Zvonek

Autor: Tey Hudečková

Datum akce: 14. – 16. 10. 2016

Po příjezdu na hrad Brtník, který byl načasován přesně na čas, jsme byly přivítáni a odvedeni do naší klubovny. Musím podotknout, že střecha hradu byla v dezolátním stavu, a tak ji bylo potřeba opravit. Po předání našich zásob bylo zjištěno, že se ve sklepení našeho hradu nacházela jakési „zaříkadlo“, a jelikož jsme mohli tohle zaříkadlo brát po kouskách, tak každý nasadil statečný výraz a šel.

Cesta k cíli byla dlouhá a temná, na konci byla místnost s takzvaným „mučícím nástrojem“, ke kterému jsi musel přijít a křídou se podepsat. Byl to velice nevlídný pocit být tam dole, mrazilo tě na zádech a měl jsi pocit, že jsi tam nebyl sám. Což byla pravda, nebyl. Někteří říkali, že to byla pouze meluzína nebo ozvěna, ale to nebylo ani jedno z toho.

Poté co byly shromážděny všechny kousky zaklínadla, tak se všichni přišli na nádvoří a znenadání se objevili. Duchové, Leontýnka a rytíř z Brtníku. Oba dva nás velice vřele pozdravili, a souhlasili na velké hostině, na které bylo domluveno opravení střechy.

Ráno po probuzení bylo něco špatně. Leontýnka už nevypadala jako ladná, mladá a hezká dívka, ale spíše jako na drogách a zkorumpovaná modelka. Byl to šok. Zjištění, že už nejsi ve své době, ale o 50 let později.

Každopádně hrad byl zase zanedbán, ale jelikož návštěvnost hradů nevynáší moc peněz, tak napadlo Leontýnku vytvořit z hradu nevěstinec s kasínem. A jelikož dívky a dámy v kasínech nejsou moc vítané, tak z nich museli být přetvořeny na pány s rozlišnými tvary a délkami knírů.

Na přetvoření hradu byly potřeba peníze a jelikož ti, kteří mají kasíno, mají i moc, tak jsme si ty peníze vysloužili ochranou okolních vesnic. Musím podotknout, že když jsi vyděl Leontýnku v akci, tak to to mohlo způsobit určité oční problémy. A tak vesnice byly úspěšně ochráněny od ostatních vymahačů peněz (ne, že bychom my byli). Obnos peněz, který jsme dostali, v pohodě stačil na přestavbu hradu a v týž den se proto konalo oficiální zahájení, ve kterém si všichni vedli velice dobře, a tak byli vystaveny pouze tři úpisy (z toho dva od Veverčáka). Další den bylo focení před kasínem a rozloučení.

Autor: Markéta Rehbergerová

Datum akce: 8. – 10. 4. 2016

Autor: Peťa Vavrincová

Datum akce: 12. – 14. 2. 2016

Valná hromada ZČ HB Zvonek 2016 se konala jako obvykle v centru Legato v Brně – Kohoutovicích. Její  termín vyšel letos na svátek sv. Valentýna a právě od toho se odvíjely některé aktivity. V první řadě Ráďa (bo nás má ráda) poctivě každému příchozímu namalovala na tvář rtěnkou srdíčko. Pokud se tedy dotyčný nebránil až příliš, ale ani to povětšinou nebylo nikomu moc platné… 🙂

V sobotu dopoledne proběhlo vlastní zasedání Valné hromady. Byla zvolena Rada na nový rok, předseda, hospodář, prodiskutována úspěšnost minulého roku, plusy, mínusy, tábory, víkendovky, loňské i letošní… a spousta dalších věcí. Po této stěžejní části následoval oběd a potom hurá na další aktivity! …takže deskovky. Ale nejenom. Nemalá skupina šla využít krásného počasí a vyrazila na procházku kolem Kohoutovic. Někteří z nás si zahráli i fotbálek. Na večer přichystala Bedla hru – Pantomima aneb poznej známé dvojice. Dvojice se předváděli všelijaké; od včelky Máji s čmelíkem Vilíkem přes kněžnu Libuši s Přemyslem Oráčem až po Romea s Julií. A na závěr nechybělo ani promítání fotek z loňských akcí.

Autor: Mireček Novák

Datum akce: 25. – 28. 3. 2016

Každý, kdo kdy myslel na nejvyšší metu v tradiční Velikonoční kuličkyjádě, musí bohužel počítat s tím, že vítěz píše dějiny a to bohužel ne pouze zápis z kuličkového turnaje, ale též zápis z celých brontosauřích Velikonoc.

A protože ONI vědí, že nemá smysl nechat v kuličkách vyhrát např. Pavla Krále, který do kroniky nikdy nic nenapsal (Bez urážky, Pavle, ale ber toto jako přímý nátlak na dopsání dřívějších článků do kroniky, které padly na tvou hlavu), tak, byť s roční pauzou, nechali ONI opět vyhrát mě.

Pátek 25. 3. 2016

Všichni pionýři se do Čížova sjeli z různých směrů různými dopravními prostředky relativně dle plánu (už na 14:00) a relativně i kompletní. Jen Žandino auto nabralo zpoždění už v Brně, když 3x obkroužili Moravské náměstí. Dnes už se nikdo nedoví, co tam bylo tak zábavného.

Hned při prvním nástupu pionýrů byla vyvěšena česká vlajka. Nastupovali jsme po oddílech, které byly 2 a jejichž obsazení bylo známo ještě před příjezdem. Při této příležitosti každý o sobě utrousil pár identifikačních informací. Představili se nám i naši táboroví vedoucí v čele s Bizonem (Jirka).

Následovala procházka do národního parku na vyhlídku z české strany na oficiálně nejmenší rakouské městečko Hardeg. Cestou tam i zpět nás napadali medvědi, klíšťata, pohraniční stráže a záplavy. Na vše jsme byli dopředu řádně proškoleni a každý se instrukcemi našich vedoucích řídil, takže jsme výlet ustáli beze ztrát.

Poučeni z loňských Velikonoc, nepodcenili jsme přípravu sobotního oběda, na kterém už od pátečního večera pracoval celý tábor: Pojato jako 1. celotáborová soutěž jsme oba oddíly i oddíl vedoucích uvařili každý svou verzi táborového guláše. Vyhodnocení ale muselo počkat až do soboty.

Řekl bych, že hřeb celého tábora přišel už v pátek večer při tradičním, v podstatě vědomostním, kvízu, který se tentokrát týkal životů slavných osobností: Jurij Gagarin (Jirka), bezejmenný strážce železné opony (Jura), Ernesto Che Guevara (Pavel), Jan Nedvěd (Pirát) a již zmiňovaný hřeb: duo Hana Zagorová, Petr Rezek (Laďka, Radim).

Upřímný kritik by asi napsal, že jejich famózní a originální choreografie songu „Duhová víla“ zcela vykompenzovala drobné chybky při zpěvu na playback.

Nejdříve jsme měli dle zevnějšku a dle nápovědních informací uhádnout o koho vůbec jde a pak jsme přímo od celebrit dostávali otázky z jejich slavných životů, jejich činů a úspěchů. No, ještě že tento zápis nepíše např. Pavel Král. Ten by určitě opomenul zmínit (a do historie tučným písmem vepsat), že s přehledem zvítězilo trio Mireček, Věra, Žanda.

Sobota 26. 3. 2016

Celé dopoledně a s přestávkou až do dvou hodin jsme poměr intenzivně pracovali pro správu národního parku Podyjí, za což jsme byli velmi pochváleni. Jednalo se o shromažďování zbytků po kácení (celkem dost větví a menších kmenů) z poměrně velké plochy. Nejednalo se o nijak zábavnou a tvůrčí práci, ale na rozdíl od tradiční práce ve Vranově, byl (tak jako loni) vidět výsledek a cítit smysluplnost práce. Ve Vranově bych onu smysluplnost viděl tak 50 na 50.

Vracíme se zpět ke guláši: Hlasování bylo napínavé a především odstup 1. a 2. místa minimální – vítězným gulášem se stal guláš 2. pionýrského oddílu. Velmi chutný byl i guláš 1. pionýrského oddílu.

No a Pirátův guláš … ehm … no … prostě nedopadl přesně podle Pirátových představ … ale většina se ho taky snědla 🙂

Pak se oficiálně soutěžilo v kuličkách, prakticky se ale jednalo o pétanque. Obě tyto hry vyžadují přesnost, jistou ruku a pevné nervy. Favorit své fanoušky nezklamal, a tak měli radost všichni, kdo vsadili na Mirečkovo vítězství.

Následovala klasická hra pionýrských táborů, Kradení vlajek. Nejsem si jistý, kdo to nakonec celkově vyhrál. 2. pionýrský oddíl to ale nebyl 🙁 Přitom jsme měli 100% nejlepší strategii… Asi se proti nám ostatní spikli, jinak si to nedokážu vysvětlit.

Večer byla úžasná pionýrská diskoška. I zde proběhlo pár drobniček, ale především jsme si všichni parádně zatrsali. Hvězdami tohoto večera byl zcela jistě taneční pár Jura-Pirát.

Neděle 27. 3. 2016

Další den jsme pro změnu pracovali na gruntu u Janíčků v Lukově, který se od Čížova nachází buď 7 km autem, nebo 4 km pěšky po (místy kompletně zarostlé) signálce. Rozdělili jsme se a vyzkoušeli obě možnosti. Pěší procházka byla jistě příjemnější variantou.

Kluci u Janíčků dodělávali dřevěné oplocení dvorku a následně řešili problém s dešťovou a částečně i splaškovou kanalizací. Trubka totiž provizorně ústila kus od baráku a splašky pak tekly přes obecní cestu na soukromý pozemek souseda, „podnikatele“, který si sice nevybíravým způsobem, ale asi oprávněně stěžoval na vzniklý svinčík, který mu údajně nabourává jeho podnikání. Těžko říct, v čem ten týpek vlastně podnikal, Jirka ho dle vzhledu tipoval na taxikáře 🙂

Holky se věnovaly kultivaci nekultivovatelného pozemku před chalupou. O efektivitě a smysluplnosti této činnosti se vedly horlivé diskuse, přičemž se nedospělo k jednotnému závěru. Každopádně jsme se pak i kluci v té hlíně nějak porýpali a budeme všichni doufat, že tam za rok nevykvete jen lebeda, ale také i něco pěkného.

K obědu byla kachna. Sice nešla úplně od kosti, ale všichni si pochutnali. Letos jsme ale především nečekali my na Pirátův gurmánský experiment, ale naopak nám kachny skoro vystydly, protože jsme přišli pozdě z práce.

Odpoledne nikoho nepřekvapila vajíčkyjáda: Nechyběly tradiční hody vejcem na dálku, skoky snožmo s vejcem v puse, ale opět se objevily disciplíny nové: Plování vyfouknutého vejce v ešusu, vytrvalostní sezení kvočen „na vejcích“, shoz vejce ze střechy, soutěž o nejvyšší piedestal pro vejce postavený z dřevěných polínek. Za velmi sporadických okolností a po dodatečném „upřesnění“ nejednoho pravidla zvítězil tým vedoucích. Asi to nemá cenu dále rozebírat. Nakonec, sranda byla, akčních snímků bylo nafoceno přehršle a o to tady jde především.

A pak už se všichni vrhli do pletení pomlázek a barvení vajíček. Pro pruty tentokrát kluci nemuseli jít po tmě s baterkami neznámo kam. Nařezali jsme si je v předstihu už v sobotu. Prutů bylo dost, byly dlouhé a ohebné, takže se krásná žíla povedla i tradičním levorukým břídilům…

Pondělí 28. 3. 2016

Holky samozřejmě věděly, co ráno musí nevyhnutelně přijít, kluci už se se svými tradičními povinnostmi v tento sváteční den také smířili. Jedinou otázkou bylo, kam se holky ukryjí a jak dlouho nám klukům bude jejich nahánění trvat. Nejlépe ukrytou děvčicí byla letos Majda. Nebo se také dá napsat, že nejhorším letošním hledačem byl Radim, který měl za úkol prohledat a „vyčistit“ sklep, což provedl opravdu lajdácky. Majda nakonec ze sklepa vylezla sama, protože už jí to tam ve tmě pod krabicí mezi pavouky a krysami přestalo bavit.

Po snídani, po krátké vycházce k železné oponě, po úklidu a po posledním pionýrském nástupu jsme všichni Čížov opustili cca kolem poledního za krásného slunečného počasí.

Autor: Peťa Vavrincová

Datum akce: 11. – 13. 12. 2015

Tradiční předvánoční deskohraní se letos konalo u Věrečka.

Výběr her byl poměrně široký, přesto zastánci složitějších taktických her místy trpěli, když se dlouhé hodiny hrály hry jako Can’t stop, Blokus , SET, skládaly puzzle… (Aktivity se Věrce prosadit nepovedly…) a hry jim podobné… Ovšem řada přišla i ty pravé taktické hry.

Mezi deskovkami jsme i trochu pracovali. Mireček rozdal úkoly a tak jsme s Ráďou za pomoci Jurových rad linoucích se od umývání nádobí zvládly krásně poskládat nařezané dřevo. (Doufejme, že ještě nespadlo… 🙂 )

Neopomenutelnou součástí celé víkendovky bylo také jídlo – za výborné Chilli con carne patří Věrce velké uznání! 🙂

Po několika hrách Bang! a 7 divů světa jsme dlouho do noci, či brzkého rána, hráli Zeměplochu. Když nám (našemu týmu – já a Ráďa) Mireček zákeřným propadem půdy zboural obě naše pracně postavené budovy, jaly jsme se mu už jen chvíli škodit a pak jít spát.

Ovšem moc jsme se nikdo nevyspali, asi po hodině, kdy už definitivně skončili i ostatní následovaly dlouhé noční debaty mimo jiné o ubohých pandích p(l)acičkách.

Ráno nás probudil náhlý příliv adrenalinu, když Věrka sedla ke klavíru a spustila budíček – Imperiální pochod. Honem, honem! Vstávat! Rychle oblékat! Rychle!!!

https://www.youtube.com/watch?v=-bzWSJG93P8

Když už vstali všichni a Radim si zvládl i obléct ponožky, zakončili jsme celé deskohraní ještě několika posledními, zvlášť u Mirečka s Radimem oblíbenými, hrami SETu.

V průběhu celých deskovek byly rozdávány body za vítězství v jednotlivých hrách, většinou i za druhá a třetí místa (ideálně ve hrách, které zabraly alespoň půl hodiny). Některým přibývaly body rychle, jiným, a to ať se snažili sebevíc, naopak vůbec. Body za hry stylu „Kdo dřív usne“ nabyly uznány. Takže vítězem celého deskovkového maratonu se stal, a už to začíná být okoukané, Mireček. 🙂

Pro vítěze byly připraveny skvělé ceny (kterých se Mirek s Věrkou chtěli zbavit, ale pššt!) – tři pozoruhodné kalendáře. Jejich novými majiteli se stali Jura s Radimem a díky pár výhrám v Bang! i já. Cena pro Mirečka jakožto úplného vítěze byla slušivá kšiltovka „Toi toi“.

Deskovkám zdar!

Autor: Markéta Rehbergerová

Datum akce: 6. – 8. 11. 2015

Nebe nad Vranovem je plné hvězd, takové v Praze nemáme. Zase je u nás více lidí, i když chápu, že v blízkosti upírského sídla není radno chodit po setmění bez česneku. To nám, chrabrým účastníkům, sdělil i pan Bumbesku. Sice se zdráhal, ale zřejmě ho vidina brzké smrti tolika mladých lidí přece jen lákala a nakonec nás na Drákulův zámek doprovodil.

Jistě by se vám naše odhodlání, vydat se do krví skrápěné Transylvánie, mohlo zdát přílišné, ale odmítnout tak laskavé pozvání od samotného hraběte, se nedalo. Je zajímavé, kolik ochotných osob se pohybuje v pátek v noci v temném lese. Například slečna Ilumináta (Luminita, pozn. red.), která nás ve své dobrotě provedla všemi houštinami a opravdu milý pan Ceauşescu. Hrabě nás u brány sice nepřivítal, ale Johnyho něco kouslo do krku hned, jak jsme přišli. Zasedli jsme tedy ke krvavým pochutinám bez našeho hostitele. Některé delikatesy byly získány brutální cestou, jiné téměř mírumilovně, nicméně do naší paměti zůstane hodně hluboko vryt „mozek z ghetta“. Byl důkazem, že jisté brněnské čtvrti mohou být nebezpečnější než sídlo všech upírů světa.

Hrabě si nás prověřil vědomostní hrou. Souboj dvou týmů byl těsný. Fakt, že dokážete zakreslit do mapy Větrný Jeníkov, nezaručuje vítězství, pokud zároveň neumíte házet, jako například já. Uléhali jsme s obavami, kdo z nás přibude na seznam nemrtvých.

Druhý den jsme pomáhali na Drákulově hrabství. Nemůže být tak zlý, jak se o něm tvrdí. Pěstuje jiřiny. Abychom se nenadřeli, byl vymyšlen úžasný patentní výtah na hradby. Jeden plastový koš, bohužel, neunesl takovou zodpovědnost a celý se z toho zhroutil. Všichni samozřejmě víme, že za to může Adam. Dotkl se ho poslední. O přestávce na svačinu byl založen Velkohubý klub, kdo se chce stát členem, nechť trénuje do příští víkendovky.

Prohrabali jsme se listím až k obědu a po načerpání nových sil jsme zjistily nemilou novinu. Drákula se činil. Nekousnuté a nevysáté jsme zůstaly už jen já, Péťa a Terka. Zápas nemrtví vs živí možná vstoupí do dějin rekordním počtem neproměněných šancí. Mezi účastníky se najdou tací, kteří stojíce na jedné noze dovedou sebrat ze země víčko od PET lahve i tací, kteří se dokážou schovat do keře tak, že je ani tři lidé, jež keř prozkoumávají, nenajdou. Po setmění se začali účastníci pomalu vytrácet. Když jsme zjistily, že všichni nemrtví zmizeli, trochu jsme znervózněly a v doprovodu pana Bumbesku jsme šly pro česnek a protiupírskou munici. Měli jsme tušení, že se na zámku děje něco nekalého. Temná chodba do nejhlubších sklepení byla lemována krvežíznivými nemrtvými a jen díky naší přesné mušce a silným stroužkům česneku se nám podařilo vrátit naše kamarády do světa živých. Už jsme slyšeli křik nebohé Lumináty-Ilumináty, když se zezadu vynořil Johny a kousnul Péťu. Duchapřítomně jsme však oba dva proměnili zpět. Ve sklepení jsme spatřili spoutanou Luminátu a rakev. Ležel v ní „opravdu milý“ pan Ceauşescu. Nebyl tím, kým tvrdil. To on byl Drákula. Sebrala jsme ze země dřevěný kolík a vrazila mu ho do srdce. Zachroptěl naposledy a Lumináta byla osvobozena.

Zbytek našeho pobytu se nesl ve znamení oslav, videostopu, úklidu, pořizování památečních fotografií a obdivování dronu. Pirát se dokonce vysprchoval. Pak už jsme se se zámkem rozloučili, Žáža s Jolanou nastartovaly Bohouše a vyrazili jsme domů.

Pokud příště nebudete vědět, jak se dostat do Vranova, jeďte vlakem – jezdí tam každou čtvrthodinu. Možná na nádraží potkáte Ráďu (Peťu, pozn. red. Ráďa při zkoušení věděla, jak jezdí vlaky na Vranov). A když budete mít opravdu štěstí, Odra poteče poklidně a budete moct pouštět lodičky…

Autor: Káťa Brátová

Datum akce: 16. – 18. 10. 2015

Krátce po tom, co se nad Opatovem snesla vesmírná tma, začali se k místní škole slétat účastnici. Jelikož všichni byli již vesmírem otřelí cestovatelé, zvládli dorazit svými vesmírnými i těmi méně pohodlnými prostředky až na stanoviště Afa. Jen chudák Jiří čekal na účastníky v před-příletové hale (kde jen čirou náhodou měl být sraz).

První bojový úkol byl jasný, než dorazí TI „se kterými snad zachráníme svět“ bylo potřeba jim připravit něco na posilněnou, rozdala úkoly Věrka a zmizela (a to prý jí to úkolování moc nejde).

A tak každý účastník vytasil ze své vesmírné bagáže dobrůtku, kterou vlastnoručně (nebo s menší pomocí) připravil a hlavně v celku dopravil na stanoviště Alfa. Největší počet vzorků byl sladkých, hádám, že si všichni uvědomovali významnost této mise a důležitost energie schované v cukru.

Po náročných přípravách a překrásných estetických úpravách bylo jídlo naservírováno a my neochvějně očekávali přílet Vedoucího týmu. Dorazil! A hned jsme se dozvěděli tu velkou novinu! Svět už byl zachráněn, Goauldi jsou zrakveni a teď jen na čase to pořádně oslavit. Naše počáteční zklamání nás velmi rychle přešlo a po vynikající degustaci došlo na vyhodnocování vzorků. Všechny vzorky byly výtečné, nemalý úspěch slavila např. benzínová bábovka, ale i ta byla předčena bábovkou, masem a sýrovou pomazánkou.

Poté, co jsme nabrali dostatek sil, jsme byli konečně uschopněni k letu. Za zápůjčku solárů pod hrozbou věčného otroctví jsme naskočili do svých Ha’taků a rozletěli se objevovat nové planety. A jak je všem dobře známo, každá planeta má svá tajemství. Tu levně seženete potraviny či elektroniku, jinde je draze prodáte. Asi nejlépe se obchodovalo se zbraněmi a drogami, jediné nebezpečí při pašování však tvořila všudypřítomná policejní hlídka, která donutila při úprku i pár lodí ztroskotat. Všem týmům se nakonec podařilo vydělat dostatek solárů, jak na zaplacení půjčky, tak k nákupu potřebného Nakadahu (Ne, Nakadrie nám neprošla, je to s ní prý větší risk). A my mohli jít s klidným svědomím spát.

Po sobotním ranním posilnění, které s velkým úsilím připravila snídaňová četa, jsme vyfasovali pilky, sekyrky, pár dobře míněných rad, nazuli jsme gumáky, do batůžku k jídlu přibalili i pracovní rukavice a vyrazili na záchranu opatovských luk. I přes plánované pravé sychravé podzimní počasí a ranní 3°C na teploměru, nám celý den vykukovalo sluníčko a povzbuzovalo nás v práci. Hlavním úkolem bylo pomoci loukám od poléhavých vrb, které mají ve zvyku se rozrůstat jako plevel (snad tím neurazím botanickou část účastnictva). Každý se z plných sil vrhnul na to, co mu šlo nejlépe. Někomu nebylo možné sebrat pilku z ruky, jiného dostat z potoka. Nakonec jsme se mohli ohlédnout na kus dobře odvedené práce.

Ono přece jen bez práce nejsou koláče. V momentě, kdy jsme vyčerpali všechny pracovní síly, byl nejvyšší čas se odebrat do tábořiště a náležitě se nadlábnout. Jen místo koláčů jsme raději nad ohýnkem, o kterém nikdo nevěděl, jak dlouho ještě vydrží, pekli špekáčky.

Přesto, že svět byl už dávno zachráněn, není žádoucí ztratit obezřetnost. Bylo potřeba posílit obranu (ať už před nezbednými Oráji či jinou havětí) a to právě opravou silového pole napájejícího hvězdný portál. V přilehlém okolí tábořiště na význačných a strategicky umístěných uzlech sítě bylo potřeba opětovně zapojit nabitý zdroj zářivě žluté barvy kulového tvaru o přibližné velikosti tenisáku do příslušného spoje. Zářivá žlutá barva upozorňovala sama o sobě na nebezpečí doteku lidskou rukou, a proto bylo zapotřebí zapojit zdroje čímkoliv, co bylo po ruce a to co nejrychleji. Důležitost mise jsme všichni pochopili a ihned vyrazili pomoct ubránit se naší Zemi. Naštěstí tento zdroj byl natolik pokročilou mimozemskou technologií, že vodou nevedl svou energii. Jinak bychom všichni byli dávno mrtví. Postupně s přibývající tmou se značně ztěžovala i náročnost mise. Pro precizní osazování bylo potřeba dobré viditelnosti, přehlednosti a přesnosti, které bylo za tmy opravdu náročné dosáhnout. Ale všechny zdroje se nakonec podařilo zapojit, a tak zase na chvíli budeme mít od zachraňování Země pokoj.

Vyčerpaní a promrzlí jsme velice rádi zbaštili vesmírný guláš a po krátké regeneraci očekávali další úkoly. Závěrečnou misí, birthday party jumpers kterou bylo bezpodmínečně nutné splnit – bylo zvolení nového kapitána lodi. Byli jsme předvedeni do tmavé místnosti bez oken a podrobeni testování nejinteligentnějším superpočítačem ve vesmíru (kam se hrabe Tchien-che-2 aneb ‚Mléčná dráha 2‘). Otázky se na nás sypaly, víš-nevíš? Nejslabší ven! Čas se neúprosně zkracoval, vystaveni obrovskému stresu jsme museli prokázat nejen inteligenci a duševní sílu ale i umění strategie. Jen ten nejsilnější mohl vyhrát a stát se tak velitelem můstku. Boj to byl pekelný a nejobratnějším hráčem se nakonec stal Jiří, kterému však nestačilo být kapitánem, a tak se pasoval se rovnou na generála.

Na sklonku báječného dne jsme ještě zavzpomínali na táborové letnění, kterého se účastnila většina osazenstva alespoň krátkodobou návštěvou.

Nedělní dopoledne jsme věnovali úklidu a přípravě stanoviště alfa pro budoucí návštěvníky. S těžkými srdci a občas nějakou tou bolavou nohou či jinou částí těla, jsme se rozletěli do vzdálených koutů světa a slíbili se, že příště!, ten svět vážně zachráníme….

Autor: Žáža Krásná

Datum akce: 25. – 28. 10. 2015

Jakožto centerforward, střelec z každé pozice Kulík, jsem byl určen Vám povyprávět, jak jsme se utkali v nerovném souboji profesor X žák!

V pátek 25. 9. 2015 po příjezdu většiny účastníku na místo setkání proběhly přijímací zkoušky na tamější gymnázium. Profesorský sbor pečlivě hlídal žáky, aby pracovali samostatně a neopisovali. MARNĚ! My opisovali. 🙂 Po vyhodnocení testů byla většina žáků přijata, až na žáky Kulík, Vaněk, Pošusta. Ti byli nakonec přijati po ústním pohovoru, Kulík ale s výstrahou. Žáci dále byli rozřazeni do tříd Septima A – Vaněk (Ťuťanka), Kulík (Žáža), Ždimera (Ráďa), Krhounek (Mireček) a Benetka (Majda) – s třídním profesorem Matulkou (Jura) a Septima B – Mazánek (Adam), Chalupová (Verda), Pošusta (Žanda), Peterka (Honza), Máňa (Věrka) a Čuřil (Jíťa) – s třídním profesorem Lejsalem Plejtvákem (Pavel). Žáci se nestihli ani pořádně rozkoukat v nové třídě a už se do třídy hrnul profesor Kolísko (Radim) s básní na rtech. Chytřejším žákům bylo hned jasné, že bude probíhat hodina češtiny a že profesorský sbor neznalost básně tvrdě trestá. Studenti měli připravené básně krátké a úderné, dlouhé a nudné, sprosté a další. Profesorský sbor doplňovali ještě slečna suplentka Boženka Lachoutová (Laďka) a pan ředitel Prof. Mrož (Jirka).

V sobotu se třídy po snídani vydaly na školní pozemky zvelebovat zeleň, ořezávat nohy stolů a připojovat tiskárny k výpočetní technice. Přípravy oběda se ujal profesor Lejsal a se svými pomocníky zvládli oběd připravit v rekordním čase.

Odpoledne se třídy s profesorským sborem odebraly na soutěž Školní pohár. Soutěžilo se v mnoha disciplínách mezi septimou A, B a profesorským sborem. Disciplíny: hod oštěpem, fotbal, vybíjená, hod čímsi na cosi, slepoň na trase a podobně. Klání to bylo veliké a dramatické, ale vítězem může být jenom jeden, a proto se z vítězství radovala Septima A. Jistě to bylo hlavně kvalitními fotbalisty, kteří se ve třídě vyskytují.

V průběhu večera byl na 11 hodin podmínečně vyloučen student Kulík, který si vyloučení vysloužil tím, že řekl panu profesorovi Lejsalovi „NEČUM“!

V neděli ráno byli za buřičství na 5 hodin podmínečně vyloučeni ještě studenti Vaněk a Ždimera. Kulík po odpykání 11 hodinového vyloučení obdržel ještě 15 minut za to, že profesora Lejsala nazval Plejtvákem.

V neděli po rozdání podmíněných vyloučení se třídy s profesorským sborem odebrali na školní výlet. Cestou šly třídy pochodem a prozpěvovaly si veselé písně. U Mníškova kříže je čekala první část branného kurzu, nácvik pochodu a ulehání do krytu. Poté následoval útok ze zálohy granáty.

Septimy A a B během výletu měly nenápadně sledovat profesorský sbor a plnit jejich těžké úkoly (sečíst roky svého narození, zjistit nadmořskou výšku, udělat společně 50 dřepů a 10 shybů – 4 shyby společnými silami udělali Chalupová s Kulíkem). Cílem výletu byla exkurze do elektrárny na Vranovské přehradě. Zde se k nám připojil i školník Peťule (Pirát) a Čuřil (Jíťa), který opět sežral párek nevalné chutě. Exkurze studenty i profesory tak navnadila dále se zajímat o přehradu a řeku Dyji, že je v Granátové zátoce zasáhla doslova zlatá horečka. Všichni odcházeli z výletu s plnými kapsami. Směr: škola! JSME BOHATÍ!

Ve škole je už netrpělivě očekával profesor Kolísko, který se postaral o přichystání večeře.

Večer následoval ještě další zábavný program. Profesorský sbor se snažil rozluštit, jaký žák se skrývá pod převlekem. Vedli si skvěle, zaměnili jenom Adama s Verdou a Žážu s Majdou.

Den studenti ukončili filmy s hvězdičkou a doplňujícími otázkami k nim. Zde nevynikal jedniček chtivý Vaněk 🙂 🙂

A konečně tu byl den D, výzo, PRÁZDNINY. Všichni studenti nakonec prolezli do dalšího ročníku. Našli se šprtíci, jako třeba Mazánek a Krhounek, ale také žáci zralí na kriminál (Benetka, Vaněk). Už to vypadalo, že žáci se budou moci rozutéct na prázdniny, ale ejhle, objevil se utajovaný časopis ŘEV SEPTIMY!! Který smrdutý kojot to psal?! Další rok nám profesoři asi pěkně osladí…

Tak zase příště, kojoti…

Váš nejlepší hráč, Vojta Kulík (Žáža)

Autor: Věra Nováková

Datum akce: 29.-30. května

Vzhledem k malému potu účastníků, jsme se dohodli, že se všichni vejdeme do dvou aut. Jelikož disponuji řidičským průkazem a moji rodiče autem, musela jsem v pátek odpoledne projet Brnem a dvakrát! parkovat. Prvně jsem nabrala Péťu a pak jsem skončila na parkovacím místě pana ředitele Exmostu. Naštěstí byl někde pryč a za tu chvilku se nestihl vrátit. Vzhledem k rozkopaným silnicím se cesta přes Třebíč trošku protáhla, ale druhé auto, které zvolilo cestu po dálnici přijelo se svým osazenstvem (Pavel, Laďka, Jura a Radim) takřka ve stejnou dobu. Sraz jsme měli v Předíně u Babičky, kde jsme nabrali nářadí a odjeli na tábořiště.

Vím, že zápis není od toho, aby dokumentoval, co jsme kdy jedli, ale na této akci bylo něco podivuhodného. Začalo to už v Brně, kde Mirek přivezl hromadu řízečků zbylých ze včerejší oslavy. Když se potom Pavel vytasil se svým grilem a naloženým masem, bylo nám jasné, že budeme mít masovou dietu. Někteří otrlí masožrouti si i k snídani dali špekáček.

Páteční večer jsme strávili pod stříškou kuchyně. Jediná aktivita stojící za zmínku bylo focení mlhy. Bylo to asi takto: Po krátkém deštíku se nad loukami (mimochodem nepokosenými a pokojně se vlnícími (nádhera!)) začala tvořit nízká mlha. Zatímco jsme se kochali pohledem na toto úchvatné panoráma, dostal Mireček nápad. Běžte se někdo schovat za mlhu! A tak jsem (k překvapení všech) jeho rady uposlechla, nazula holínky a běžela do půli louky. Prý mě tam opravdu bylo vidět jen od pasu nahoru. Laďka to celé fotila, ale na fotkách to úplně nevyznělo. Každopádně jsme se dobře pobavili a hlavní aktérky pak sušily zbytek večera mokré kalhoty.

V sobotu jsme vyrazili na louky i s motorovou pilou, kterou se nakonec podařilo nastartovat. Dokud jsme neviděli ty obrovské stromy, nemohli jsme patřičně ocenit nápad vzít s sebou motorovku. A tak jsme se vrhli do díla a zápolili s kládami a větvemi zabodnutými skoro metr do měkké hlíny. Z práce nás vyhnal až odpolední déšť. Protože někteří spěchali na nedělní oslavy či co, tak jsme akci rozpustili už v sobotu večer. Já s Mirkem jsme den uzavřeli návštěvou Telče, kde přibyl nový kruhový objezd a kde zrušili jediný semafor ve městě.

16. -27. července 1492 (2013)

Zápisky jsou přepisem mluveného dialogu. Vybraný účastník pěti slovy charakterizoval uběhlý den, kronikář s ním potom probíral, jak se dané slovo ke dni váže.

Den první

Tak Čendo proč jsi řekl úžas?

No tak když jsme dobyli ten ráj tak to bylo takový pompézní přivítání, bylo tam hodně jídla bylo tam teplo prostě tak to bylo první co mě napadlo.

Z toho byl ten úžas.

No no

Ještě něco k tomu máš k úžasu?

No asi všechno.

Dobře. Proč jsi řekl oheň?

Oheň. Protože po tom koupání jsme se mohli usušit u toho ohně. Bylo tam teplo, tak obecně mám rád když je takovej nějakej táboráček nebo když je oheň.

Dobrá, je to všechno?

Asi jo

Proč panák?

Protože to byl asi za ten den opravdu jako snad úplně nejvíc povedený vtip na který všichni naletěli ale úplně všichni z těch co jsem se s nimi za včerejšek o tom bavil. Tak prostě všichni si mysleli že je to opravdu panák. Úplně všichni si to mysleli a pak když se napili jenom jsem viděl jak se všichni postupně začínají smát podle toho, jak rychle pili a jak jim reagovala chuť. Takže přišlo mi to hrozně vtipný a těším se, až to někomu udělám.

Dobře. Proč jsi řekl cesta?

No protože chvilkama jsem měl pocit, že jsme po ní ani nešli. A byla dlouhá, ale bylo to fajn. Jako jenom škoda, že na tom hrášku nerost hrášek ale ještě kvetl.

Na hrášku, no já jsem tam nebyl.

No na poli rostl hrášek, ale zatím jenom květ. Takže se nedal jíst.

Dobře a poslední máme kladku. Proč jsi řekl kladka?

No to jsem řek vlastně proto, že to byl takový asi nejadrenalinovější zážitek. Vylízt nahoru na žebřík a svézt se tam pěkně, já se teda tak trochu bojím výšek, takže když jsem byl úplně nahoře tak jsem si říkal, snad ty štafle nepůjdou dolů. Ale byl to super zážitek.

No a voda dobrá?

Jo voda byla dobrá. Bylo to tak pěkně udělaný, že se tomu člověk nevyhnul. Jenom jsem litoval trochu ty boty, jsem si říkal že jenom jsem nepochopil, proč jsem si ty boty nechal. To jsem si myslel právě že když už jsem je měl mokrý z té cesty že už je zbytečný je nechávat aby byly suchý, že už teda jsou přesto mokrý. Jenomže jsem si jako neuvědomil, že mokrý boty neznamená promočený boty. No ale nakonec teda tady mi uschly dneska.

Den druhý

Tak Jančo, proč jsi řekla odpočinek, co se ti tak jako vybavilo, něco nám k tomu pověz.

Tak ráno jsem se krásně prospali po tom dobytí ráje, po té krásné plavbě takže jsem si vybavila odpočinek, protože jsme odpočívali dopoledne chviličku.

Dobře, tolik k odpočinku, je to všechno nebo tam byl nějaký jiný ještě?

Pak už asi ne.

Potom je tady zvelebování, tak proč zvelebování?

Po příchodu do tábořiště jsme se rozdělili do skupinek a ujali jsme se různých činností, které vedly ke zvelebení tábora aby se nám tady dobře žilo a líbilo a fungovali jsme tady a zvelebili jsme to tady úplně úžasně.

Dobrá takže tolik ke zvelebování. Proč kytary?

Večer, abychom se odměnili za tu tvrdou práci, kterou jsme tady absolvovali, tak jsme si zazpívali u ohýnku při kytarkách a dalších hudebních nástrojích.

Super a poslední tady máme latrína tým. Proč zrovna latrína tým, co se ti s tím spojuje?

Prostě mi to přišlo jako docela vtipná hláška a latrína tým byl zaručeně jeden z důležitějších přitom zvelebování protože prostě kadistan je důležitý.

Den třetí

Tak, Zdeňko, proč sis vzpomněla zrovna na slovo síla?

Kvůli cug. A taky protože kvůli vytrvalosti a vlastně síle jako v nohách, to bylo hodně důležitý i během celého dne.

Dobře. Proč slovo běh? Co se ti na to asociuje, nějaký příběh, nějaký myšlenky…

Na běh, na ty družstva, jak jsme tady pobíhali po tý louce a nikdo v podstatě nevěděl, kam má běžet, ale věděl, že musí běžet hrozně rychle.

Myslíš ty noční doly, jestli jsem to pochopil?

Ano.

Dobře, proč paměť?

Protože jsme si měli pamatovat ty indiánský slova při rozhovoru s náčelníkovou dcerou a s náčelníkem.

Jo, dobře dobře, proč teda družstva? 

Protože jsme při těch dolech byli rozdělení na družstva stejně jako u druhý hry.

Tak, klidně to můžeš rozvést nějak, jestli tě něco napadá… Ne. Proč koprovka, to mě zajímá docela.

Protože já jsem koprovku neměla, já jsem měla takovou náhradní koprovku…

V čem to bylo zajímavý?

No, asi tím, že jsem nevěděla, že se koprovka dá udělat i tímto způsobem.

Dobře, tak to necháme takhle otevřený. A proč koupání?

Protože jsme byli poprvé v rybníce a bylo to super.

Tak jo, chceš ještě k tomu dni něco poznamenat, něco, co tě třeba napadlo při tom vyprávění, co je třeba důležitý zaznamenat pro budoucí generace?

Napadlo mě, že ta rozcvička, jak jsme běhali ve dvojicích a navzájem se chytali a tleskali a… Doufám, že to byla včerejší rozcvička…

Asi ano, tak jako ta je zajímavá něčím, jo?

Ještě jsem to nikdy nehrála a přišlo mi to jako zajímavá hra

Den čtvrtý

Tak Tome, proč jsi řekl výzbroj? Co k tomu máš jako asociace, proč vlastně ta asociace, na co to bylo?

Byl to první den, během kterého jsme vyráběli koule na gumě, respektive „káengéčka“. Během kterého jsme se v podstatě učili,jak se s nimi zachází, měřili smě si gumy, domlouvali jsme si, že nemají být úplně tvrdé jako kámen a snažili jsme nějak se s nimi zapracovat.

Tak dobře, slovo výroba, jaký k tomu máš nějaký zážitek nebo prostě zase proč výroba?

K výrobě mám zážitek ten, že se to trošku protáhlo vzhledem k výtvarným sklonům některých jedinců, kteří se snažili si ryze praktickou věc, kterou je štít, vyzdobit víc než je zdrávo. Vzhledem k tomu, že bojovník musí být neustále připraven štít utopit v řece, jezeře nebo v podobných končinách. A v podstatě provedli jsme, co jsme provést měli, vyzbrojili jsme se.

Proč slovo vrah?

Vzhledem k tomu, že první den, kdy se kosilo jsem byl služba, tak to byl první den, během kterého jsme dokosili louku, tak jsme se pokoušeli ulovit tzv. vraha, který nám však bohužel ten den zrovna uprchl.

Škoda, co se dá dělat. Proč slovo výcvik?

Ten souvisí s aktivitou, která navazovala velmi úzce na výrobu a výzbroj, kterou jsme si opatřili. Jednalo se o sérii šesti krátkých her na seznámení s koulemi na gumě pro lidi, kteří s nimi dříve nepracovali, aby byli schopni se zapojit do bojů proti indiánům.

Dobrá, tolik tedy výcvik a teďka jestli tě ještě v průběhu vyprávění něco napadlo důležitého k tomu dni, co bys k tomu ještě chtěl dodat?

Ženským pistole do ruky nepatří!

Jo, ona se nám tam zastřelila. No, co se dá dělat.

Den pátý

Míro, proč jsi řekl velitelský post?

Protože to byla vlastně klíčová věc během toho dne, ta nejdůležitější věc programu, že každý člověk si musel projít tím, že organizoval ostatní lidí a organizoval průběh toho dne a ten velitelský post se předával. Takže to bylo takové klíčové, okolo toho se točilo úplně všechno.

Bezva, motivace lidí, to s tím asi souvisí, předpokládám.

To s tím souvisí. Jde o to, jak ostatní zvládali tyhlety úkoly. Třeba ráno, když Martina nás vytáhla, teďko na každýho řvala ať honem běží támhle a honem dělá tohle, tak samozřejmě každý s tím nebyl úplně spokojen a ani opětovné cinkání na zvon neurychlilo lidi. Naopak když prostě Standa řek, že se bude chvilku pracovat, pak se půjde k tý vodě a todle, nikdo moc neřešil a každý si vzal ten svůj úkol, už to měli naučený. Už věděli, co mají dělat.

Dobře. Zodpovědnost. Další slovo, který se toho asi týká předpokládám.

To je to, o čem jsem mluvil. Třeba když jsme stavěli ten stěžeň, tak dobrý bylo to, že každý člověk si tam našel tu svoji roli, že hnedka si vzal zodpovědnost za nějaký ten úkol bez toho, aby bylo nutné mu něco říkat. A v podstatě já jako velitel zrovna výstavby stěžně jsem s těmi lidmi neměl ani tolik práce, naopak ještě mně ve spoustě věcí pomáhali, co se týče technologie stěžně, toho závěsu, jsem si v tom ještě nechal poradit.

Dobrý, to je pro mě třeba trochu nový. Protože já jsem čekal, že myslíš zodpovědnost trošku jinak. Relax.

Proč relax? Protože to naše velení bylo takový hodně na lidi orientovaný kvůli tomu, právě že sami jsme účastníci, tak bylo znát, že na sebe bereme ohledy, že jsme se nenutili dělat zbytečně nějaký kraviny. Že kdo prostě neměl co dělat, tak tomu se řeklo, ať se jde někam hodit do pohody a holky tam hrály na kytary mezitím tam malovaly a nikdo neřešil, že by měl něco vymejšlet, dělat nějaký blbosti.

Dobře, ještě tady máš stěžeň.

Stěžeň, tak to bylo stěžejní naprosto to bych řek, že bylo to, co po nás hlavně zůstalo a takovej symbol toho našeho tábora i toho, že my sami jako ty účastníci jsme byli schopni něco vytvořit bez pomoci organizátorů, jenom na základě jejich dobrých rad, nějakého know how, který jsme dostali z jejich instrukcí.

Myslíš ten náčrtek od ruky?

Přesně tak. A u toho jsme byli vyfoceni, což bych řek, že bude jedna z mála, možná jediná

společná fotka, kterou všichni ti účastníci budou mít.

Den šestý

Blejku, proč jsi řekla slovo kapitán?

Protože jsme se vydali na cestu do našeho tábora, jelikož byl zbořen most a v naší skupince nebo s námi šel i kapitán. Bylo to s ním děsně prima, protože přes naše původní pochybnosti o jeho smyslu pro orientaci a autoritě byl na nás, na naší dívčí skupinu, velice milý, pomáhal nám, jak se dalo a nešetřil nás.

Proč brod?

No když nebyl most, museli jsme jít přes brod. Brod byl poněkud hlubší, než všichni mysleli, ale zdárně jsme ho překonali.

Proč je tady to první zlato? 

Protože zlato je žlutý, je těžký a třpytí se.

A druhý zlato?

Protože to dalo velkou práci to zlato indiánům uloupit a donést ho zpátky do tábora.

Dobře. To bylo indiánské zlato, seš si toho vědoma?

Jo.

Proč indiáni? 

No, cestou nás potkalo několik nemilých setkání s indiány. Nejprve jsme ztratili Verču, kterou střelili srabi zezadu,tak jsme sebrali všechno její zlato a běželi jsme dál. Posléze se nám ztratil Tom, který nestačil našemu tempu a indiáni ho pravděpodobně ulovili a dorazili jsme ke zdi, kterou jme museli překonat a Míra se pro všechny obětoval – asi nevěděl, co ho čeká – a potom, co nás všechny nechal přelézt po sobě, tak my jsme zbaběle prchli a nechali ho tam napospas indiánům. Zlato jsme vzali s sebou.

Opevnění, poslední slovo opevnění.

Cestou, bylo to už tuším někde za brodem, jsme procházeli takovým zvláštním místem, kde bylo rozbořené opevnění. Vůbec nevíme, kdo ho tam postavil, kde se tam vzalo, ale došlo tam určitě k tvrdému boji. Báli jsme se tedy že jsme na území indiánů a z těch zbytků opevnění jsme se jali postavit opevnění pro nás. Bylo to takové metr vysoké opevnění, kde jsme si všichni čtyři sedli, čekali a bedlivě pozorovali, co se děje. Byly tam bobky, přeletěl pták možná že někdo viděl i zajíce, ale jinak se nedělo nic zvláštního. Pak jsme se zase zvedli a šli dál.

No, to se nedivím, že se nedělo nic. Tolik neděle, ještě mám na tebe otázku, jestli tě napadá ještě něco dalšího k té neděli, co tě v průběhu toho napadlo.

No ještě jsem si vzpomněla, že jsme se večer dostali do indiánského bludiště, kde jsme si museli poradit – asi jo, já nevím, na mě nekoukej – já teda doufám, že celou dobu mluvím o správném dni – kde jsme si museli poradit s nelehkými úkoly – jo, já vím, dostali, už si vzpomínám – také tam po cestě rostlo spousta malin, a nakonec se nám povedlo dostat se přes tajnou šifru na místní horu, v indiánském jazyce se ji říká Mařenka, kde jsme našli ty naše uvězněné chudáky, neskalpované. Standu jsme osvobodili, bohatě povečeřeli a přespali.

Den sedmý

Tome, proč jsi řekl chůze? Proč tě napadlo zrovna todleto?

Řekl jsem chůze, protože celý tento den byl hodně o pohybu, chodili jsme z jednoho místa na druhé no a během toho jsme zažívali různá setkání s různými lidmi, takže ta chůze byla takové pojítko.

Dobrá, proč zrovna výhled?

Výhled, tak to byla jedna z prvních věci, které jsme ráno zažili. Poté, co jsme se vzbudili, tak jeden z prvních úkolů bylo vyjít na rozhlednu. Ten výhled byl teda úžasný.

Supr. Slepota, proč zrovna slepota?

Hned následující úkol byl projít nějaký úsek a vyřešit nějaké šifry s tím, že jeden bude mít zavázané oči. To jsem si zrovna vybral já, takže jsem si tu slepotu vychutnal a řeknu, že to bylo docela zajímavé, já mám docela takový typ hry rád když se prostě snažím svět poznávat jinak, než zrakem. Takže se mi to líbilo.

Škrábání brambor, tak to zní tak jako konkrétně něco k tomu?

To byl zážitek u pana Bramba, kde jsme dva chlapi seděli a škrábali brambory a holky se na nás dívaly.

Poslední tady máš rozhled, já vůbec nevím o co jde, teda abych se přiznal.

Když jsme dostali instrukcí, že jeden z těch človíčků, které máme navštívit je někde vysoko na skále tak jsme se na ní vydrápali a na skále jsme si pak dali jednak svačinku a pak jsme si tam hráli hru, která se jmenovala Set. Takže přímo hra Set s přímým rozhledem ze skály.

To máme těch pět asociací a teďka jenom jestli tě nenapadá nějaká důležitá věc, která by měla být zaznamenána, během toho jestli tě nenapadla ještě?

Důležitá věc? Tak já myslím, že ten den byl docela hezký, že jsme si to užili všichni a byl tak akorát, že nás to úplně nezničilo, takže jsme si ty síly využili tak akorát.

Den osmý

Tak, Marťo, proč jsi řekla hrabání? Co s tím máš spojeného, nějaký důvod, příběh k tomu.

No hrabání protože jsme hrabali a hrabali a hrabali a hrabali.

Jo, tak to je dobrej příběh, takovej denodenní… Dobře.

Nehráblo nám z toho, některým teda.

Hrabání teda necháme. Chrámy to by mohlo být takový obsažnější si myslím. Proč zrovna chrámy?

Protože jsme hráli hru a cílem bylo postavit chrámy.

Dobře takhle úsečně, klidně se rozpovídej, jako neboj se toho.

To je dobrý, já se toho bojím.

Proč bohové?

Já teď nevím, jestli tam fakt byli bohové. To asi nebyli bohové to byli mistři… Já si to úplně nepamatuju… Tak protože jsem myslela, že tam byli bohové ale byli to mistři když nad tím přemýšlím.

Ty myslíš ty postavy, které byly v těch ceších jakoby vás kvalifikovali?

Jo.

Aha, takže spíš řekněme mistři, tak změníme slovo na mistři. A je to teda z důvodu, že vám dávali ty zkoušky?

Hm

Já to namluvím sám. Proč kytara?

Protože se večer hrálo na kytaru.

A proč těstovinový salát?

Protože jsme ho měli k večeři.

Dobře, tak však to necháme, ale jako pěkně nám to popsalo ten den. A ještě se tě zeptám, jestli nechceš něco říct k tomu dni tak jako celkového, co tě ještě napadlo, že bys to chtěla doplnit, že ti to tam chybí? –Ne. -V průběhu našeho dlouhého rozhovoru…

Den devátý

Den desátý až poslední…

Vloupání do indiánského chrámu. (nahoře) Boj proti rostlině, která zamořila přístav. (dole)

Naštěstí jsme dostali druhou šanci, a tak jsme povečeřeli kuřata s indiány.