Zvonek

Autoři: Miky Orlický, Péťa Vavrincová

Datum akce: 5. – 7. 12. 2014

Na začátku se to zdálo jako dobrej nápad. Já, Pražák, si udělám vejlet do Brna, potkám pár lidí z tábora a navrch si zahrajem nějaký deskovky. Když sem pak táhl 12 deskovek na bus, seděl zaseklej na dálnici nebo luštil, jestli je číslo šaliny 12 neb 3, nadšení lehce opadlo. Ale ukázalo se, že to stálo za to. Do cíle jsem dorazil, potkal jsem pár známejch i neznámejch lidí/her a intenzivně si to užil. A věřím, že tak i všichni ostatní. Víceméně jsme celej víkend hráli hry, občas jedli (pomazánky a “Chilli con carne” vládly) a ještě míň spali. Mluvilo se i o laser gamer, motokárách a jiných výstřelcích, ale kvůli malému zájmu z toho nic nebylo. Deskovek bylo naštěstí víc než dost.
Jejich náplň byla většinou jasná. Buď porazit soupeře nebo aspoň Ráďu. Což se někdy dařilo a někdy zas ne. Například když hrála zrádce v deskovce “Shadows over Camelot”, kdy nás všecky převezla a chodila pak s nosem nahoru až do neděle. A protože už mi dochází psací síly, k herní náplni se vyjádří naše redaktorka Péťa:

Hrajeme jednu hru za druhou. Většinou jsou to méně známé a velice zapeklité hry vyžadující rychlé pochopení pravidel a bravurní strategii. Což jde, jak už to tak bývá, některým lépe, některým hůř. Najde se však čas i na všem známé hry jako je “Bang” nebo “Osadníci z Katanu”. A po velkém intelektuálním výkonu u některých dlouhých a náročných her je potřeba trocha oddechu a odlehčení. I na to se tu myslelo. Především v podobě hry „Zastřel si svou kachnu“, která se ve skutečnosti jmenuje…. nějak jinak. Jde v podstatě jen o to střílet po kachnách ostatních hráčů. A je docela jedno kterých hráčů, takže hurá na Rádiny růžové kachničky!

Autor: Žáža Krásná

Datum akce: 14. – 17. 11. 2014

Zdar! Moje jméno je Žáža a jsem novou kastelánkou státního zámku ve Vranově nad Dyjí, ale k tomu až později. Teď bych Vám ráda vyprávěla, jak to všechno začalo.

Psal se pátek 14. listopadu a pozvaní kandidáti na nového kastelána se řítili porovnat své fyzické i psychické schopnosti na zámek. Někteří zvolili cestu autobusem, jiní autem. Ale s menšími kolizemi všichni včas nebo i později na zámek dorazili. Zde je postupně přivítali duchové zesnulých obyvatel zámku.

Prvním duchem, kterého jsme potkali, byl nejstarší Althan (Jura), který nám sdělil mnoho důležitých informací, ale jako Vodník si nemůžu pamatovat všechno, a tak Vám jenom povím, že starý Althan byl na hradbách vždy první a jenom tak mezi námi, na záchodě je také vždy jako první. Dalším, o koho jsme zakopli, byl Michal Jan II. z Althanu (Radim), který má svoji sochu v Sále předků. Se Sálem je spjata další postava, kterou potkáváme, a to architekt Jan Bernard Fischer z Erlachu (Pirát), který má na svědomí kašnu na Zelňáku, a pak ještě něco v Brně, ale to si pamatují už jenom někteří z nás. Největším skvostem z řad duchů, kteří nás po zámku provedli, byla Marie Anna Pignatelli (Laďka), která nám mimo jiné sdělila z čeho má pláštík. Pignatelli nás poté zavedla k dalšímu majiteli zámku, k synovi Felicie a Adama, Stanislavu Mniszkovi (Pavel) o kterém vím, že si koupil cirkus. Standa nás nakonec zavedl k poslednímu duchovi Vranovského zámku, a to k panu Ofkovi z Lichtenburka (Jirka), který o Vranově ví snad vše a asi proto si nic z toho co říkal, nepamatuji J.

Po krásné prohlídce zámku jsme se šli ubytovat a tam jsme ještě narazili na Magdalenu Dobromilu Rettigovou, skvělou kuchařku, kterou ale po celý pobyt nahradil kulinářský mág Pirát.

Večer následovaly hry – typické vranovské zvuky, fotografie míst na Vranově, otázky ohledně našich duchů nebo otázky z minulých Vranovů. V této hře jsem byla jako ve všech hrách excelentní a to s umístěním asi na šesté pozici. O poslední místo tvrdě bojovala Žanda, kterou všichni ostatní kandidáti táhli vzhůru, ale Žanda se nedala. Na výherních místech se umístily Věrky a Jíťa, ale jak vidíte, kastelánkou se stejně nestaly.

Ráno jsme se nějak vyhrabali, posnídali a šli pracovat. Kluci vozili palmy, jak to s oblibou dělají, a holky se plahočily na zahradě. Partička čtyř, nebojím se nás nazvat vyvolenými, vyjela pomoci na domeček do Lukova, kde jsme přesunovali nepořádek z bodu A do bodu B a pak do bodu NP. Po vydatném pirátovskorizotovém obědě jsme za zpěvu a hraní kytary odpočívali.

Odpoledne následovalo další kolo výběrového řízení. Utvořili jsme tříčlenné skupinky a souboj mohl začít. V týmu jsem byla s Jiťou, se kterou je všechno bezpečné a s Žandou, která v pátek prokázala, že je na kastelánku ta pravá. Druhý tým tvořil: Mireček, Věrka Š. a Ondra a třetí: Ťuťanka, Věrka N. a Ráďa.

Hráli jsme:

Slepý fotbal, při této hře skórovali:  Jíťa –  vlastňák, Ráďa jeden gól a já jsem za podpory burácejících tribun proměnila penaltu.

Zneškodni neukázněného návštěvníka, při této hře se v Jítě a ve mě probudili Terminátoři. Rozdupávali, rozlehávali a roztloukávali jsme hlavy neukázněných turistů bez žádné lítosti. Ani Mireček nebyl schopen nás dvě zastavit!

Chraň si svůj život – zde se konečně projevil Mireček, tak jak ho všichni známe, všechny nás povraždil a vyhrál. To ale neměl dělat, protože následovala naše oblíbená – Všichni proti Mirečkovi.

Zapal svíčku a zachraň si život, zdánlivě jednoduchá hra se stala bojem na život a na smrt. Tým Ťuťanky měl dávno splněno a my zápolili s Mirečkem. Na Terminátory byl nakonec stejně krátký.

Naše veselé hry překazila nečekaná návštěva Emanuella Stadnyckého, který se začal vydávat za právoplatného dědice zámku, který má ale v plánu zámek zbourat a postavit na jeho místě garáže. Místní duchy to velmi znepokojilo a tak jsme zahájili hledání důkazů o pravdě a nepravdě jeho tvrzení. Je Eman fakt dědicem?!

Po týmech jsme putovali od ducha k duchovi a získali indicie. Starý Althan nás nechal pohrabat se v jeho oblíbeném pokrmu, u Standy se indicie hledaly po slepu. Michal měl být na svém nejoblíbenějším místě (ve vaně jsme ho ale nenašli), ale procházel se na vyhlídce, kde nás nechal pronásledovat provázek. Pro Jíťu zde nastávalo mnoho problémů, při každé otáčce se do provázku zamotala anebo na něm aspoň udělala uzel, že i samotný Michal slezl dolů a šel se na to Novákovic kopyto podívat. Pigna si na nás připravila vytahování indicie z příkopů –  s tímto úkol se týmy popraly všemožně, Ťuťanka pro jistotu provázek hned hodila dolů, Mireček vyčůraně/chytře využil motyky a náš koumák Jíťa rozebrala celý květináč, ale kyblík vytáhla. U pana Ofky, který nás očaroval kouzlem, se z nás se stali němí uchazeči. Za úkol jsme měli poskládat potrhané indicie k sobě. Po zdolání všech těchto úkolů někteří z nás rozluštili indicie – najdi hořící kruh a zvolej: „Předkové po krvi, po řemesle, po zemi.“ Hořící kruh jsme nalezli v podzemí zámku a po zvolání nám hlas ze záhrobí sdělil, že musíme najít matrikáře Von Hoplera a vše se snad objasní.

Po nedělní snídani jsme se vydali hledat matrikáře Von Hoplera. Hledali jsme na půdě (zde jsme my slepci zahlédli Pavla, ale nebyl to Pavel), hledali jsme také ve sklepě, na záchodě, no prostě všude, ale nikdo nic o matrikáři nevěděl. Nakonec nám poradil stávající pan kastelán Janíček, že Von Hoplera máme hledat na Novém Hrádku. Proto jsme osedlali naše plechové oře a vyrazili směr Nový hrádek u Lukova.

Ti co nejsou hloupí (že, Radime), se teple oblékli a šlo se jim pěkně. Já na Novém Hrádku „nikdy“ nebyla, a tak jsem se moc těšila. J Jirka mi totiž slíbil, že tam budu hrát Vodníka. Když jsme k Hrádku dorazili, u bran se nacházeli nějací vetřelci, kteří ne a ne vypadnout. Posvačili jsme, pozlobili se navzájem a oni tam furt strašili. Věrka Š. ještě neznalá řečnických otázek se vydala mimo vyznačenou cestu v 1. zóně NP, zdolala hradby a ocitla se za branou Hrádku, což ale nebyl moc dobrý nápad. Po dalších desítkách minut, kdy vetřelci ne a ne odejít, jsme nenápadně vklouzli za bránu Hrádku pomocí klíčů, které se ocitly v Pavlově kapse. Hrádek jsme důkladně prozkoumali, některé schody jsme sjeli i po zadnicích a hledání Von Hoplera mohlo začít. Uf, nakonec jsme ho našli, byl důležitý jak, no jak úředník za přepážkou, i když místo hledání údajů hrál podle Mirečka Osadníky. Nakonec ale ze svých análů vyštrachal, že Emanuelle Stadnycki, není dědicem linie rodu Stadnicky. Tímto jsme si všichni oddechli, garáže nebudou! Abychom toto zjištění náležitě oslavili, zahráli jsme si na schovku a Jsem sardel (při této hře opět excelovala Žanda).

Cestou zpět k našim ořům jsme byli rozděleni do nových skupin, které měly vymyslet scénář a následně natočit film. Všechny skupiny se svých úkolů zhostily bravurně. Každý je minimálně na Oscara, náš určitě aspoň na dva. Mireček, Věrka N., Ráďa a Ondra natočili film o obléhání Vranova Švédy, milostném trojúhelníku a vzniku názvu IKEA. Jíťa, Ťuťanka, Věrka Š. a moje zelená maličkost natočila film o křivdě spáchané na Gertrůdě Althannové a tým duchů zfilmoval Vranovské rytíře, které neprobudili Švédi, Hitler, komunisti, ale nakonec Miloš s jeho popelníčkem.

(videa můžete shlédnout na facebooku: https://www.facebook.com/pages/Zvonek/107282549446927?sk=videos)

V pondělí na nás čekalo ještě další překvapení, paní Janíčková nás vzala do hrobky. S dřevěným poklopem jsme zápasili dlouho, už jsme ztráceli víru v to, že se tam podíváme. Naštěstí přiskočila Laďka a s její vírou a sílou jsme poklop zvedli. O hrobce Vám nic psát nebudu. Všichni jsme tam byli (chacháá Radim s Žandou né). Myslím, že to v nás všech zanechá silné vzpomínky.

No a teď se konečně dostávám k tomu nejdůležitějšímu. Kdo je novým kastelánem. Duchové vyhodnotili snažení všech kandidátů a dle mého názoru vybrali tu nejlepší, nejkrásnější, nejchytřejší, nejzelenější a nejvíc pohybově nadanou kandidátku a to MĚ. Takže si pište! Vodník Žáža – nová kastelánka státního zámku ve Vranově nad Dyjí! Na Velikonoce se jede zelená fasáda!

Po mém zvolení jsme se rozloučili se stávajícími kastelány – panem a paní Janíčkovými a se slzami v očích jeli vstříc novým zítřkům.

Autor: Thea Chatrná

Datum akce: 10. -12. 10. 2014

Je pátek a my již vyrážíme ze svých domovů na různě dalekou a strastiplnou cestu  ( kupř. Jitčiny čichové smysly hodně utrpěly) za očekávaným podzimním víkendem a vzkazem o pomoc proti proradnému Lokimu, který chce ovládnout svět.

Někteří z nás zůstali nedaleko Opatova, ale Pirát nás všechny zachránil svým stříbrným korábem. Už jsme skoro všichni na místě. Jen Mari se natolik zalíbilo v Třebíči, že si tam ještě chvíli pobude.

My jsme zatím vyrazili k místí škole sehnat si úkryt před chladnou nocí a nekalými živly, kteří se pohybují v okolí.

Uvnitř školy svítí světla, ale na hlas zvonku ani klepání na okno nikdo neodpovídá. Ve vchodu u popelnice je lehce opřená ekologická realitní reklama (s textem: Na prodej + tel. číslo) a to v podobě kartonové krabice.

Voláme na číslo a za okamžik nám přicházejí otevřít dva realitní agenti a zároveň majitelé objektu (Radim a Laďka). Dozvídáme se, že objekt je pouze ke koupi, ne k pronajmutí a to za krásnou cenu pohybující se okolo dvaceti milionů. Všichni souhlasí s koupí objektu, ale s podmínkou dvou zkušebních nocí. Jiří platí v eurech a ostatní naší měnou.

Po prohlídce a ubytování začíná velkolepá hostina. Každý vystavuje své kulinářské umění. Hodujeme a bodujeme. Nejlepší pokrm získá hlavní cenu a autor se zapíše do historie!

Aby se nám lépe trávilo po skvělé hostině a bezpečně usínalo, tak jsme dostali za úkol pochytat pár kriminálníků v blízkém okolí. Po úspěšném zatčení onichž pochybných individuí, se vybrala služba a osoby hudebně nadané vykouzlí pár krásných tónů z kytary na přání dobré noci.

Probouzíme se do šedivého podzimního dne. Posilníme se vydatnou snídaní ve formě švédských stolů.

Vyzbrojeni pracovními oděvy a nářadím (uloženým v automobilu) vyrážíme na louky. Cesta na louky je kouzelná, mech má jedovatou barvu a mezi stromy se proplétá mlhavý opar.

Když dorazíme na louky, rozdělíme si práci. Čistíme okolí luk od náletů, jezírko, dokosí a dohrabe se kousek louky. Posilníme se svačinou a pokračujeme v práci.

Po dokončení směřujeme k táboru, kde hodláme zakotvit. Avšak po příchodu zjistíme, že zde již někdo sídlí. Lesní dělníci pracující opodál si to zde útulně zařídili.

Poopravíme ohniště, vytáhneme lavičky a usedneme k hořícímu ohni. Opečeme si špekáčky a topinky. Když jsou naše žaludky nasyceny, rozloučíme se s táborem a směřujeme zpátky do Opatova.

Cestou míjíme ovce bahení a krásně zbarvenou podzimní přírodu.

Vyměníme kůže do suchého a školou se začne nést hlas, který nám poskytuje informace o proradném Lokim, který chce vstoupit do našeho světa, portálem  který byl kdysi otevřen ženou s čistou duší Helenou Kellerovou,  prababičkou zesnulého George Huxlyho .

Ukončíme rozehraný curling a se zavázanýma očima jsme zavedeni do místnosti a posazeni na židle. Stále se zavázanýma očima nasloucháme hudbě a hlasy nám vyprávějí příběh o Heleně.

Dívenka, která neviděla ani neslyšela, neměla možnost spatřit svou rodinu a okolí, ale i přes tyto překážky se dokázala naučit hovořit (to především díky její vychovatelce Anne), vystudovat a stát se výjimečnou navzdory svému handicapu.

Mezi vyprávěním její životní cesty, jsme dostali různé úkoly, abychom se pokusili představit, jaké je žít pro lidi s těmito handicapy a jak je zdraví v našem životě důležité. Myslím, že všichni z nás prožívali silné emoce, mysleli na Helenu, její příběh a na ty své vlastní.

Po ukončení a dovyprávění, nastal čas, kdy se musí zavřít portál, ale nezbývá už mnoho času.

Jsme rozděleni do skupin a musíme donést artefakt určité barvy na různá stanoviště v mapce a tím bude portál uzavřen. Lokimu se takto znemožní návrat do našeho světa a to provždy.

Bohužel se objevili naši nepřátelé (pomocníci Lokiho) a hodlají nám zkonfiskovat artefakty. Avšak naše odhodlanost a optimistická nálada nepolevuje, a proto zvítězíme a svět je znovu zachráněn!

Večer si prohlížíme fotky z letního tábora a pomalu usínáme.

Po hezkém probuzení následuje snídaně a úklid. Rozloučíme se s našimi realitními agenty a Jituš. Zbytek z nás čeká na příjezd autobusu směr Jihlava.

Užíváme si podzimní sluníčko a klidné nedělní dopoledne, Adam hraje melouno-kuželky…

Loučíme se s Jurou, Pirátem, Majdou a Ráďou a odjíždíme směr naše obydlí se vzpomínkami na krásný podzimní víkend.

PS: Fotky naleznete na Facebooku Zvonku.

Autor: Irča Vašková

Datum akce: 10. -12. 10. 2014

Prosba o pomoc přichází trochu nečekaně,
Dingwill hlásí, že Loki míří k světské bráně,
ovládnout Ryhopský hvozd vzdal už prý,
dělá si ale zálusk na náš svět lidský.

Přijít Dingwillovi na pomoc je pro většinu z nás čest,
proto se odhodlaně ku Opatovu hrneme,
podle Dingwilla zastavení Lokiho nesnadné však jest,
už při cestě přichází určité zádrhele.

Přebytí v bývalém sídle George Huxleyho se jeví nejisté,
avšak my jsme zájemci vážní o koupi jeho zajisté,
když pár dalších požadavků ještě splníme,
možná zde i v klidu přespíme.

Okolí sídla se se setměním nebezpečné stává,
vrazi a jiní zločinci začínají kout pikle své,
naštěstí je tu ještě policie bdělé,
jež se s nimi odhodlaně do křížku dává.

Vrahové se najednou nachází v těžkých pozicích,
bez obětí se zásahy ale neobchází,
snažení policie i klíčníci kazí,
přesto se nápadně snižuje počet zločinců slídících.

Dalšího dne početná výprava chystá se do zbroje,
čilým ruchem ožívají louky v Zákopech opatovských,
holínky, hrábě, pily a sekery jsou součástí výzbroje,
po práci míříme ku obědu do míst táborových.
Po uzření kuchyně v cizím obležení přichází zklamání,
Jirka s Laďkou zjišťuje, že tu dočasně kempí dělníci lesní,
alespoň kol ohniště se tedy sesedáme,
a po nasycení se, se zas k Opatovu vydáváme.

Dingwillův hlas najednou napínavé herní klání přerušuje,
jen člověk výjimečných vlastností uzavře světskou bránu, nám sděluje,
pak životní příběh jedné ženy se postupně dovídáme za tmy naprosté,
zvláštní rozporuplné pocity v nás vyvolává její osud i úkoly doprovodné.

Rozruch zas vzbuzuje Dingwillův hlas,
Loki už pronikl na území přechodové,
uzavřít tedy všechny brány je čas,
dostáváme instrukce a artefakty důležité.

Hlídky se plíží ulicemi uzavírajíce postupně brány,
neradno se však střetnout s Lokiho kumpány,
poslední dvě dost drhnou a nejsou uzavřeny doposud,
svornost hlídek však dokázala své a zpečetila Lokiho osud.

Autor: Jíťa Nováková

Datum akce: 19. – 21. 8. 2014

V pátek jsme se kolem 5 hodiny skoro všichni potkali u nového domu Janíčkových (někteří trochu bloudili, ale nakonec to zvládli). Pan Janíček nás s pýchou provedl po domě a zahradě a přidělil nám spoustu práce. Náš aktivní tým (Laďka, Radim, Ráďa, Pavel a Jíťa) se ihned s vervou pustil do práce. Zatímco se Pirát s Jurou flákali v obchodě a čekali na Efku, my jsme čistili dvorek. A že to byla teda hora práce! Vyrvat plevel z kachliček a očistit kameny na příjezdové cestě, odvozit hlínu, vytrhávat přerostlý dvoumetrový špenát a tak vůbec to celé vyklidit (abychom si měli kde sednout večer u grilu 🙂 ). Pracovali jsme dokonce tak usilovně, že když se setmělo, tak jsme si vzali čelovky a pokračovali bez přestávky dál. Až za úplné tmy dorazili kluci s novou pracovní silou Efkou. Málem jim vypadly oči z důlků když viděli, kolik práce jsme zvládli. Naše sestava se stala kompletní po příchodu Majdy s Honzou, kteří přišli jako poslední. Poseděli jsme si u večeře, povyprávěli jsme si veselé historky a zahrabali se do spacáků.

Hned od rána jsme opět tvrdě pracovali. Čištění dvoru, sekání zahrady, plení a zase sekání, pálení, uklízení a vyklízení, další pálení…pořád tu byla všude kopa práce. Naštěstí byl každý splněný úkol hned hodně vidět, a tak nám to všechno rychle ubíhalo. V poledne se začal chystat oběd, který se podařilo podávat až v 6 večer (no jo, Pirátův časový koeficient 😀 ). Pak jsme ještě zbourali a odvozili zeď uvnitř domu a zaslouženě se znova rozplácli u grilu. Ačkoliv většinu dne pršelo, všechnu zadanou práci jsme stihli.

V neděli jsme se šli projít na zříceninu Nového Hrádku. Potom přišla na kontrolu paní Janíčková. Byla nadšená! A vůbec se jí nedivím, protože se to v domečku (hlavně na zahradě) změnilo k nepoznání. Následoval úklid a loučení. Myslím, že z toho máme všichni velkou radost.

Autor: Věra Pavlíčková

Datum akce: 2. – 6. 7. 2014

Běžný den vypadal takto: Dobrá snídaně, práce, dobrý oběd, polední klid (spánek, kopání atp.), práce a po práci práce a tak až do večera, pak chvíli táborák, ale jen tak dlouho, aby naše zmožené svaly nestihly ztuhnout v nesprávné poloze.

Dále zmíním je momenty zajímavé, seřazené chronologicky podle času:
Nejoblíbenější barva auta: Červená a šedá 2:2
Největší luxus si dopřával Drn, neboť kromě stanu s oddělenými ložnicemi (který sdílel s Pepou) si přivezl židličku, stůl, ubrus, mlýnek na kávu, konvici na vodu, vlastní vařič a v neposlední řadě matraci.
Odpolední žertík, jehož jsme se nedočkali: Po dobrém obědě si Drn ustlal v lese. Nejprve si shrabal jehličí, donesl matrace, svázal je, dal na ně prostěradlo a spacák, prostě záruka příjemného odpoledního zdřímnutí. Jenže… Do postýlky si lehla Pavla 1 teil short challenger paw patrol. Všichni jsme se těšili na dobrou zábavu, až si toho Drn všimne. A jak to dopadlo? Hardy to vystihl:“ To se může stát jen u Drna. Nachystáš mu past a on ji obejde.“
Jak se láme Trioláda: Nejprve to musíš nalámat rovnoběžně s obalem a pak na ty trojúhelníčky. (Sliny už odkapávají a Trioláda pořád není nalámaná…) Ty jsi snad nikdy nelámala trioládu?!
Jakou chceme písničku? Tak jsem si postupně říkali a našim přáním bylo vyhověno. Když došla inspirace, tak se Peťa ptá:“Co dál?“ a i tuto píseň měl Kruťák v repertoáru.
Hrábě bez dvou zubů snižují Drnův výkon o 7%.
Filmové hlášky…

Všichni zájemci o práci na loukách jsou zváni na příští ročník.

Autor: Radka Cieslarová

Datum akce: 13. – 15. 6. 2014

Myslím, že nemá cenu se zde rozepisovat o celém průběhu víkendovky, kterou pořádal stejný organizátorský tým, jaký i organizuje tábor (Pirát, Jura, Majda a já – Radka), zmíním zde proto jen ty nejzajímavější body.

1) Příjezd organizátorů na místo konání

Je zvykem, že organizátoři přijíždí na akci dříve, než účastníci. A protože my nejsme jen tak ledajací orgové, chtěli jsme přijet na Opatovské louky už ve čtvrtek, tedy celý den před začátkem akce.

Prapůvodní plán bylo vyjíždět někdy mezi druhou a čtvrtou odpolední, to se ale ve středu posunulo spíš na čtvrtou až pátou, možná šestou – podle toho, jak to bude Pirát, náš řidič, stíhat.

Nastal čtvrtek, den odjezdu. Ve 14:15 mi volá Jura, že prý se Pirátovi porouchalo auto, a tak bude zajišťovat opravu, a že se neví, jak dlouho to potrvá. Taky se mě ptal, jestli bych za ním mohla dojet z Židenic do Králova pole se svými věcmi a pomoci mu s jeho věcmi, které pravděpodobně sám nezvládne pobrat. Jenže já jsem už takhle brala věci pro dva lidi, takže bych mu moc nepomohla.

O půl čtvrté jsem se opět zkontaktovala s Jurou. Ukázalo se, že nikdo neví, kdy se pojede, protože Pirátovu mobilu se vybila baterka, a tak byl nedostupný. Jura aspoň vyrazil nakoupit nářadí potřebné na víkend (a i do budoucna), a já měla prostě čekat.

O půl šesté jsem opět mluvila s Jurou. Nářadí nakoupil, pobral svoje věci, a vyrazil čekat na Křídlovickou, kde by se pravděpodobně někdy měl vyskytovat i Pirát. Já měla opět čekat, protože pořád nikdo nic nevěděl.

Ve 20:34 mi volal Jura, že prý jsou s Pirátem na Křídlovické, Pirátovo auto je nepoužitelné, a tak se momentálně Pir snaží dovolat do auta, které přijíždí ze Slovenska, aby zjistil, kdy tu bude, a kdy tedy budeme moct vyrazit. Nechápala jsem, o jaké auto ze Slovenska se jedná, ale to nevadilo. Hlavně že nějak odjedeme.

O hodinu později (21:28) mi Jura psal, že za tři čtvrtě hodiny až hodinu mě vyzvednou doma tím autem ze Slovenska.

Avšak ve 22:40 u nás stále ještě nebyli, rozhodla jsem se jim proto zavolat. Dozvěděla jsem se, že už se připravují a za takových deset minut vyrazí. Cesta k nám trvá jen pár minut, takže jsem doufala, že v jedenáct už u nás budou…

A ve 23:15 kluci skutečně dorazili!!!

Vydali jsme se ještě do Teska nakoupit, podívat se na Pirátovo rozbité auto, vyzvednout u Jury v bytě ještě nějaké věci, a v jednu hodinu po půlnoci jsme konečně vyrazili z Brna.

Někteří z nás O:-) po cestě po cestě do Opatova tak hluboce přemýšleli, že moc nevnímali, co přesně se dělo kolem nich (tankování na benzínce? několik cigárpauz? zastavení v McDrive?), jen ví, že někdy hodně pozdě nám psala Majda, kde jsme, že ona už na nás čeká od devíti na tábořišti. Krátce po čtvrté hodině ranní (už bylo světlo!) jsme na tábořiště dorazili i my. A zatímco se slunce připravovalo ke svému východu, my se připravovali na krátký, ale zato intenzivní spánek…

2) Oděvy účastníků

Domnívali jsme se, že naši účastníci budou dostatečně uvědomělí ohledně toho, co si na akci mají vzít s sebou za oblečení, a tak jsme toto v informační zprávě nezmiňovali. Avšak ne všichni účastníci jsou tak uvědomělí, jak jsme předpokládali.

A tak například Jura v obavách z nejhoršího dorazil s hrncem a hlavě (a zapomněl si při tom i nazout boty), …

… a Radim přišel hezky v obleku a lakýrkách – od té doby, co se z něj stala televizní hvězda, už nic jiného neobleče 😉

3)Frisbee

Po dokončení všech prací a odjezdu většiny lidí jsme si chtěli zahrát frisbee. Trénovali jsme mimo jiné i házení dvou talířů najednou (poměrně snadné), chytání dvou talířů (těžké) nebo chytání talíře v sedě (velmi těžké). A někdo hodil talíř tak šikovně, že přistál na střeše – přímo na otvoru pro komín!

A jinak už se jen pracovalo, pracovalo a pracovalo. Vytvořili jsme nový můstek, vyčistili jsme potůček za kuchyňkou a vykopali odvodňovací kanál, který jsme na konci víkendovky také odzkoušeli. A fungoval dobře 🙂

 

Autor: Mireček Novák

Datum akce: 18. – 21. 4. 2014

Před víkendovkou

Ještě než víkendovka vůbec začala, orgové nám poměrně výrazně naznačili, v jakém režimu tato akce bude probíhat. Nastudovat jsme si měli filmy jako Černí Baroni, Tankový Prapor nebo Copak je to za vojáka. Navíc každý z nás dostal jméno některé z filmových postav, nejvíce z Černých baronů. Nebylo překvapením, že se nám všem vyhnuly důstojnické hodnosti.

Pátek

Úplně na začátku jsme všichni byli pouhými civilisty, ze kterých mělo naše velení (Jirka Gazárek – major Terazky, Radim – kapitán Tůma, Pirát – svobodník Kouba, Jirka Švec – Švejk, Pavel – rotný Smiřický a Laďka – četařka Babinčáková) vycvičit obávané nebo alespoň bojeschopné vojáky.

Prošli jsme tedy odvodovým řízením, kde se i ti nejhloupější a nejnemocnější kripli stali vojíny. Následovala vojenská drezůra a buzerace.

Samozřejmě i tentokrát se zhlédnutí motivačních filmů vyplatilo každému, kdo na víkendovku přijel, jelikož i tentokrát nás čekal tradiční páteční kvíz na téma výše uvedených filmů + obecné vojenské vědomosti. Např. kadence střelby samopal atd. Moc dlouho se večer nevykecávalo, rozhodně se šlo spát před půlnocí. Druhý den nám došlo proč aufblasbares wurfelzelt.

Sobota

Nebylo to krásné ráno s kytarou a přichystanou snídaní. Po rychlém a hlasitém probuzení cca v 5:30 následovala rozcvička na nádvoří a pak nácvik přesného pokládání min. A jelikož jsem byl při této aktivitě bezkonkurenčně nejúspěšnější (i v porovnání s velitelským sborem), měl jsem za odměnu tu čest udělat o té naší vojně pravdivý zápis. Ano pochopili jste správně, oním umísťováním min byla myšlena kuličkyjáda: Přeskočím úspěchy a neúspěch těch a oněch ve čtvrtfinále a semifinále. Do finálové čtveřice se s tímto výsledným umístěním probojovali:

1)      Mireček

2)      Radim

3)      Veverčák

4)      Jirka Gazárek (Pro Jirku životní úspěch)

Finále se hrálo po snídani a před nástupem do práce.

Pracovalo se snad pouze na zámeckých květinových terasách. Holky okopávaly záhony, kluci si hráli s kompostem, Paik sekal trávník elektrickou sekačkou. Až do večera bylo teplé a slunečné počasí.

Po obědě jsme bojovali s vejci. Hodně jsme s nimi házeli, taky jsme s nimi skákali, některá jsme zašlapávali a některé zase odpálkovávali. Vážení, musím zde poznamenat, že standardní vejce není na takové zacházení stavěno.

Z bojiště nás vyhnal krátký, ovšem z počátku hrozivě vypadající, deštík.

Ještě před večeří začaly holky malovat vejcata a kluci se vydali sehnat nějaké to proutí na pomlázku. Proč ale už v sobotu! Říkal si každý z nás nezasvěcených! Hold vojna je vojna a na vojně se zatím nikomu nevyplatilo detailnější pátrání po smysluplnosti vydaných rozkazů. K večeři byla Pirátova výborná cibulačka, škoda jen, že byla servírována až o půlnoci. Možná by se jí pak tolik nevyhodilo.

Neděle

I sobotní ráno jsme zahájili rozcvičkou. Na rozdíl od předešlého rána jsme navíc byli nuceni zpívat: „My sloužíme svému národu, my sloužíme na zámku“ Zjistili jsme, že není snadné zároveň koordinovat zpěv, pohyby rukou a nohou. Naštěstí nás z toho nikdo nezkoušel.

Následovala velká finální zkouška našich vojenských zdatností: VÝSADEK na nezabezpečeném území v týlu nepřítele. Respektive – čtyřčlenná skupina byla naložena se zavázanýma očima do auta a odvezena kamsi ku Olbramkostelu. S domorodci se nevykecávat, projít po předem zadané trase, pokud možno nenápadně špehovat cizí podobně vyhlížející jednotky (celkem jsme byly 3 čtveřice), ale jinak se vyhýbat přímému střetu. Nejdůležitější bylo dorazit +- do 14:00 k loveckému zámečku Lusthaus. Zde jsme posbírali nějakou tu munici (pušky, granáty, chemikálie) a vysílačky, pomocí kterých jsme pak byli instruováni vzdáleným velitelským sborem. Nemuseli jsme tedy už dále nic vymýšlet, jen plnit zdánlivě nelogické pokyny našeho velení – to už jsme s přehledem zvládali.

Tak jsme se k večeru dostali až do Vranova na zámek, který mezitím obsadili nepřátelští vojáci. Bleskově a v tichosti jsme všechny odrovnali a nakonec zachránili i našeho nejvyššího, majora Terazkyho. MISE SPLNĚNA.

Pondělí

Jak jsme byli rádi, že jsme vejcata vymalovali a pomlázky upletli už v sobotu! Byli jsme tak na pondělní „juchajdá“ plně připraveni. A tak se i v tomto potvrdilo, že není třeba přezkoumávat zdánlivě nesmyslné příkazy, namísto toho slepě důvěřovat veliteli. Stali se z nás vojáci.

Autor: Verča Juříčková

Jako každý rok jsme se sešli na víkendovce plné deskovek. Tentokrát ovšem v mnohém menším počtu! Aspoň si bylo kam sednout… V pátek se všichni trousili jak švábi na pivo, ale nakonec se všichni dotrousili a večer jsme si hezky skoro hromadně zahráli Bang! Někteří odvážlivci hráli až do pěti do rána a podle toho vypadalo i ranní vstávání. Vlastně… myslím, že nejpozději jsme vstávali my, co jsme šli spát nejdřív…

Zbytek víkendu proběhl poměrně jednotvárně, tak jak se to asi dá očekávat ve dvou dnech hraní deskovek. Jedním zpestřením byl oběd, který byl sakra pálivý, ale – díky, Pavle, moc dobrý. Druhým byla laser game, o které nic nevím, neboť jsem tam nešla.

V neděli ráno náš čekalo velké a příjemné? překvapení – polovina lidí odešla do svých domovů už v sedm ráno, protože dohráli za světla a pak usoudili, že nemá cenu se nechat za tři hodiny budit.

A v zápise nesmí chybět, kdo vlastně letos vyhrál. Protože ti nejvytrvalejší hráči se vzdali nároku na odměnu svým odchodem, vyhrál ten, kdo si nejhlasitěji řekl o medaili – a to jsem byla já, Verda!

A abych nebyla sobec, tak jsem přibrala celý můj tým „Sloní síla“.

Moje osobní poznatky z víkendu: česneková pomazánka je asi hodně oblíbená; většina lidí musí mít mrtvé chuťové buňky, protože jinak by nebyli schopni sníst tolik chili papriček a jiných pálivostí; tři balíky kofoly jsou málo; sloní tetování vydrží několik dní; curaprox vládne světu.