletači pomlázek i malířkami na vajíčka. Vzpomínám si ještě, že se pak dlouho hrálo a šel jsem spát jako jeden z posledních.

den čtvrtý – velikonoční ponedělí

Dříve než mohla začít snídaně, bylo nutno vzpomenout na naše pohanské předky a dostát zvyku, který podle očitých svědků děsí turisty tak, že vyběhnou klidně stovku schodů do věže, aby se zděšeně zeptali, „what the hell is going on?“ Nakonec se ukázalo, že klíčem k úspěchu nebyla síla, nýbrž důvtip, a protože i ten se tam někde našel, spojili jsme se po bolestivé ceremonii u snídaně opět v jednotnou skupinu. Jakmile už začala docházet chuť, byl čas jít balit a začít se pomalu rozjíždět do svých domovů. A po pár hodinách už po nás v Čížově zbyla jen jedna mírně vyhřátá místnost s krbem a hromada pěkných vzpomínek…

Sbohem, Čížove!

Autoři: Miky Orlický, Péťa Vavrincová

Datum akce: 5. – 7. 12. 2014

Na začátku se to zdálo jako dobrej nápad. Já, Pražák, si udělám vejlet do Brna, potkám pár lidí z tábora a navrch si zahrajem nějaký deskovky. Když sem pak táhl 12 deskovek na bus, seděl zaseklej na dálnici nebo luštil, jestli je číslo šaliny 12 neb 3, nadšení lehce opadlo. Ale ukázalo se, že to stálo za to. Do cíle jsem dorazil, potkal jsem pár známejch i neznámejch lidí/her a intenzivně si to užil. A věřím, že tak i všichni ostatní. Víceméně jsme celej víkend hráli hry, občas jedli (pomazánky a “Chilli con carne” vládly) a ještě míň spali. Mluvilo se i o laser gamer, motokárách a jiných výstřelcích, ale kvůli malému zájmu z toho nic nebylo. Deskovek bylo naštěstí víc než dost.
Jejich náplň byla většinou jasná. Buď porazit soupeře nebo aspoň Ráďu. Což se někdy dařilo a někdy zas ne. Například když hrála zrádce v deskovce “Shadows over Camelot”, kdy nás všecky převezla a chodila pak s nosem nahoru až do neděle. A protože už mi dochází psací síly, k herní náplni se vyjádří naše redaktorka Péťa:

Hrajeme jednu hru za druhou. Většinou jsou to méně známé a velice zapeklité hry vyžadující rychlé pochopení pravidel a bravurní strategii. Což jde, jak už to tak bývá, některým lépe, některým hůř. Najde se však čas i na všem známé hry jako je “Bang” nebo “Osadníci z Katanu”. A po velkém intelektuálním výkonu u některých dlouhých a náročných her je potřeba trocha oddechu a odlehčení. I na to se tu myslelo. Především v podobě hry „Zastřel si svou kachnu“, která se ve skutečnosti jmenuje…. nějak jinak. Jde v podstatě jen o to střílet po kachnách ostatních hráčů. A je docela jedno kterých hráčů, takže hurá na Rádiny růžové kachničky!

Autor: Žáža Krásná

Datum akce: 14. – 17. 11. 2014

Zdar! Moje jméno je Žáža a jsem novou kastelánkou státního zámku ve Vranově nad Dyjí, ale k tomu až později. Teď bych Vám ráda vyprávěla, jak to všechno začalo.

Psal se pátek 14. listopadu a pozvaní kandidáti na nového kastelána se řítili porovnat své fyzické i psychické schopnosti na zámek. Někteří zvolili cestu autobusem, jiní autem. Ale s menšími kolizemi všichni včas nebo i později na zámek dorazili. Zde je postupně přivítali duchové zesnulých obyvatel zámku.

Prvním duchem, kterého jsme potkali, byl nejstarší Althan (Jura), který nám sdělil mnoho důležitých informací, ale jako Vodník si nemůžu pamatovat všechno, a tak Vám jenom povím, že starý Althan byl na hradbách vždy první a jenom tak mezi námi, na záchodě je také vždy jako první. Dalším, o koho jsme zakopli, byl Michal Jan II. z Althanu (Radim), který má svoji sochu v Sále předků. Se Sálem je spjata další postava, kterou potkáváme, a to architekt Jan Bernard Fischer z Erlachu (Pirát), který má na svědomí kašnu na Zelňáku, a pak ještě něco v Brně, ale to si pamatují už jenom někteří z nás. Největším skvostem z řad duchů, kteří nás po zámku provedli, byla Marie Anna Pignatelli (Laďka), která nám mimo jiné sdělila z čeho má pláštík. Pignatelli nás poté zavedla k dalšímu majiteli zámku, k synovi Felicie a Adama, Stanislavu Mniszkovi (Pavel) o kterém vím, že si koupil cirkus. Standa nás nakonec zavedl k poslednímu duchovi Vranovského zámku, a to k panu Ofkovi z Lichtenburka (Jirka), který o Vranově ví snad vše a asi proto si nic z toho co říkal, nepamatuji J.

Po krásné prohlídce zámku jsme se šli ubytovat a tam jsme ještě narazili na Magdalenu Dobromilu Rettigovou, skvělou kuchařku, kterou ale po celý pobyt nahradil kulinářský mág Pirát.

Večer následovaly hry – typické vranovské zvuky, fotografie míst na Vranově, otázky ohledně našich duchů nebo otázky z minulých Vranovů. V této hře jsem byla jako ve všech hrách excelentní a to s umístěním asi na šesté pozici. O poslední místo tvrdě bojovala Žanda, kterou všichni ostatní kandidáti táhli vzhůru, ale Žanda se nedala. Na výherních místech se umístily Věrky a Jíťa, ale jak vidíte, kastelánkou se stejně nestaly.

Ráno jsme se nějak vyhrabali, posnídali a šli pracovat. Kluci vozili palmy, jak to s oblibou dělají, a holky se plahočily na zahradě. Partička čtyř, nebojím se nás nazvat vyvolenými, vyjela pomoci na domeček do Lukova, kde jsme přesunovali nepořádek z bodu A do bodu B a pak do bodu NP. Po vydatném pirátovskorizotovém obědě jsme za zpěvu a hraní kytary odpočívali.

Odpoledne následovalo další kolo výběrového řízení. Utvořili jsme tříčlenné skupinky a souboj mohl začít. V týmu jsem byla s Jiťou, se kterou je všechno bezpečné a s Žandou, která v pátek prokázala, že je na kastelánku ta pravá. Druhý tým tvořil: Mireček, Věrka Š. a Ondra a třetí: Ťuťanka, Věrka N. a Ráďa.

Hráli jsme:

Slepý fotbal, při této hře skórovali:  Jíťa –  vlastňák, Ráďa jeden gól a já jsem za podpory burácejících tribun proměnila penaltu.

Zneškodni neukázněného návštěvníka, při této hře se v Jítě a ve mě probudili Terminátoři. Rozdupávali, rozlehávali a roztloukávali jsme hlavy neukázněných turistů bez žádné lítosti. Ani Mireček nebyl schopen nás dvě zastavit!

Chraň si svůj život – zde se konečně projevil Mireček, tak jak ho všichni známe, všechny nás povraždil a vyhrál. To ale neměl dělat, protože následovala naše oblíbená – Všichni proti Mirečkovi.

Zapal svíčku a zachraň si život, zdánlivě jednoduchá hra se stala bojem na život a na smrt. Tým Ťuťanky měl dávno splněno a my zápolili s Mirečkem. Na Terminátory byl nakonec stejně krátký.

Naše veselé hry překazila nečekaná návštěva Emanuella Stadnyckého, který se začal vydávat za právoplatného dědice zámku, který má ale v plánu zámek zbourat a postavit na jeho místě garáže. Místní duchy to velmi znepokojilo a tak jsme zahájili hledání důkazů o pravdě a nepravdě jeho tvrzení. Je Eman fakt dědicem?!

Po týmech jsme putovali od ducha k duchovi a získali indicie. Starý Althan nás nechal pohrabat se v jeho oblíbeném pokrmu, u Standy se indicie hledaly po slepu. Michal měl být na svém nejoblíbenějším místě (ve vaně jsme ho ale nenašli), ale procházel se na vyhlídce, kde nás nechal pronásledovat provázek. Pro Jíťu zde nastávalo mnoho problémů, při každé otáčce se do provázku zamotala anebo na něm aspoň udělala uzel, že i samotný Michal slezl dolů a šel se na to Novákovic kopyto podívat. Pigna si na nás připravila vytahování indicie z příkopů –  s tímto úkol se týmy popraly všemožně, Ťuťanka pro jistotu provázek hned hodila dolů, Mireček vyčůraně/chytře využil motyky a náš koumák Jíťa rozebrala celý květináč, ale kyblík vytáhla. U pana Ofky, který nás očaroval kouzlem, se z nás se stali němí uchazeči. Za úkol jsme měli poskládat potrhané indicie k sobě. Po zdolání všech těchto úkolů někteří z nás rozluštili indicie – najdi hořící kruh a zvolej: „Předkové po krvi, po řemesle, po zemi.“ Hořící kruh jsme nalezli v podzemí zámku a po zvolání nám hlas ze záhrobí sdělil, že musíme najít matrikáře Von Hoplera a vše se snad objasní.

Po nedělní snídani jsme se vydali hledat matrikáře Von Hoplera. Hledali jsme na půdě (zde jsme my slepci zahlédli Pavla, ale nebyl to Pavel), hledali jsme také ve sklepě, na záchodě, no prostě všude, ale nikdo nic o matrikáři nevěděl. Nakonec nám poradil stávající pan kastelán Janíček, že Von Hoplera máme hledat na Novém Hrádku. Proto jsme osedlali naše plechové oře a vyrazili směr Nový hrádek u Lukova.

Ti co nejsou hloupí (že, Radime), se teple oblékli a šlo se jim pěkně. Já na Novém Hrádku „nikdy“ nebyla, a tak jsem se moc těšila. J Jirka mi totiž slíbil, že tam budu hrát Vodníka. Když jsme k Hrádku dorazili, u bran se nacházeli nějací vetřelci, kteří ne a ne vypadnout. Posvačili jsme, pozlobili se navzájem a oni tam furt strašili. Věrka Š. ještě neznalá řečnických otázek se vydala mimo vyznačenou cestu v 1. zóně NP, zdolala hradby a ocitla se za branou Hrádku, což ale nebyl moc dobrý nápad. Po dalších desítkách minut, kdy vetřelci ne a ne odejít, jsme nenápadně vklouzli za bránu Hrádku pomocí klíčů, které se ocitly v Pavlově kapse. Hrádek jsme důkladně prozkoumali, některé schody jsme sjeli i po zadnicích a hledání Von Hoplera mohlo začít. Uf, nakonec jsme ho našli, byl důležitý jak, no jak úředník za přepážkou, i když místo hledání údajů hrál podle Mirečka Osadníky. Nakonec ale ze svých análů vyštrachal, že Emanuelle Stadnycki, není dědicem linie rodu Stadnicky. Tímto jsme si všichni oddechli, garáže nebudou! Abychom toto zjištění náležitě oslavili, zahráli jsme si na schovku a Jsem sardel (při této hře opět excelovala Žanda).

Cestou zpět k našim ořům jsme byli rozděleni do nových skupin, které měly vymyslet scénář a následně natočit film. Všechny skupiny se svých úkolů zhostily bravurně. Každý je minimálně na Oscara, náš určitě aspoň na dva. Mireček, Věrka N., Ráďa a Ondra natočili film o obléhání Vranova Švédy, milostném trojúhelníku a vzniku názvu IKEA. Jíťa, Ťuťanka, Věrka Š. a moje zelená maličkost natočila film o křivdě spáchané na Gertrůdě Althannové a tým duchů zfilmoval Vranovské rytíře, které neprobudili Švédi, Hitler, komunisti, ale nakonec Miloš s jeho popelníčkem.

(videa můžete shlédnout na facebooku: https://www.facebook.com/pages/Zvonek/107282549446927?sk=videos)

V pondělí na nás čekalo ještě další překvapení, paní Janíčková nás vzala do hrobky. S dřevěným poklopem jsme zápasili dlouho, už jsme ztráceli víru v to, že se tam podíváme. Naštěstí přiskočila Laďka a s její vírou a sílou jsme poklop zvedli. O hrobce Vám nic psát nebudu. Všichni jsme tam byli (chacháá Radim s Žandou né). Myslím, že to v nás všech zanechá silné vzpomínky.

No a teď se konečně dostávám k tomu nejdůležitějšímu. Kdo je novým kastelánem. Duchové vyhodnotili snažení všech kandidátů a dle mého názoru vybrali tu nejlepší, nejkrásnější, nejchytřejší, nejzelenější a nejvíc pohybově nadanou kandidátku a to MĚ. Takže si pište! Vodník Žáža – nová kastelánka státního zámku ve Vranově nad Dyjí! Na Velikonoce se jede zelená fasáda!

Po mém zvolení jsme se rozloučili se stávajícími kastelány – panem a paní Janíčkovými a se slzami v očích jeli vstříc novým zítřkům.

Autor: Thea Chatrná

Datum akce: 10. -12. 10. 2014

Je pátek a my již vyrážíme ze svých domovů na různě dalekou a strastiplnou cestu  ( kupř. Jitčiny čichové smysly hodně utrpěly) za očekávaným podzimním víkendem a vzkazem o pomoc proti proradnému Lokimu, který chce ovládnout svět.

Někteří z nás zůstali nedaleko Opatova, ale Pirát nás všechny zachránil svým stříbrným korábem. Už jsme skoro všichni na místě. Jen Mari se natolik zalíbilo v Třebíči, že si tam ještě chvíli pobude.

My jsme zatím vyrazili k místí škole sehnat si úkryt před chladnou nocí a nekalými živly, kteří se pohybují v okolí.

Uvnitř školy svítí světla, ale na hlas zvonku ani klepání na okno nikdo neodpovídá. Ve vchodu u popelnice je lehce opřená ekologická realitní reklama (s textem: Na prodej + tel. číslo) a to v podobě kartonové krabice.

Voláme na číslo a za okamžik nám přicházejí otevřít dva realitní agenti a zároveň majitelé objektu (Radim a Laďka). Dozvídáme se, že objekt je pouze ke koupi, ne k pronajmutí a to za krásnou cenu pohybující se okolo dvaceti milionů. Všichni souhlasí s koupí objektu, ale s podmínkou dvou zkušebních nocí. Jiří platí v eurech a ostatní naší měnou.

Po prohlídce a ubytování začíná velkolepá hostina. Každý vystavuje své kulinářské umění. Hodujeme a bodujeme. Nejlepší pokrm získá hlavní cenu a autor se zapíše do historie!

Aby se nám lépe trávilo po skvělé hostině a bezpečně usínalo, tak jsme dostali za úkol pochytat pár kriminálníků v blízkém okolí. Po úspěšném zatčení onichž pochybných individuí, se vybrala služba a osoby hudebně nadané vykouzlí pár krásných tónů z kytary na přání dobré noci.

Probouzíme se do šedivého podzimního dne. Posilníme se vydatnou snídaní ve formě švédských stolů.

Vyzbrojeni pracovními oděvy a nářadím (uloženým v automobilu) vyrážíme na louky. Cesta na louky je kouzelná, mech má jedovatou barvu a mezi stromy se proplétá mlhavý opar.

Když dorazíme na louky, rozdělíme si práci. Čistíme okolí luk od náletů, jezírko, dokosí a dohrabe se kousek louky. Posilníme se svačinou a pokračujeme v práci.

Po dokončení směřujeme k táboru, kde hodláme zakotvit. Avšak po příchodu zjistíme, že zde již někdo sídlí. Lesní dělníci pracující opodál si to zde útulně zařídili.

Poopravíme ohniště, vytáhneme lavičky a usedneme k hořícímu ohni. Opečeme si špekáčky a topinky. Když jsou naše žaludky nasyceny, rozloučíme se s táborem a směřujeme zpátky do Opatova.

Cestou míjíme ovce bahení a krásně zbarvenou podzimní přírodu.

Vyměníme kůže do suchého a školou se začne nést hlas, který nám poskytuje informace o proradném Lokim, který chce vstoupit do našeho světa, portálem  který byl kdysi otevřen ženou s čistou duší Helenou Kellerovou,  prababičkou zesnulého George Huxlyho .

Ukončíme rozehraný curling a se zavázanýma očima jsme zavedeni do místnosti a posazeni na židle. Stále se zavázanýma očima nasloucháme hudbě a hlasy nám vyprávějí příběh o Heleně.

Dívenka, která neviděla ani neslyšela, neměla možnost spatřit svou rodinu a okolí, ale i přes tyto překážky se dokázala naučit hovořit (to především díky její vychovatelce Anne), vystudovat a stát se výjimečnou navzdory svému handicapu.

Mezi vyprávěním její životní cesty, jsme dostali různé úkoly, abychom se pokusili představit, jaké je žít pro lidi s těmito handicapy a jak je zdraví v našem životě důležité. Myslím, že všichni z nás prožívali silné emoce, mysleli na Helenu, její příběh a na ty své vlastní.

Po ukončení a dovyprávění, nastal čas, kdy se musí zavřít portál, ale nezbývá už mnoho času.

Jsme rozděleni do skupin a musíme donést artefakt určité barvy na různá stanoviště v mapce a tím bude portál uzavřen. Lokimu se takto znemožní návrat do našeho světa a to provždy.

Bohužel se objevili naši nepřátelé (pomocníci Lokiho) a hodlají nám zkonfiskovat artefakty. Avšak naše odhodlanost a optimistická nálada nepolevuje, a proto zvítězíme a svět je znovu zachráněn!

Večer si prohlížíme fotky z letního tábora a pomalu usínáme.

Po hezkém probuzení následuje snídaně a úklid. Rozloučíme se s našimi realitními agenty a Jituš. Zbytek z nás čeká na příjezd autobusu směr Jihlava.

Užíváme si podzimní sluníčko a klidné nedělní dopoledne, Adam hraje melouno-kuželky…

Loučíme se s Jurou, Pirátem, Majdou a Ráďou a odjíždíme směr naše obydlí se vzpomínkami na krásný podzimní víkend.

PS: Fotky naleznete na Facebooku Zvonku.

Autor: Irča Vašková

Datum akce: 10. -12. 10. 2014

Prosba o pomoc přichází trochu nečekaně,
Dingwill hlásí, že Loki míří k světské bráně,
ovládnout Ryhopský hvozd vzdal už prý,
dělá si ale zálusk na náš svět lidský.

Přijít Dingwillovi na pomoc je pro většinu z nás čest,
proto se odhodlaně ku Opatovu hrneme,
podle Dingwilla zastavení Lokiho nesnadné však jest,
už při cestě přichází určité zádrhele.

Přebytí v bývalém sídle George Huxleyho se jeví nejisté,
avšak my jsme zájemci vážní o koupi jeho zajisté,
když pár dalších požadavků ještě splníme,
možná zde i v klidu přespíme.

Okolí sídla se se setměním nebezpečné stává,
vrazi a jiní zločinci začínají kout pikle své,
naštěstí je tu ještě policie bdělé,
jež se s nimi odhodlaně do křížku dává.

Vrahové se najednou nachází v těžkých pozicích,
bez obětí se zásahy ale neobchází,
snažení policie i klíčníci kazí,
přesto se nápadně snižuje počet zločinců slídících.

Dalšího dne početná výprava chystá se do zbroje,
čilým ruchem ožívají louky v Zákopech opatovských,
holínky, hrábě, pily a sekery jsou součástí výzbroje,
po práci míříme ku obědu do míst táborových.
Po uzření kuchyně v cizím obležení přichází zklamání,
Jirka s Laďkou zjišťuje, že tu dočasně kempí dělníci lesní,
alespoň kol ohniště se tedy sesedáme,
a po nasycení se, se zas k Opatovu vydáváme.

Dingwillův hlas najednou napínavé herní klání přerušuje,
jen člověk výjimečných vlastností uzavře světskou bránu, nám sděluje,
pak životní příběh jedné ženy se postupně dovídáme za tmy naprosté,
zvláštní rozporuplné pocity v nás vyvolává její osud i úkoly doprovodné.

Rozruch zas vzbuzuje Dingwillův hlas,
Loki už pronikl na území přechodové,
uzavřít tedy všechny brány je čas,
dostáváme instrukce a artefakty důležité.

Hlídky se plíží ulicemi uzavírajíce postupně brány,
neradno se však střetnout s Lokiho kumpány,
poslední dvě dost drhnou a nejsou uzavřeny doposud,
svornost hlídek však dokázala své a zpečetila Lokiho osud.

Autor: Jíťa Nováková

Datum akce: 19. – 21. 8. 2014

V pátek jsme se kolem 5 hodiny skoro všichni potkali u nového domu Janíčkových (někteří trochu bloudili, ale nakonec to zvládli). Pan Janíček nás s pýchou provedl po domě a zahradě a přidělil nám spoustu práce. Náš aktivní tým (Laďka, Radim, Ráďa, Pavel a Jíťa) se ihned s vervou pustil do práce. Zatímco se Pirát s Jurou flákali v obchodě a čekali na Efku, my jsme čistili dvorek. A že to byla teda hora práce! Vyrvat plevel z kachliček a očistit kameny na příjezdové cestě, odvozit hlínu, vytrhávat přerostlý dvoumetrový špenát a tak vůbec to celé vyklidit (abychom si měli kde sednout večer u grilu 🙂 ). Pracovali jsme dokonce tak usilovně, že když se setmělo, tak jsme si vzali čelovky a pokračovali bez přestávky dál. Až za úplné tmy dorazili kluci s novou pracovní silou Efkou. Málem jim vypadly oči z důlků když viděli, kolik práce jsme zvládli. Naše sestava se stala kompletní po příchodu Majdy s Honzou, kteří přišli jako poslední. Poseděli jsme si u večeře, povyprávěli jsme si veselé historky a zahrabali se do spacáků.

Hned od rána jsme opět tvrdě pracovali. Čištění dvoru, sekání zahrady, plení a zase sekání, pálení, uklízení a vyklízení, další pálení…pořád tu byla všude kopa práce. Naštěstí byl každý splněný úkol hned hodně vidět, a tak nám to všechno rychle ubíhalo. V poledne se začal chystat oběd, který se podařilo podávat až v 6 večer (no jo, Pirátův časový koeficient 😀 ). Pak jsme ještě zbourali a odvozili zeď uvnitř domu a zaslouženě se znova rozplácli u grilu. Ačkoliv většinu dne pršelo, všechnu zadanou práci jsme stihli.

V neděli jsme se šli projít na zříceninu Nového Hrádku. Potom přišla na kontrolu paní Janíčková. Byla nadšená! A vůbec se jí nedivím, protože se to v domečku (hlavně na zahradě) změnilo k nepoznání. Následoval úklid a loučení. Myslím, že z toho máme všichni velkou radost.