Zvonek

Autor: Žáža Krásná

Datum akce: 25. – 28. 10. 2015

Jakožto centerforward, střelec z každé pozice Kulík, jsem byl určen Vám povyprávět, jak jsme se utkali v nerovném souboji profesor X žák!

V pátek 25. 9. 2015 po příjezdu většiny účastníku na místo setkání proběhly přijímací zkoušky na tamější gymnázium. Profesorský sbor pečlivě hlídal žáky, aby pracovali samostatně a neopisovali. MARNĚ! My opisovali. 🙂 Po vyhodnocení testů byla většina žáků přijata, až na žáky Kulík, Vaněk, Pošusta. Ti byli nakonec přijati po ústním pohovoru, Kulík ale s výstrahou. Žáci dále byli rozřazeni do tříd Septima A – Vaněk (Ťuťanka), Kulík (Žáža), Ždimera (Ráďa), Krhounek (Mireček) a Benetka (Majda) – s třídním profesorem Matulkou (Jura) a Septima B – Mazánek (Adam), Chalupová (Verda), Pošusta (Žanda), Peterka (Honza), Máňa (Věrka) a Čuřil (Jíťa) – s třídním profesorem Lejsalem Plejtvákem (Pavel). Žáci se nestihli ani pořádně rozkoukat v nové třídě a už se do třídy hrnul profesor Kolísko (Radim) s básní na rtech. Chytřejším žákům bylo hned jasné, že bude probíhat hodina češtiny a že profesorský sbor neznalost básně tvrdě trestá. Studenti měli připravené básně krátké a úderné, dlouhé a nudné, sprosté a další. Profesorský sbor doplňovali ještě slečna suplentka Boženka Lachoutová (Laďka) a pan ředitel Prof. Mrož (Jirka).

V sobotu se třídy po snídani vydaly na školní pozemky zvelebovat zeleň, ořezávat nohy stolů a připojovat tiskárny k výpočetní technice. Přípravy oběda se ujal profesor Lejsal a se svými pomocníky zvládli oběd připravit v rekordním čase.

Odpoledne se třídy s profesorským sborem odebraly na soutěž Školní pohár. Soutěžilo se v mnoha disciplínách mezi septimou A, B a profesorským sborem. Disciplíny: hod oštěpem, fotbal, vybíjená, hod čímsi na cosi, slepoň na trase a podobně. Klání to bylo veliké a dramatické, ale vítězem může být jenom jeden, a proto se z vítězství radovala Septima A. Jistě to bylo hlavně kvalitními fotbalisty, kteří se ve třídě vyskytují.

V průběhu večera byl na 11 hodin podmínečně vyloučen student Kulík, který si vyloučení vysloužil tím, že řekl panu profesorovi Lejsalovi „NEČUM“!

V neděli ráno byli za buřičství na 5 hodin podmínečně vyloučeni ještě studenti Vaněk a Ždimera. Kulík po odpykání 11 hodinového vyloučení obdržel ještě 15 minut za to, že profesora Lejsala nazval Plejtvákem.

V neděli po rozdání podmíněných vyloučení se třídy s profesorským sborem odebrali na školní výlet. Cestou šly třídy pochodem a prozpěvovaly si veselé písně. U Mníškova kříže je čekala první část branného kurzu, nácvik pochodu a ulehání do krytu. Poté následoval útok ze zálohy granáty.

Septimy A a B během výletu měly nenápadně sledovat profesorský sbor a plnit jejich těžké úkoly (sečíst roky svého narození, zjistit nadmořskou výšku, udělat společně 50 dřepů a 10 shybů – 4 shyby společnými silami udělali Chalupová s Kulíkem). Cílem výletu byla exkurze do elektrárny na Vranovské přehradě. Zde se k nám připojil i školník Peťule (Pirát) a Čuřil (Jíťa), který opět sežral párek nevalné chutě. Exkurze studenty i profesory tak navnadila dále se zajímat o přehradu a řeku Dyji, že je v Granátové zátoce zasáhla doslova zlatá horečka. Všichni odcházeli z výletu s plnými kapsami. Směr: škola! JSME BOHATÍ!

Ve škole je už netrpělivě očekával profesor Kolísko, který se postaral o přichystání večeře.

Večer následoval ještě další zábavný program. Profesorský sbor se snažil rozluštit, jaký žák se skrývá pod převlekem. Vedli si skvěle, zaměnili jenom Adama s Verdou a Žážu s Majdou.

Den studenti ukončili filmy s hvězdičkou a doplňujícími otázkami k nim. Zde nevynikal jedniček chtivý Vaněk 🙂 🙂

A konečně tu byl den D, výzo, PRÁZDNINY. Všichni studenti nakonec prolezli do dalšího ročníku. Našli se šprtíci, jako třeba Mazánek a Krhounek, ale také žáci zralí na kriminál (Benetka, Vaněk). Už to vypadalo, že žáci se budou moci rozutéct na prázdniny, ale ejhle, objevil se utajovaný časopis ŘEV SEPTIMY!! Který smrdutý kojot to psal?! Další rok nám profesoři asi pěkně osladí…

Tak zase příště, kojoti…

Váš nejlepší hráč, Vojta Kulík (Žáža)

Autor: Věra Nováková

Datum akce: 29.-30. května

Vzhledem k malému potu účastníků, jsme se dohodli, že se všichni vejdeme do dvou aut. Jelikož disponuji řidičským průkazem a moji rodiče autem, musela jsem v pátek odpoledne projet Brnem a dvakrát! parkovat. Prvně jsem nabrala Péťu a pak jsem skončila na parkovacím místě pana ředitele Exmostu. Naštěstí byl někde pryč a za tu chvilku se nestihl vrátit. Vzhledem k rozkopaným silnicím se cesta přes Třebíč trošku protáhla, ale druhé auto, které zvolilo cestu po dálnici přijelo se svým osazenstvem (Pavel, Laďka, Jura a Radim) takřka ve stejnou dobu. Sraz jsme měli v Předíně u Babičky, kde jsme nabrali nářadí a odjeli na tábořiště.

Vím, že zápis není od toho, aby dokumentoval, co jsme kdy jedli, ale na této akci bylo něco podivuhodného. Začalo to už v Brně, kde Mirek přivezl hromadu řízečků zbylých ze včerejší oslavy. Když se potom Pavel vytasil se svým grilem a naloženým masem, bylo nám jasné, že budeme mít masovou dietu. Někteří otrlí masožrouti si i k snídani dali špekáček.

Páteční večer jsme strávili pod stříškou kuchyně. Jediná aktivita stojící za zmínku bylo focení mlhy. Bylo to asi takto: Po krátkém deštíku se nad loukami (mimochodem nepokosenými a pokojně se vlnícími (nádhera!)) začala tvořit nízká mlha. Zatímco jsme se kochali pohledem na toto úchvatné panoráma, dostal Mireček nápad. Běžte se někdo schovat za mlhu! A tak jsem (k překvapení všech) jeho rady uposlechla, nazula holínky a běžela do půli louky. Prý mě tam opravdu bylo vidět jen od pasu nahoru. Laďka to celé fotila, ale na fotkách to úplně nevyznělo. Každopádně jsme se dobře pobavili a hlavní aktérky pak sušily zbytek večera mokré kalhoty.

V sobotu jsme vyrazili na louky i s motorovou pilou, kterou se nakonec podařilo nastartovat. Dokud jsme neviděli ty obrovské stromy, nemohli jsme patřičně ocenit nápad vzít s sebou motorovku. A tak jsme se vrhli do díla a zápolili s kládami a větvemi zabodnutými skoro metr do měkké hlíny. Z práce nás vyhnal až odpolední déšť. Protože někteří spěchali na nedělní oslavy či co, tak jsme akci rozpustili už v sobotu večer. Já s Mirkem jsme den uzavřeli návštěvou Telče, kde přibyl nový kruhový objezd a kde zrušili jediný semafor ve městě.

16. -27. července 1492 (2013)

Zápisky jsou přepisem mluveného dialogu. Vybraný účastník pěti slovy charakterizoval uběhlý den, kronikář s ním potom probíral, jak se dané slovo ke dni váže.

Den první

Tak Čendo proč jsi řekl úžas?

No tak když jsme dobyli ten ráj tak to bylo takový pompézní přivítání, bylo tam hodně jídla bylo tam teplo prostě tak to bylo první co mě napadlo.

Z toho byl ten úžas.

No no

Ještě něco k tomu máš k úžasu?

No asi všechno.

Dobře. Proč jsi řekl oheň?

Oheň. Protože po tom koupání jsme se mohli usušit u toho ohně. Bylo tam teplo, tak obecně mám rád když je takovej nějakej táboráček nebo když je oheň.

Dobrá, je to všechno?

Asi jo

Proč panák?

Protože to byl asi za ten den opravdu jako snad úplně nejvíc povedený vtip na který všichni naletěli ale úplně všichni z těch co jsem se s nimi za včerejšek o tom bavil. Tak prostě všichni si mysleli že je to opravdu panák. Úplně všichni si to mysleli a pak když se napili jenom jsem viděl jak se všichni postupně začínají smát podle toho, jak rychle pili a jak jim reagovala chuť. Takže přišlo mi to hrozně vtipný a těším se, až to někomu udělám.

Dobře. Proč jsi řekl cesta?

No protože chvilkama jsem měl pocit, že jsme po ní ani nešli. A byla dlouhá, ale bylo to fajn. Jako jenom škoda, že na tom hrášku nerost hrášek ale ještě kvetl.

Na hrášku, no já jsem tam nebyl.

No na poli rostl hrášek, ale zatím jenom květ. Takže se nedal jíst.

Dobře a poslední máme kladku. Proč jsi řekl kladka?

No to jsem řek vlastně proto, že to byl takový asi nejadrenalinovější zážitek. Vylízt nahoru na žebřík a svézt se tam pěkně, já se teda tak trochu bojím výšek, takže když jsem byl úplně nahoře tak jsem si říkal, snad ty štafle nepůjdou dolů. Ale byl to super zážitek.

No a voda dobrá?

Jo voda byla dobrá. Bylo to tak pěkně udělaný, že se tomu člověk nevyhnul. Jenom jsem litoval trochu ty boty, jsem si říkal že jenom jsem nepochopil, proč jsem si ty boty nechal. To jsem si myslel právě že když už jsem je měl mokrý z té cesty že už je zbytečný je nechávat aby byly suchý, že už teda jsou přesto mokrý. Jenomže jsem si jako neuvědomil, že mokrý boty neznamená promočený boty. No ale nakonec teda tady mi uschly dneska.

Den druhý

Tak Jančo, proč jsi řekla odpočinek, co se ti tak jako vybavilo, něco nám k tomu pověz.

Tak ráno jsem se krásně prospali po tom dobytí ráje, po té krásné plavbě takže jsem si vybavila odpočinek, protože jsme odpočívali dopoledne chviličku.

Dobře, tolik k odpočinku, je to všechno nebo tam byl nějaký jiný ještě?

Pak už asi ne.

Potom je tady zvelebování, tak proč zvelebování?

Po příchodu do tábořiště jsme se rozdělili do skupinek a ujali jsme se různých činností, které vedly ke zvelebení tábora aby se nám tady dobře žilo a líbilo a fungovali jsme tady a zvelebili jsme to tady úplně úžasně.

Dobrá takže tolik ke zvelebování. Proč kytary?

Večer, abychom se odměnili za tu tvrdou práci, kterou jsme tady absolvovali, tak jsme si zazpívali u ohýnku při kytarkách a dalších hudebních nástrojích.

Super a poslední tady máme latrína tým. Proč zrovna latrína tým, co se ti s tím spojuje?

Prostě mi to přišlo jako docela vtipná hláška a latrína tým byl zaručeně jeden z důležitějších přitom zvelebování protože prostě kadistan je důležitý.

Den třetí

Tak, Zdeňko, proč sis vzpomněla zrovna na slovo síla?

Kvůli cug. A taky protože kvůli vytrvalosti a vlastně síle jako v nohách, to bylo hodně důležitý i během celého dne.

Dobře. Proč slovo běh? Co se ti na to asociuje, nějaký příběh, nějaký myšlenky…

Na běh, na ty družstva, jak jsme tady pobíhali po tý louce a nikdo v podstatě nevěděl, kam má běžet, ale věděl, že musí běžet hrozně rychle.

Myslíš ty noční doly, jestli jsem to pochopil?

Ano.

Dobře, proč paměť?

Protože jsme si měli pamatovat ty indiánský slova při rozhovoru s náčelníkovou dcerou a s náčelníkem.

Jo, dobře dobře, proč teda družstva? 

Protože jsme při těch dolech byli rozdělení na družstva stejně jako u druhý hry.

Tak, klidně to můžeš rozvést nějak, jestli tě něco napadá… Ne. Proč koprovka, to mě zajímá docela.

Protože já jsem koprovku neměla, já jsem měla takovou náhradní koprovku…

V čem to bylo zajímavý?

No, asi tím, že jsem nevěděla, že se koprovka dá udělat i tímto způsobem.

Dobře, tak to necháme takhle otevřený. A proč koupání?

Protože jsme byli poprvé v rybníce a bylo to super.

Tak jo, chceš ještě k tomu dni něco poznamenat, něco, co tě třeba napadlo při tom vyprávění, co je třeba důležitý zaznamenat pro budoucí generace?

Napadlo mě, že ta rozcvička, jak jsme běhali ve dvojicích a navzájem se chytali a tleskali a… Doufám, že to byla včerejší rozcvička…

Asi ano, tak jako ta je zajímavá něčím, jo?

Ještě jsem to nikdy nehrála a přišlo mi to jako zajímavá hra

Den čtvrtý

Tak Tome, proč jsi řekl výzbroj? Co k tomu máš jako asociace, proč vlastně ta asociace, na co to bylo?

Byl to první den, během kterého jsme vyráběli koule na gumě, respektive „káengéčka“. Během kterého jsme se v podstatě učili,jak se s nimi zachází, měřili smě si gumy, domlouvali jsme si, že nemají být úplně tvrdé jako kámen a snažili jsme nějak se s nimi zapracovat.

Tak dobře, slovo výroba, jaký k tomu máš nějaký zážitek nebo prostě zase proč výroba?

K výrobě mám zážitek ten, že se to trošku protáhlo vzhledem k výtvarným sklonům některých jedinců, kteří se snažili si ryze praktickou věc, kterou je štít, vyzdobit víc než je zdrávo. Vzhledem k tomu, že bojovník musí být neustále připraven štít utopit v řece, jezeře nebo v podobných končinách. A v podstatě provedli jsme, co jsme provést měli, vyzbrojili jsme se.

Proč slovo vrah?

Vzhledem k tomu, že první den, kdy se kosilo jsem byl služba, tak to byl první den, během kterého jsme dokosili louku, tak jsme se pokoušeli ulovit tzv. vraha, který nám však bohužel ten den zrovna uprchl.

Škoda, co se dá dělat. Proč slovo výcvik?

Ten souvisí s aktivitou, která navazovala velmi úzce na výrobu a výzbroj, kterou jsme si opatřili. Jednalo se o sérii šesti krátkých her na seznámení s koulemi na gumě pro lidi, kteří s nimi dříve nepracovali, aby byli schopni se zapojit do bojů proti indiánům.

Dobrá, tolik tedy výcvik a teďka jestli tě ještě v průběhu vyprávění něco napadlo důležitého k tomu dni, co bys k tomu ještě chtěl dodat?

Ženským pistole do ruky nepatří!

Jo, ona se nám tam zastřelila. No, co se dá dělat.

Den pátý

Míro, proč jsi řekl velitelský post?

Protože to byla vlastně klíčová věc během toho dne, ta nejdůležitější věc programu, že každý člověk si musel projít tím, že organizoval ostatní lidí a organizoval průběh toho dne a ten velitelský post se předával. Takže to bylo takové klíčové, okolo toho se točilo úplně všechno.

Bezva, motivace lidí, to s tím asi souvisí, předpokládám.

To s tím souvisí. Jde o to, jak ostatní zvládali tyhlety úkoly. Třeba ráno, když Martina nás vytáhla, teďko na každýho řvala ať honem běží támhle a honem dělá tohle, tak samozřejmě každý s tím nebyl úplně spokojen a ani opětovné cinkání na zvon neurychlilo lidi. Naopak když prostě Standa řek, že se bude chvilku pracovat, pak se půjde k tý vodě a todle, nikdo moc neřešil a každý si vzal ten svůj úkol, už to měli naučený. Už věděli, co mají dělat.

Dobře. Zodpovědnost. Další slovo, který se toho asi týká předpokládám.

To je to, o čem jsem mluvil. Třeba když jsme stavěli ten stěžeň, tak dobrý bylo to, že každý člověk si tam našel tu svoji roli, že hnedka si vzal zodpovědnost za nějaký ten úkol bez toho, aby bylo nutné mu něco říkat. A v podstatě já jako velitel zrovna výstavby stěžně jsem s těmi lidmi neměl ani tolik práce, naopak ještě mně ve spoustě věcí pomáhali, co se týče technologie stěžně, toho závěsu, jsem si v tom ještě nechal poradit.

Dobrý, to je pro mě třeba trochu nový. Protože já jsem čekal, že myslíš zodpovědnost trošku jinak. Relax.

Proč relax? Protože to naše velení bylo takový hodně na lidi orientovaný kvůli tomu, právě že sami jsme účastníci, tak bylo znát, že na sebe bereme ohledy, že jsme se nenutili dělat zbytečně nějaký kraviny. Že kdo prostě neměl co dělat, tak tomu se řeklo, ať se jde někam hodit do pohody a holky tam hrály na kytary mezitím tam malovaly a nikdo neřešil, že by měl něco vymejšlet, dělat nějaký blbosti.

Dobře, ještě tady máš stěžeň.

Stěžeň, tak to bylo stěžejní naprosto to bych řek, že bylo to, co po nás hlavně zůstalo a takovej symbol toho našeho tábora i toho, že my sami jako ty účastníci jsme byli schopni něco vytvořit bez pomoci organizátorů, jenom na základě jejich dobrých rad, nějakého know how, který jsme dostali z jejich instrukcí.

Myslíš ten náčrtek od ruky?

Přesně tak. A u toho jsme byli vyfoceni, což bych řek, že bude jedna z mála, možná jediná

společná fotka, kterou všichni ti účastníci budou mít.

Den šestý

Blejku, proč jsi řekla slovo kapitán?

Protože jsme se vydali na cestu do našeho tábora, jelikož byl zbořen most a v naší skupince nebo s námi šel i kapitán. Bylo to s ním děsně prima, protože přes naše původní pochybnosti o jeho smyslu pro orientaci a autoritě byl na nás, na naší dívčí skupinu, velice milý, pomáhal nám, jak se dalo a nešetřil nás.

Proč brod?

No když nebyl most, museli jsme jít přes brod. Brod byl poněkud hlubší, než všichni mysleli, ale zdárně jsme ho překonali.

Proč je tady to první zlato? 

Protože zlato je žlutý, je těžký a třpytí se.

A druhý zlato?

Protože to dalo velkou práci to zlato indiánům uloupit a donést ho zpátky do tábora.

Dobře. To bylo indiánské zlato, seš si toho vědoma?

Jo.

Proč indiáni? 

No, cestou nás potkalo několik nemilých setkání s indiány. Nejprve jsme ztratili Verču, kterou střelili srabi zezadu,tak jsme sebrali všechno její zlato a běželi jsme dál. Posléze se nám ztratil Tom, který nestačil našemu tempu a indiáni ho pravděpodobně ulovili a dorazili jsme ke zdi, kterou jme museli překonat a Míra se pro všechny obětoval – asi nevěděl, co ho čeká – a potom, co nás všechny nechal přelézt po sobě, tak my jsme zbaběle prchli a nechali ho tam napospas indiánům. Zlato jsme vzali s sebou.

Opevnění, poslední slovo opevnění.

Cestou, bylo to už tuším někde za brodem, jsme procházeli takovým zvláštním místem, kde bylo rozbořené opevnění. Vůbec nevíme, kdo ho tam postavil, kde se tam vzalo, ale došlo tam určitě k tvrdému boji. Báli jsme se tedy že jsme na území indiánů a z těch zbytků opevnění jsme se jali postavit opevnění pro nás. Bylo to takové metr vysoké opevnění, kde jsme si všichni čtyři sedli, čekali a bedlivě pozorovali, co se děje. Byly tam bobky, přeletěl pták možná že někdo viděl i zajíce, ale jinak se nedělo nic zvláštního. Pak jsme se zase zvedli a šli dál.

No, to se nedivím, že se nedělo nic. Tolik neděle, ještě mám na tebe otázku, jestli tě napadá ještě něco dalšího k té neděli, co tě v průběhu toho napadlo.

No ještě jsem si vzpomněla, že jsme se večer dostali do indiánského bludiště, kde jsme si museli poradit – asi jo, já nevím, na mě nekoukej – já teda doufám, že celou dobu mluvím o správném dni – kde jsme si museli poradit s nelehkými úkoly – jo, já vím, dostali, už si vzpomínám – také tam po cestě rostlo spousta malin, a nakonec se nám povedlo dostat se přes tajnou šifru na místní horu, v indiánském jazyce se ji říká Mařenka, kde jsme našli ty naše uvězněné chudáky, neskalpované. Standu jsme osvobodili, bohatě povečeřeli a přespali.

Den sedmý

Tome, proč jsi řekl chůze? Proč tě napadlo zrovna todleto?

Řekl jsem chůze, protože celý tento den byl hodně o pohybu, chodili jsme z jednoho místa na druhé no a během toho jsme zažívali různá setkání s různými lidmi, takže ta chůze byla takové pojítko.

Dobrá, proč zrovna výhled?

Výhled, tak to byla jedna z prvních věci, které jsme ráno zažili. Poté, co jsme se vzbudili, tak jeden z prvních úkolů bylo vyjít na rozhlednu. Ten výhled byl teda úžasný.

Supr. Slepota, proč zrovna slepota?

Hned následující úkol byl projít nějaký úsek a vyřešit nějaké šifry s tím, že jeden bude mít zavázané oči. To jsem si zrovna vybral já, takže jsem si tu slepotu vychutnal a řeknu, že to bylo docela zajímavé, já mám docela takový typ hry rád když se prostě snažím svět poznávat jinak, než zrakem. Takže se mi to líbilo.

Škrábání brambor, tak to zní tak jako konkrétně něco k tomu?

To byl zážitek u pana Bramba, kde jsme dva chlapi seděli a škrábali brambory a holky se na nás dívaly.

Poslední tady máš rozhled, já vůbec nevím o co jde, teda abych se přiznal.

Když jsme dostali instrukcí, že jeden z těch človíčků, které máme navštívit je někde vysoko na skále tak jsme se na ní vydrápali a na skále jsme si pak dali jednak svačinku a pak jsme si tam hráli hru, která se jmenovala Set. Takže přímo hra Set s přímým rozhledem ze skály.

To máme těch pět asociací a teďka jenom jestli tě nenapadá nějaká důležitá věc, která by měla být zaznamenána, během toho jestli tě nenapadla ještě?

Důležitá věc? Tak já myslím, že ten den byl docela hezký, že jsme si to užili všichni a byl tak akorát, že nás to úplně nezničilo, takže jsme si ty síly využili tak akorát.

Den osmý

Tak, Marťo, proč jsi řekla hrabání? Co s tím máš spojeného, nějaký důvod, příběh k tomu.

No hrabání protože jsme hrabali a hrabali a hrabali a hrabali.

Jo, tak to je dobrej příběh, takovej denodenní… Dobře.

Nehráblo nám z toho, některým teda.

Hrabání teda necháme. Chrámy to by mohlo být takový obsažnější si myslím. Proč zrovna chrámy?

Protože jsme hráli hru a cílem bylo postavit chrámy.

Dobře takhle úsečně, klidně se rozpovídej, jako neboj se toho.

To je dobrý, já se toho bojím.

Proč bohové?

Já teď nevím, jestli tam fakt byli bohové. To asi nebyli bohové to byli mistři… Já si to úplně nepamatuju… Tak protože jsem myslela, že tam byli bohové ale byli to mistři když nad tím přemýšlím.

Ty myslíš ty postavy, které byly v těch ceších jakoby vás kvalifikovali?

Jo.

Aha, takže spíš řekněme mistři, tak změníme slovo na mistři. A je to teda z důvodu, že vám dávali ty zkoušky?

Hm

Já to namluvím sám. Proč kytara?

Protože se večer hrálo na kytaru.

A proč těstovinový salát?

Protože jsme ho měli k večeři.

Dobře, tak však to necháme, ale jako pěkně nám to popsalo ten den. A ještě se tě zeptám, jestli nechceš něco říct k tomu dni tak jako celkového, co tě ještě napadlo, že bys to chtěla doplnit, že ti to tam chybí? –Ne. -V průběhu našeho dlouhého rozhovoru…

Den devátý

Den desátý až poslední…

Vloupání do indiánského chrámu. (nahoře) Boj proti rostlině, která zamořila přístav. (dole)

Naštěstí jsme dostali druhou šanci, a tak jsme povečeřeli kuřata s indiány.

 

Čtvrtek
Autor: Irča

Ráno nás Ráďa budí na službu. Když mě dostala do stavu, kdy jsem ji plně vnímala, přešla za Arsenijem. Ten však moc duchem přítomný nebyl, jelikož když jsem se vyhrabala ze spacáku a oblékla, tak stále jevil známky spíše spícího.

Snažila jsem se ho vzbudit tedy sama. Při mém pokusu se posadil a vypadalo to, že bude vstávat, ale spletla jsem se, protože Arsenij se do kuchyně dostavil až za dobu notně dlouhou.

Jeho absence mi však nijak nevadila, jelikož v kuchyni už oplendovali krom Rádi i Adam a Péťa. Již mazali chleby, tak jsem se k ním přidala.

Adam a Péťa byli k ránu na vycházce a cestou do Předína nasbírali maliny, z nichž teď utvořili malinovou marmeládu a namazali jí každému krajíc chleba.

Bylo to pěkné zpestření snídaně a od nich též hezký počin.

Rozcvičku vedl dnes Adam s Péťou neobvykle. Jsou po té probdělé noci nějací hodně akční. Honíme se vzájemně ve dvojicích a když chytneme svého protivníka, tak začínáme honit toho, koho měl honit náš protivník.

Při snídani se řeší, s kým budu mít vlastně službu, chvíli to vypadá, že ke mě přiřadí Mikiho, jelikož mu není moc dobře a do práce jít nemůže, ale Miki podotknul, že to vidí spíše na spacák než na sloužení v kuchyni, tak mi zůstává nakonec Arsenij.

Vypravení se do práce trvá poněkud déle, jsme všichni poněkud znaveni noční aktivitou. Nakonec všichni vyrazí ve vcelku dobrém čase. V táboře zůstává ještě Faun. Není mu taky nějak moc dobře.

Nejprve myjeme s Arsenijem nádobí a pak jdeme k Sokolíkům pro vodu. Cesta zpět není úplně snadná, ale lepší než s Míšou. Svačinu nemusíme moc řešit, jsou totiž Tatranky a jablka a dohromady Studentská pečeť a sušenky. Doděláváme ještě zbylé láhve s vodou a následuje chvíle pauzy, kterou využívám k přeorganizování věcí v batohu a následně ležení. V této činnosti mě přerušuje Ráďa, že prý máme už vyrazit. Nechávám tedy rovnání věcí, přičemž mé ležení vypadá jako po boji, a zbrojím se holínkami a následně i taškou se svačinou.

Arsenij bere krosnu s pitím a dalšími částmi svačiny a za chvíli si už vykračujeme lesní cestou ku loukám. Dnes je cíl naší cesty trochu neobvyklý, jelikož míříme k hromadě sena, kterou jsme včera nakupili na okraji lesa u Rosnatkové louky.

Dnes ji zemědělci mají odvézt a naši jim pomáhají s nakládáním sena.

Přicházejíc v ta místa však uzříváme, že se zde nikdo nevyskytuje. Chvíli přemýšlíme co teď a jdeme cestou dále. Nemá to však nijaký zvláštní význam, tak se vracíme zas nazpět a říkáme si, že zkusíme dojít k hromadě u normální louky. Máme totiž podezření, že nám Ráďa podala špatné informace.

Bereme to pěšinkou nepěšinkou loukou i lesem a po chvíli už slyšíme Bety.

Po první hromadě už skoro ani památky, ale naši jsou tu. Máme radost ze shledání a oni zas ze svačiny, tak je to dobré.

Cestou zpět bereme ještě velkou láhev od šťávy, kterou jsme našli na Rosnatkové louce. Jdeme svižněji, jelikož už Arsenije netíží batoh a mě taška.

Do tábora dorážíme zrovna, když Ráďa smaží chleby ku hrachovce. Chvíli jí pomáháme v kuchyni a pak jdeme na dřevo. Povalíce pár soušek je teď osekáváme a následně taháme do tábora. Trochu dřeva jsme udělali, ale je to tak na dva obědy, proto Jirka rozhodl, že po obědě půjdeme na dřevo všichni a uděláme ho hrozně moc, abychom vytvořili zásoby veliké jak v kuchyni tak i u ohniště. Někteří aktivní členové vyrazili ještě ve chvíli volna před obědem, hned jak přišli z práce.

Netrvá však dlouho a už nás svolává zvonek k obědu. Čekáme ještě na Arsenij, který se zdržel v lese, a pak už si pochutnáváme na hrachovce s chlebem. Někteří zvolili za svůj pokrm zbytek guláše od večera s cibulí, knedlíkem a chlebem.

Po obědě následuje polední klid. Většina ho využívá ke spaní nebo k odpočinku.

Já jsem ho skoro celý promyla a v přestávce mezi mytím jsem fotila objekty v táboře, abych měla nějaké fotky hezké, jelikož maminka s tatínkem se těší na jejich shlédnutí. No, celkově jich moc nemám, ale dobrý ještě.

Službu musím mít už odbytou, jelikož Majda mi už odepsala a kladně, z čehož mám radost, tak po dříví bychom mohly jít.

Po domytí nádobí jsem si stihla ještě chvíli odpočinout, a pak nás Jirka již burcuje do práce. Dlouho však u ohniště zůstáváme jen čtyři. Ráďa dokonce vyhlásila soutěž o lízátko a pak ještě jednu o speciální bonus. Soutěž o lízátko se týkala úkolu přivést co nejvíce členů povalujících se po lese a soutěž o bonus byla o něco záludnější, jelikož spočívala v tom, že se má vzbudit Pirát a Majda a přivést je též k ohništi. První soutěž vyhrál Miky a druhou Jirka.

Stejně nám však trvalo dlouhý čas, než jsme se sešli všichni. Postupně se všichni vybavujeme náčiním na zpracování dřeva se hodícím a trousíme se k lesu. Tentokrát máme zálusk na jiný hustníček, který se vyskytuje nedaleko cesty do práce a blízko tábora adult bouncy castle.

Nejdříve jsme dělali medvídky a následně jsme se pustili do osekávání a tahání poražených soušek k táboru. Práce šla dobře a zapojili se i Miky s Faunem, kteří si přes dopoledne řádně odpočali.

Když se natahala asi polovina soušek, které jsme měli v úmyslu si přivlastnit, tak někteří začali řezat a štípat sekyrkou třísky nebo sekat hubené konce soušek.

Po donesení poslední soušky a nářadí se s stalo, že osazenstva se tak vyskytovalo víc, než volných míst k práci, tak Majda rozhodla, že je vhodný čas vyrazit na chrostíky.

Chtěla jsem jít trochu více proti proudu od místa, kde se myjeme, jelikož se tam vyskytují pěkné mělčinky, na nichž se vyskytuje spousta chrostíků se schránkami z větvičkových úlomků a z jehličí, ale Majdě se valně nechtělo, tak jsme zůstaly hledat kousek před mycím místem.

Chrostíci tam taky jsou a našly jsme všechny tři formy schránek. Komínkové, přechodové a z úlomků větviček. Chvíli jsme je pozorovaly a já se ještě snažila najít nějakého jiného zajímavého živočicha. Nepodařilo se mi však nalézt žádného jiného exempláře krom blešinců. Nějakou dobu nevalně dlouhou jsme ještě sledovaly, co se děje pod potoční hladinou, a pak se odebraly zas ku táboru, abychom vystřídaly pracující členy.

Vrhla jsem se na řezání společně s Markétou a Majda odnášela nařezaná polínka do kuchyně. Obě úložiště se slibně plnila a my se blížili ku konci. Málem jsme se poprali s dalšími řezači o poslední soušku.

Odnášíme ještě zbytek nařezaných polínek už jen k ohništi a kluci ještě štípají některá polínka na třísky. Ty jdou povětšinou k ohništi. No do kuchyně je to delší štreka, ale některé třísky to zvládly i tam.

Miky podává po skončení práce nabídku, kdo si s ním dá hrachovou polévku od oběda. Nikdo se moc netváří a já jsem se ale přihlásila, a tak máme ešus polévky na půl.

Někteří členové se hrnou za Pirátem do lesa, chtiví koupání. Já jsem tuto aktivitu absolvovala zdárně jednou a úplně mi to stačilo. Pochutnáváme si na polévce s Mikim a pak párujeme rukavice a uklízíme je.

Po těchto činnostech se jdeme podívat na houpající se odvážlivce, ale zastihli jsme poslední, a to Markétu.

Vracíme se postupně do tábora a umluvujeme si frisbee. Adam značí hřiště a následně nám vysvětluje pravidla hry. Pak se rozdělujeme do družstev.

Hra je pěkná a vcelku i vyrovnaná, ale náš tým má trochu navrch.

Střídáme strany a chystáme se rozehrát, avšak od tábora přibíhají kuřata, slepice i kohouti a pípají, kvokají a kokrhají. Koukáme na ně a nechápeme oč jde, tak čekáme co bude, ale všichni jen pobíhají a vydávají určité zvuky. Někteří si po chvíli všimli, že u sebe mají nějaké předměty, tak jsme se rozhodli jim je vzít. Chytili jsme tedy většinu a jednoho kohouta ubili létajícím talířem. Těm pochytaným jsme pak vzali předmět a oni následně zemřeli.

Ony předměty byly kuřata. Kuřata se následně stala naší potravou k večeři. Udělali jsme si různé majdy a tím potírali rozřezaná kuřata napíchlá na vidlích. Udělali jsme taky hodně zeleniny, abychom měli přílohu.

Jelikož opékání kuřat trvalo vcelku dlouhý čas, tak jsme si povídali a Pirát poslal i svítící předmět a ten kdo měl, tak měl říct něco k táboru. Jak se nám líbil, co oceňujeme, co se nám líbilo, nebo naopak ne, aby organizátoři věděli, co by mohli případně zlepšit nebo co dělali dobře.

Ohlasy od nás byly velice příznivé a nikdo si na nic zvlášť nestěžoval. Následně třeba i nás hodnotili orgové a přišly od nich také kladné ohlasy. Z toho vyplývá, že se tábor velmi povedl a všichni jsme byli velice spokojeni. Nikomu z nás se odsud vůbec nechce a jsme smutní, že většina z nás už zítra odjede.

Kuřata se povedla a kolují. Po tom, co jsme se nasytili, tak Pirát vytáhl kytaru a zpívalo se. Došlo i na Vánoční písničky a po nich zakrátko Pirát odpadl a po něm začali odpadávat i další členové, jenž zde ještě setrvali.

Miky a Thea si odešli čistit zuby, ale zas se na chvíli vrátili, tak jsem po osiření zas nebyla sama. Trochu jsme si popovídali a následně se odebrali do hangáru. Thea snášela vědomí zítřejšího odloučení docela špatně.

Na chvíli jsem zas zůstala sama, už se vrátila Majda. Tak jsme si povídaly, ale Majda taky dlouho nevydržela, tak jsme si řekly dobrou noc s tím, že já půjdu taky za chvíli spát. To jsem ještě netušila, že to vůbec tak nebude.

Sedím ještě chvíli u dohasínajícího ohně a pozoruju louku a nad ní nebe v úzkém pruhu, jenž ohraničuje les. Nebe zvěstuje, že brzy převládne den nad nocí díky východu slunce. Však také hvězdy postupně úplně vybledly a už je jen šero.

Najednou se z lesa na louku noří postava. Kráčí klidně přímo k táboru. Říkám si, kdo to může být. Na houbaře nevypadá. Když už je téměř u sušáků, začínám nervóznět. Nevím, zda-li není třeba utéci nebo mám zůstat raději na oko klidně sedět, abych neprojevila svůj strach. Volím raději druhou variantu.

Sedíce a neustále majíce příchozího v merku jsem vyčkávala, co se bude dít. Postava v dlouhém hábitu s kapucí přes hlavu tak, že jí nebylo vidět do obličeje došla rozvážným krokem až ke mě a představila se jako mytágo jménem Galeobdon.

Galeobdon říkal, že měl dorazit už předevčírem, ale nestihl to, jelikož čas v Ryhopském lese plyne všelijak a cesty jsou mnohdy také nevyzpytatelné, tak došel až dnes nad ránem.

Přinesl s sebou ingredience rostlinné, ze kterých mám udělat čaj. Tento čaj je zároveň i kouzelným lékem, který má vypít každý účastník tábora, pokud chce opustit Ryhopský hvozd a vyrovnat se zdárně s přechodem do reálného světa.

Určil mi, jak mám při přípravě čaje postupovat a čeho se mám vyvarovat, aby čaj neztratil na účinnosti.

Rozloučil se se mnou se slovy, že je rád, že to stihl ještě včas a že mě tu zastihl, aby mě mohl zaúkolovat. Pak odcházel zas v ten směr, co přišel.

Nějaký čas jsem přemýšlela o tomto setkání a následně začala konat přípravy pro tvorbu čaje. Vodu na něj jsem vařila ve dvou kotlících zavěšených na dřevěné tyči, kterou jsem uřízla z olše. Oheň jsem nesměla rozdělat za pomoci zápalek, ale rozfoukáním že žhavých uhlíku. Vše šlo vcelku dobře, a když se ze stanu vynořil první člen tábora, tak už se v právem kotlíku vařily ingredience.

Čaj obsahoval květ třezalky tečkované, tužebníku jilmového, lípy, bezu černého, listy břízy, ostružiníku maliníku, větvičky smrků a maliny.

Krom Fauna jsme tento zvláštní čaj okusili všichni a můžeme jen doufat, že nám pomůže se dobře vyrovnat s nelehkým přechodem do reálného světa.

Pátek – sobota
Autor: Thea

Probouzíme se s tóny veselé kytary a zpěvu. Všichni bychom ještě rádi zůstali v zahřátých spacácích, ale povyk našich náčelníků a ranní chlad nás neúprosně vyhání na rozcvičku. Následuje snídaně zalitá horkým čajem a doprovázená drkotáním našich zubů. Za nedlouho se vydáváme na louky za rozdělanou prací. Někteří s kosami, jiní s hráběmi. Slunce zvedá neúprosně teplotu a my se nemůžeme dočkat svačiny. Když zaslechneme volání k svačině, všichni se schováme před sluncem do lesa.

To však netušíme, jakou kulišárnu na nás ušije služba (ten den Peťa a Miki). Některé chleby jsou s pomazánkou a citronovými sušenkami. Překvapivě to ve výsledku nechutná špatně.

Když se vracíme k obědu, počasí se již zhoršuje. Možná máte pojem o popisu počasí, ale nenechte se zmást, protože v našem příběhu je počasí zásadním činitelem.

Ano, vracíme se k obědu a vychutnáváme špenát, který nám byl předložen a vše nasvědčuje tomu, že zbytek dne strávíme v nicnedělání a polehávání v hangáru, protože začalo poprchávat.

Sedíme v hangáru a s Majdou a Ráďou a hrajeme hru, co si myslíte, že si myslí ostatní na položenou hádanku. Výsledky oné hry jsou velice zajímavé. Odpoledne pomalu plyne vpřed a již se stmívá. Majda se nás nenápadně ptá, co bychom chtěli dělat a po pár desítkách minut se ozve naše oblíbená znělka a zvon, kteří nás svolávají ven. Dozvídáme se, že musíme odcestovat do vesnice jménem Lavondys, kterou navštívil George Huxley a má zde přítele, který by mohl vědět, kde se George nachází. Po jednom si vytahujeme lístky s naším osudem a pálíme je. Barva kouře nám prozrazuje, kudy se vydáme a s kým. V mém týmu je Adam, Marki a Irča. Sbalíme si věci a ve spěchu opouštíme tábor.

Dostáváme první informace o místu, kam musíme dojít a zde nalézti další pokyny k cestě. Všechny týmy se vydaly jinudy.

První zastávka je kousek od tábora a to jenom kvůli kontrole věcí.

Ano, manikúrní soupravu tu máme tu máme, studentská pečeť nechybí a na frisbee jsme nezapomněli. Ještě musím zmínit, že jsme měli pouze tři věci na osobu (krom oblečení). Vše jsme znovu sbalili do batohu a vyšli na cestu. A asi po dvaceti metrech jsme se ztratili, ale to bylo za celou cestu poprvé a naposledy.

Vymotali jsme se z hvozdu a šli cestami silničními, polními a prašnými za doprovodu optimistických zpěvů a záře úplňku, který zářil velice jasně. Došli jsme na určené místo, , obce Sedlatice a zde našli pokyny, co dále. Pro povolení ke vstupu do vesnice Lavondys jsme potřebovali vyplněnou listinu s úkoly.

Už se dávno setmělo a my vyrazili z vesnice dále najít si úkryt na noc. Vyhlídli jsme si malou mýtinku mezi stromy, museli jsme se k ní prodrat hustníkem. Teprve ráno nás stihla krutá realita, že ležíme dva metry od cesty. Rozdělali jsme střechu a navečeřeli jsme se z přidělených zásob. Vzpomínali jsme na horký čaj. Ráno jsme se vzbudili s ledovými nosy, ale stálou optimistickou náladou. Vyrazili jsme do Staré Říše za pokyny a splnit pokyny z papírku obstacle course jumping castle, které byly typu vyměnit sirku, umýt si ruce… Za další úkol jsme měli pomoct s nějakou prací výměnou za jídlo. Pomáhali jsme skládat dřevo a za něj jsme dostali skvělou hostinu v podobě domácí paštiky , okurek, čaje a mnoho dalších. Poté jsme vyrazili opět na cestu k dalším stanovištím.

Na cestě k rybníku Pilka nás stihla rychlá přeháňka a pak další, ale aspoň lehce nás ochrání před „průtrží mračen“. Pokračujeme cestou po vyždímání našich oděvů do malebné vísky Nepomuky a poté dále do Pavlova a pak přes Otín, kde jsme měli všichni sraz v šest večer. Dorazili jsme první v optimistické náladě a nasycení i výslužkou v podobě domácí paštiky.

U čekání na ostatní jsme si zahráli frisbee. Když jsme se znovu všichni sešli, povyprávěli jsme si nějaké zážitky a vydali jsme se dále hledat skrytou vesnici. Pro vstup jsme potřebovali tři klíče, potvrzení a zvolání taného hesla. Další krok vedl přímo ze skaliska dolů. Do vesnice totiž vedla lanovka přes starý zatopený lom. Všichni i s batožinami jsme bezpečně překonali lom i strach z výšek. Na druhé straně lomu se nám dostalo srdečného pozdravení. Bohužel nás zastihla drtivá zpráva o smrti George Huxleyho. Dostáváme však nový úkol. A to najít recept na lék pro bezpečné opuštění Ryhopského hvozdu. Večer se koná pohřeb G. H. A uctění jeho památky smuteční hostinou. G. H. Byl se všemi poctami hozen do vod lomu.

Po večerním ohni jsme ulehli do svých spacích pytlů se svými vlastními pocity a ledovými nosy, které ozařoval jasný měsíc.

Sobota
Autor: neznámý

V sobotu ráno jsme se probudili v lese nedaleko Zlatomlýna. Skromně jsme posnídali a vydali se do Zlatomlýna hledat indicii s dalšími pokyny. Tu jsme našli zastrčenou v mostku u Zlatomlýnských vodopádů. Dále jsme v osadě vyměnili sirku za čajovou svíčku a následně za plastového pterodaktyla a obdarovali mytágskou ženu kyticí. Dále jsme se přes zámeček Aleje vypravili směr Jestřebí, kde se měl nacházet jeden z klíčů od bájné vesnice Lavondyss. V Alejích jsme u jedné rodiny získali výměnou ručně dělané pexeso, umyli si u nich své končetiny a chystali se dál. Rodina se nabídla, že nás provede zámečkem a my s radostí přijmuli. Po prohlídce zámečku jsme se vydali na malinami oplývající cestu do Jestřebí. V Jestřebí na náměstí jsme našli klíč a dále zašifrovanou lokalitu části mapy. Po chvilce přemýšlení jsme obec vyluštili jako Sokolíčko a nabrali žádoucí směr. Po cestě jsme se stavili u jednoho postaršího pana, kterému jsme pomohli naštípat a srovnat dříví. Za to se nám odvděčil čajem a sušenkami a dalším podpisem do Lavondysského průkazu. Po cestě do Sokolíčka nás přepadl k naší radosti pěkný slejvák a vše nám promočil, ale počasí se naštěstí rychle umoudřilo a sluníčko nás začalo brzy vysoušet. V Sokolíčku jsme na vnitřní straně přepadu rybníka našli přilepenou část mapy Lavondyssu a poté jsme se vydali k Otínské hájovně na sraz se zbývajícími skupinami detektivů. V pouhých sedm hodin večer se k nám přidala dvojice zkušenějších detektivů a všichni společně se sadou klíčů a složenou mapou jsme se vydali vstříc Lavondyssu. Po cestě lesem jsme narazili na jeho strážce, který nás pustil po přečtení hesla a ukázání průkazů a klíčů dál. Do Lavondyss jsme vstoupili vzdušným mostem přes hlubokou tůni. Ve vsi nás čekalo bujaré přivítání od místních a následovala hra, kde jsme se snažili zjistit co nejvíce o místních obyvatelích. Následně jsme se všichni podíleli na přípravě veliké hostiny na počest smrti našeho přítele George Huxleyho. Po opravdu znamenité (a dlouho očekávané) hostině jsme si zazpívali pár písní a znaveni šli spát v očekávání dalších dní a aktivit.

Pondělí
Autor: Peťa

V pondělí jsme se ráno vzbudili a po víkendové přestávce jsme se vydali opět na louky do práce. Na programu bylo hrabání a odnášení už zkoseného sena. Na svačinu byly mimo chleby i bramboráky, které zbyly z předchozího dne.

Na oběd jsme měli rizoto.

Odpoledne jsme prověřovali naše pocitově vnímání ryhopského času. Dostali jsme za úkol postavit časostroj, který by co nejpřesněji změřil 22 vteřin. Kazda že dvou skupin stavěla svůj časostroj z ruliček od toaletního papírů. Do stroje se vhodila kulička, která projela až nakonec, kde rozzvonila rolničku. Zjistili jsme tím především, že odhadnout a změřit přesných 22 vteřin není vůbec nich jednoduchého.

K večeři jsme měli opět rizoto a bramboráky.

Úterý
Autor: Markéta

Úterní probuzení se neslo ve znamení Hvězdných válek, což znamenalo další etapu táborové hry. Byli jsme rozděleni do tří skupin po čtyřech. Tři lidé z každé skupinky měli oči převázané šátkem a poslední člen je vedl a navigoval. Prošli jsme louky, lesy, louže i potok a na konci jsme se brodili rybníkem. Na druhém břehu na nás čekala postava v kápi, ne nepodobná Pirovi. Tato osoba by se nám dle svých slov: „ráda představila, ale její jméno ani tvář nejsou důležité.“ Řekla nám také, že jsme splnili první z úkolů, které nám za zajistí možnost opustit Ryhopský hvozd.

Do tábora jsme se vrátili mokří a po osušení nám Mari oznámila, že pojede domů, protože je nemocná. Udělali jsme poslední společnou fotografii a vydali se na louky. U svačiny proběhla diskuze o výhodách hnojení pomocí vybuchujících velryb.

K obědu byly tortilly a Thea se pokecala. Po jídle jsem šla spát do lesa, takže nemohu poreferovat o událostech, které po obědě proběhly. Vzbudila mě až Kačka s Míšou, které také odjížděly, a tak nám bohužel během jednoho dne ubyli tři lidé. Asi 30 vteřin po jejich odchodu jsem zase usnula a byla probuzena na další výpravy za lékem z Ryhopského hvozdu.

Čekal nás druhý bratr, rovněž bez tváře i jména a vyzval nás na zkoušku odvahy. Tou byla obří houpačka pověšená vysoko na smrcích v lese.

Až do tmy jsme hráli frisbee a po večeři hru na znělky, kde náš tým Másel překvapivě nebyl poslední.

Šli jsme spát v lehké nejistotě z noční bojovky, ale naše obavy se ukázaly neopodstatněné.

P. S. : Bety se nenaučila říkat meloun.

Datum akce: 6. – 18. 7. 2014

Den první
Autor: Miki

Stojíme na nádraží. Někteří sedí. Blonďák kupuje lístky. Lezem do vlaku. Lezem z vlaku. Blonďák čte dopis. Jdeme za ním. Vede nás tunelem do kopřiv. Začínáme se seznamovat. Bude se to hodit, abychom mohli volat o pomoc jménem. Třeba když přelézáme rozbahněnou řeku. Jdeme. Jdeme na kopec… Odpočíváme. Je vedro a batohy jsou těžký. Teda jak asi pro koho. Tři slečny jdou jak ze školy. Batůžek, sandálky a brejličky proti sluníčku. Dobrý ale je, že mají i řízeček. Hodně řízečků. Jdeme. Jdeme. Les. Slečna, co už tu prý několikrát byla a co prý má mezi vedoucími bráchu a co prý všechno ví, říká, že už tam za chvíli budem. Během následujících hodin to slyšíme několikrát. Během cesty se ještě stihneme ztratit, rozbít marmeládu a potkat mluvící labutě. Když už se nakonec opravdu blížíme k táboru, máme všichni dost a sil máme na dně. Když tu najednou!

Skaut! Velkej, ležící a křičící skaut. Aha. Tak ne skaut, ale detektiv. Ženská, co je vlastně chlap. Sejmulo ji obří mytágo. To je asi něco jako hovado, jen mnohem větší. Prej, že už tam ten detektiv leží několik dní. Chudák, říkám si. Škoda, že nemáme síly na to mu pomoct. Anebo máme? Někdo se hrne dopředu mu pomoct. To jsem teda zvědavej, co to bude za blázna. No jasně! Blonďák! Kdo jinej taky, že jo. Tak to nakonec celý dopadne tak, že se s báglama na zádech taháme s ženskou, co je vlastně chlap, i když to nevypadá, ale rozhodně tak váží. Tak hurá do tábora! Anebo ne? Jasně že né. Hledáme bednu v díře. Musíme do ní dát mobily wedding jumping castle. Problém je v tom, že díra z bednou vypadá jako drn na louce. Hledáme teda drn na louce. Detektiv nejspíš blouzní, pač nemá vůbec šajnu, kde to je. Nakonec bednu najdem a mobily do ní vrhnem. To vše samozřejmě s báglama a detektivem na zádech. Razíme do tábora. Vybíhají dva týpci a jedna ženská. Ženská křičí. Chlapi nesou nosítka. Jeden vypadá jako námořník, druhý zas jako pirát. Nakládají tu tíhu a odnášejí. Konečně v táboře!

Den druhý
Autor: Marek

Budíček pocitově v 7 – rozcvička – snídaně

→ rozdělení úkolů (zvelebování tábora)
* kadistan
* biojáma
* sprcha
* šňůry na prádlo
* stan na hudební nástroje atd…

————————————-

oběd – těstoviny s rajčatovou omáčkou + olivy 🙂 + sýr 🙂

polední klid (pocitově odpolední) poté kresba  – portrét mytága narcise (u lesa) formou hry. Vzápětí výlet k rybníku Vidlák – koupání.

Slunečné počasí          – teplota vzduchu cca 29-31°C
– teplota vody cca 20-21°C

Večer oheň – kytara zpěv 🙂
Noc – spaní ve vojenském stanu (hangáru).

Amen.
„Slunko svítí, voda láká,
chcem surf a nie sniehuljaka!!“

Den třetí
Autor: Míša

Ráno jsme vstali a vydali se na první pracovní den. Ne každý měl zkušenosti s kosením, tak proběhla krátká instruktáž. Vzhledem k pracovnímu nasazení a počtu účastníků nám šla práce od ruky. Jen doba do svačiny byla pocitově velmi dlouhá. Podezírám službu, že zabloudila. Posílení po svačině jsme se zase vydali do práce. Po práci nás čekal vynikající oběd. Bylo uzené se zelím a bramborovým knedlíkem. Službě patří velká pochvala za ty knedlíky. Během poledního klidu, kdy byli všichni vyčerpaní, začalo pršet. Díky tomu se protáhl polední klid. A protože stále pršelo, tak odpolední program probíhal v hangáru. Začali jsme strategickou hrou, která nás učila, jak přejít hvozd, tak a bychom přežili. Já s Káťou měla vymyšlenou geniální strategii, která však selhala na naší matematice. Povedlo se nám udělat chybu ve výpočtu, tak se nám podařilo dorazit až mezi posledními. Večer už byl volnější program, a tak se sedělo u ohně a hrálo na kytary. Všichni byli velice unavení a postupně odcházeli spát. Vzhledem k předchozímu dešti byla v noci veliká zima, ale jinak se den celkově vydařil a myslím, že mohu mluvit za všechny, když řeknu, že jsme byli spokojení.

Den čtvrtý
Autor: Irča

Noc jako vždy zatím klidná. Ráno nás budí Pirát písničkou od Butty o rybníce s topoly. Sic zprvu nemohl vzpomenout slova, ale dobrá.

Když jsme se konečně všichni vyhrabali ze stanu, tak nás Ráďa žene na louku, kde si odbýváme ranní rozcvičku v podobě hry kámen, nůžky, papír. Myslím, že to vyhrály kameny.

Následuje ranní hygiena a snídaně, pro většinu však obráceně.

Balíme na cestu k loukám. Jako vždy vymustrováni, vyzbrojeni lahvemi a pláštěnkami. Samozřejmě nám nechybí ani kosící náčiní.

Máme radost, že už neprší a básníme o polojasnu nebo jasnu. Zatím to ani na jedno nevypadá, ale naděj je. 🙂

Základnu volíme U Pařezu, kde se vyskytuje pařezů poněkud více, ale to nevadí.

Jdeme kosit zbývající cíp od louky, kterou jsme kosili včera. Pirát opět hlučí s křoviňákem a my se snažíme s kosami. Každý svým stylem a rychlostí ukusuje díl po dílu vysokou trávu louky a jde nám to. Tráva si lehá s ochotou jak kde, ale dobrý většinou. Někde se jedná o takové kosmetické úpravy mechů a někdy se to zdá horší.

V plné práci nás zastihla služba (Thea a Arsenij) se svačinou. Ukusujíce dřevorubecké chleby jsme odpočívali. Postupem dopoledne se začalo oteplovat a občas se ukázalo i sluníčko. Hezké.

Učinila jsem také první objev vzácné květiny, která je mi známá. Jednalo se o všivec lesní. Byl sice už odkvetlý a již se mu tvořily plody v měchýřcích, ale stále fešák.

Ráďa nás nakonec namotivovala, že když dokončíme určitý kus louky ještě, tak půjdeme ku obědu. Tempo kosení se tedy trochu zrychlilo, ale následně přišel Jirka, že je zbytečné tento díl louky obdělávat, jelikož by se jednalo už spíše o takovou kosmetickou úpravu. S velkou nevolí od této práce upouštíme. Jirka některé z nás musel od kosení z louky násilím tahat dokonce.

Balíme si věci mezi pařezy a najednou na louce pokosené zjevují se žínky a míří k nám. Koukáme na ně opravdu jak na zjevení, hlavně kvůli jejich vymustrování, které se markantně liší od našeho stylu, ale žínky jsou holt žínky. Zvládají to i v balerínách.

Tážíc se nás, zda-li jsme Brontosauři, si nás zkoumavě prohlížely. My na to, že jo. Je nám ozřejměno, že máme tu čest se setkat s žínkami z Ministerstva školství, které vyslali, aby nás poctily návštěvou a dotázaly se nás na pár věcí ohledně tábora.

Na jejich záludné otázky odpovídá hlavně Jirka a my ho doplňujeme. Žínky z M. Š. Jsou docela v pohodě a za chvíli nás pouštějí ze svých spárů, a tak vyrážíme ku obědu.

Do tábora jsme dorazili cestou necestou za pění tradiční písničky. Jdou kosáci jdou…

Po úpravě na společenský stav, na jehož tvorbu nám byl poskytnut čas vcelku dlouhý, zasedáme ku obědu.

Jitka v čase předobědovém plnila ještě funkci zdravotnice, když Jirkovi pečlivě čistila šrám na dlani.

Při jedné návštěvě latríny jsem si povšimla, že do ní spadl slepýš. Vyskytoval se však na dost nemilém místě, tak jsem jeho nemilou situaci neměla chuť řešit.

Teď večer, jsem si však povšimla, že změnil pozici na dost přijatelnou a vhodnou, tak jsem se rozhodla pro posunutí latríny a vylovení jeho. Vše proběhlo v pořádku a slepýše jsem odnesla dál od latríny na okraj lesa a doufala jsem, že už se mu obdobný kousek nepovede znovu.

Jinak se zdál hrozně srandovní. Vystrkoval jazýček a těkal očičkama, ale byl klidný, asi omámený výpary z oné jámy.

Sotvaže jsme ulehli a upadli do nekonečna, přičemž někteří z nás, to ani nestihli, tak začala znít tajemná hudba a do stanu se vřítili Pirát, Jirka, Majda a Ráďa a začali nás burcovat ku vstávání.

Nikomu z nás se valně nechtělo a neochotně se trousíme ze stanu ven. Ještě větší obličeje děláme na proceduru moučení tváře.

Je nám oznámeno, že náš tábor se chystají napadnout mytága a proto ho musíme vyklidit a přečkat noc někde mimo, ale tak blízko, abychom se k němu mohli v noci přiblížit a vzít mytágům vzácné artefakty, jenž máme podepsat.

Vymóděni moučným obličejem a se spacákem a karimatkou v rukou jsme byli vysláni do vymezeného území kol tábora, abychom našli vhodné místo pro nocleh i pro úkryt před mytágy.

Já jsem mířila loukou ku táboru Sokolíků, a pak jsem odbočila, prodírajíce se vysokou travou, svízelem a kopřivami do lesa ve stranu potoka. Spacák i karimatku jsem ukryla do vysoké trávy a po chvíli vymýšlení taktiky kudy to k táboru vzít, jsem opatrně vykročila. Byla to však zásadní chyba, že jsem vyrazila hned, jelikož mytága se zdála velice čilá jak v táboře, tak i mimo něj a nic mi nepomohlo opatrné plížení a plazení se. Občas jsem i vyčkávala a obhlížela situaci v táboře, ale pak proti svitu baterek mytág jsem neměla šanci, když se vyskytli hodně blízko.

Jedno mytágo vedeno psem mě lapilo a bylo po estrádě. Mrzelo mě, že jsem byla jako první přinucena ku návratu do tábora. Skutečnost, že zítra budu muset oželet snídani i svačinu se zdála také nepříjemná, ale snesitelná daleko lépe.

Těšilo mě však uznání od Jirky, že jsem si počínala dobře, když jsem se zula a chodila po lese jen bosa, aby to nekřupalo a vyjádření se, že jsem drsná.

Krom mě mytága zajala ještě Mari a Theu, ale jinak ostatní to zvládli. Jsou dobří, i když obrat spící mytága je daleko snadnější.

Hezký to den i noc celkově.

Za jak dlouho jste to zvládli? Za sedm dní.

Kolik vás bylo? Jedenáct.

A jaký to bylo? Boží!!!

Letošní tábor byl trošku jiný než ty předchozí. Tak trochu… prázdný. Přihlásil se nedostatek účastníků, a tak bylo potřeba vymyslet krizový plán a jet pokosit louky i bez nich. Na louky se mělo jet pouze na týden, což dle Radima činilo devět pracovních dnů (a takovíhle lidé dělají doktorát), a pomoci nám měli nejstatečnější z účastníků, a také naši stateční kamarádi, kterých nakonec přijelo dost.

Na táboře se stala spousta zajímavých věcí, proto zde vypíchnu jen ty nejdůležitější, o kterých si prostě musíte přečíst všichni 🙂

1) Práce

Ač se to zdá skoro nemožné, za pomoci třech křoviňáku a v průměrném počtu jedenácti pracantů jsme práci zvládli za sedm dní. Některé z těchto dnů jsme dokonce dobrovolně vstávali ve čtyři ráno kvůli neskutečným vedrům, nedobrovolně končili s prací už po svačině kvůli dešti a napůl dobrovolně šli do práce ještě na večerní směnu.

První den navíc ti, co nekřoviňákovali, odnášeli z luk napadané stromy a větve. Jedna nalomená větev visící vysoko na stromě se nám nepovedla sundat, tak jsme se rozhodli jí ponechat svému osudu. Po chvíli jsme ale slyšeli z dálky nějaké ťukání jakoby od velkého datla, tak jsme šli za zvukem. Ozýval se kdesi z veliké výšky – Paik se rozhodl vylézt na strom a tuto větev odstranit sekyrkou. A povedlo se mu to 🙂 (A zatímco jsme pozorovali Paika na stromě, na druhé straně luk bylo možné pozorovat Radima, jak místo aby kosil s křoviňákem inflatable dry slide, tak pobíhá mezi mechy. Dost dlouho. Paik už dávno odstranil větev, a Radim pořád místo kosení pobíhal mezi mechy. Nakonec nám Pavel vysvětlil, co se děje – Radim si někam odložil kanystr s benzínem, a teď ho potřeboval, a nemohl ho najít. Tak jsem mu ho šla pomoct hledat a to víte, že jsem ho našla 🙂 )

Říkáte si, že zvládnout to všechno pokosit, pohrabat a odnosit tak rychle je fakt dobré? Dle Laďčiných a Radimových propočtů by bylo možné tu samou práci udělat ve čtyřech lidech za pouhých pět dnů! (za těchto podmínek: 22°C, polojasno až slunečno, žádný déšť, slabý větřík) Tak to je výzva pro další roky, kdy nejenom že nebudou účastníci, ale ani organizátoři a kamarádi… 🙂

2) Strava

Protože jsme pracovali mnoho a bylo žádoucí, aby bylo v kuchyni vždy zaměstnáno co nejméně lidí, zvolili jsme na polovinu tábora vydatnou stravu připravenou na grilu. Díky Pavlovi za přípravu těchto luxusních pokrmů!

Obvykle tříčlennou službu v kuchyni nahradili nebozí choří jedinci. Snídaně a svačiny (které byly před obědo-večeří v práci dvě) se chystaly už večer, a na službě bylo jen hlídání tábořiště, případně příprava oběda v Pavlově nepřítomnosti. Předposlední večer jsme si dokonce na táboře otevřeli bistro U Praďky 🙂

Poslední večer se opékala na ohni kuřata, a my s Markétou Š., obě takové drobné slečny, jsme nejprve pomohly Věrečkovi a Kátě s jejich kuřetem, a následně jsme spořádaly více méně ve dvou (Mari a Peťa si jen tak uzobly) naše celé kuře. Poslední kousky už byly trochu náročnější, ale když už jsme toho zvládly sníst tolik, tak jsme to přece nemohly vzdát těsně před koncem 😉

 

3) Program

Ačkoliv se nekonal pravý tábor, i tak jsme si občas něco zahráli. Mirečkovu skvělou napůl vědomostní a napůl běhací hru, kterou nakonec vyhrála trojice Mari-Markéta R.-Majda, Věrčin Pointilismus, po kterém se z Radima stal kříženec Avatara a taťky Šmouly a z Markéty Š. vodník, na konci konečně došlo i na Radimovo frisbee a všichni jsme si vyrobili vlastní luxusní lžičky a trička, jaká nosí jen ti nejodolnější z SG-1 (prostě ti, co to nevzdali a přijeli nám pomoct).

A když zrovna náhodou pršelo, tak jsme seděli v naší luxusní kuchyňce, kterou nám Jura luxusně zakryl a zvětšil, takže jsme tam mohli být v suchu úplně všichni.

4) Další kratochvíle

Kromě samotného herního programu se někteří jedinci rozhodli ostatním zpříjemňovat volný čas různými dalšími kratochvílemi.

Nějaký neznámý únosce vyvěsil po okolí tábora příběh o mé ubohé unesené pandě, já jsem se rozhodla bavit ostatní svou neschopností rozdělat oheň z mokrého dřeva případně řezáním dřeva motorovou pilou (neublížila jsem si!), ale nejvíce nás pobavil Radim a jeho zubní kartáček.

To bylo tak: Radim si chtěl vyčistit zuby, avšak nenašel u sebe svůj modrý zubní kartáček ani pastu. Pak nalezl svou pastu na lavičce, a vedle ní cizí zubní kartáček. Tak se nás ptal, jestli jsme náhodou někdo nevzali jeho modrý zubní kartáček. Jak všichni víme, Radim by si klidně vyčistil zuby tím cizím zubním kartáčkem, který ležel vedle jeho pasty, ale obával se, že by to mohlo vadit vlastníkovi toho kartáčku. Několikrát se nás všech ptal, jestli jsme mu náhodou nevzali jeho kartáček, že byl modrý. Ptal se i Mirečka, který si ale nebyl jistý tím, jakou barvu má jeho zubní kartáček. Radim absolutně nemohl pochopit, jak si Mireček nemůže pamatovat svou barvu kartáčku. Mireček to zdůvodňoval tím, že má více kartáčků, ale ani tuto výmluvu Radim neuznával. Každý si přece musí pamatovat, jakou barvu má jeho zubní kartáček, ne? A Radim si pamatoval svůj modrý kartáček.

A tak uplynulo několik dní a chudák Radim byl stále bez svého modrého kartáčku a stále se nás ptal, jestli jsme nezahlédli jeho modrý kartáček, a kdykoliv někoho z nás viděl si čistit zuby, důkladně mu zkontroloval kartáček, jestli to náhodou není ten jeho modrý.

Jeden večer si Laďka čistila zuby u ohně, Radim ležel na lavičce vedle ní. Najednou se Laďce zdálo, že Radim vydává nějaké podivné zvuky na to, že pouze leží u ohně, tak se na něj podívala. A hle, on si čistil zuby! Svůj kartáček našel u sebe v kapse… A pokud si myslíte, že ten kartáček byl modrý, tak se pletete. Byl RŮŽOVÝ! Taky nechápete lidi, co si nepamatují barvu svého zubního kartáčku? 😉

5) Hudba

Všichni máme rádi, když se sedí u ohně a někdo hraje na kytaru, avšak ne všichni z nás znají stejné táborové písně. A tak na začátku tábora vznikla snaha naučit se slova Alisson Gross. První večer jsem je já předříkávala a ostatní pak s Laďkou zpívali, další večery už jsme radši slova četli z papíru. A na konci tábora už jsme to všichni skoro uměli 🙂

Taktéž vznikly různé variace na klasické táborové hity. Kromě už profláklého „Zapalte koně“ jsme letos zpívali i o tom, jak „…zabili, zabili, chlapa z Želetavy…“ nebo „…máme doma ve sklepě malou červí díru … nechoď, babi, pro uhlí, sežere i tebe, už tě nikdy nenajdou příslušnící SG!“ Dokonce k nám pronikly nějaké historky o tom, že existuje „Eldoráďo“, ale kde je, to vám neřeknu 😉

6) Divné věci, které pochopí jen ti, kteří u toho byli

Oheň pomalu dohasínal a lidi chodili spát. Oheň opravdu hodně dohasínal a normální lidi chodili spát. Jak ten oheň dohasínal, tak nám byla čím dál větší zima, tak už jsme ani neseděli na lavičkách, ale stáli či čupěli v malém kroužku kolem zbytků ohně. Byli jsme rádi, když někdo odešel, náš kruh se tak mohl zmenšit a víc se přiblížit k žhavým kouskům polínek. Markéta R., aby v tomto velkém žáru a záři nepřišla o svůj zrak, na sobě měla celou dobu sluneční brýle, ve kterých vypadala jako Willy Wonka. (Odhalili jsme tak její skrytou identitu, kterou před námi celý tábor skrývala. Vyčetli jsme jí, že nám s prací nepřišli pomoct umpalumpové.) Ke konci jsme seděli skoro v ohništi, strkali a foukali jsme do polínek a radovali se, když se někde na chvíli objevil malý plamínek. Někdo s těmi polínky hýbal pouze holýma rukama. Kolem půl třetí ráno jsme to nakonec řádně vyuzení a zfetováni kouřem zabalili všichni.

A tak nakonec i přesto, že se nekonal běžný tábor, jsme si to všichni totálně užili! A ještě jednou vřelé díky všem, co nám přijeli pomoci! 🙂

Pokud chcete vidět fotodokumentaci toho, o co jste letos přišli a proč příště přijet na tábor, podívejte se na naše boží album.

Autoři: Adam Hrouda, Peťa Vavrincová

Datum akce: 3. – 6. 4. 2015

P: Čížov – muzeum železné opony – leží těsně u hranic s Rakouskem na území NP Podyjí a má jen asi 60 obyvatel. To z něj dělá v mnoha ohledech velice specifickou vesnici. A právě do Čížova letos zamířily kroky lovců připravených strávit zde Velikonoce. Ač je tato velikonoční víkendovka už dlouholetou tradicí, tentokrát ji provázela řada změn. Po dlouhá léta se jezdívalo na zámek Vranov nad Dyjí, manželé Janíčkovi však se svou úlohou kastelánů skončili a to spoustu věcí změnilo.
den první – pátek
V pátek okolo šesté hodiny se v Čížově začali objevovat lovci, kterých stále přibývalo. Některé byste možná na první pohled netipli na lovce, u jiných však nebylo pochyb. Takový správný lovec určitě nesmí postrádat mysliveckou kamizolku či klobouk a hlavně flintu. Po chvíli všichni lovci potulující se Čížovem přišli na správný směr a zamířili k myslivně u kostela. Tam nás čekalo seznámení s novým zázemím a taky s Čížovem a jeho zvláštnostmi. Za zmínku stáli například opravdu často a nahlas vyzvánějící kostel nebo strážní věž Alenka.

A: Přijeli jsme večer, společně s Věrkou a Evkou, a nenápadně jsme se vmísili mezi ostatní. V tuto chvíli ještě nebyla místnost s krbem vytopená, takže se hodily bundy i šály, věci, které by si na sebe o dva dny později bral jen šílenec. Ale nepředbíhejme.

Přijeli jsme v tu nejlepší možnou chvíli, to se musí nechat. Na jednu stranu tomu už byl nějaký čas, co se v oné místnosti začalo večeřet, na stranu druhou to mělo ale výhodu – nikomu se do těch zbytků jídla nechtělo. A nebylo jich málo, takže jsme se mohli nasytit podle své libosti. Dokonce se hned strhla vlna sázek a hecování o poslední zbylé kousky chleba s marmeládou. Podivná shoda náhod spojená s pokročilou hodinou dala vzniknout atmosféře, ve které nebylo vůbec divné, že několik lidí hlasitě fandilo tomu či onomu individuu, které se pokoušelo do sebe co nejrychleji dostat krajíc chleba s marmeládou.

Když nás (některé) tato hra omrzela, pomalu se začínalo schylovat k nějakému programu, jak bylo možno vypozorovat z výrazů některých orgů. A opravdu, za pár chvil začal Gáza vysvětlovat pravidla velmi originální hry z velmi neoriginálních (ovšem přiznaných) zdrojů. Její náplní bylo testování inteligenčního a paměťového kvocientu zúčastněných pokládáním záludných otázek, přičemž tyto byly ohodnoceny posunem na „baseballovém“ systému židlí o jednu, dvě nebo tři podle obtížnosti. Po důkladné a vášnivé debatě o pravidlech mohla hra konečně začít.

Účastníci byli rozděleni na dvě družstva, která střídavě (po každém třetím striku) vysílala své členy do vědomostní bitvy. Jedna otázka. Žádný Vladimír Čech, který by se vás zeptal, jestli jste si definitivně jisti svou odpovědí. Odpověď byla buď správná a zajistila soutěžícímu posun o určitý počet židlí, nebo špatná, která ho vyřadila; anebo žádná, která ho nevyřadila hned, ale dala prostor celému soupeřícímu týmu, aby odpověděl správně a vyoutoval tak hráče „na pálce“.

Co dodat – byla to řež. A krutá. Po velmi krátké chvíli bylo všem jasné, že nevím je taky docela dobrá odpověď. Ale i ta má své meze. Nebudu jmenovat, pouze jako zajímavost zmíním, že se mezi námi našli i tací, kteří ji používali častěji, než by bylo záhodno.

Co se dělo po skončení hry, už není v mé paměti, nějak jsem se dostal do spacáku, který ležel na karimatce, byl jsem za to rád a nebyl důvod zjišťovat, jak přesně se to stalo a co v tu chvíli dělali ostatní.

den druhý – sobota

P: V sobotu dopoledne jsme se jali připravovat na sezónu místní informační centrum NP Podyjí. Myli jsme okna, vymetali pavučiny, odplevelovali dlažbu a jinak infocentrum zvelebovali a probouzeli po zimním spánku…

A: Často se zapomíná na to, jak důležitou roli v rámci dne hraje snídaně, a je to chyba. Tento den jsme si ale uvědomili, že nejen snídaně, ale i svačina, potažmo druhá svačina mají významné postavení, když čekáte na něco, co by cynik prohlásil za pozdní oběd a realista za brzkou večeři.

Snídaně byla ten den dobrá, to se musí uznat. Po ní jsme se kvapem vydali na Správu NP Podyjí, abychom zvelebili vnitřek budovy i její okolí. Dlouhé hodiny práce se teď vměstnají na pár řádků, ale kdekdo si možná i rád zavzpomíná na to, jak špachtličkou či motyčkou přemlouval zámkovou dlažbu, že bez té „odporné květeny“ jí bude líp. Výsledek práce byl vidět, a byl to pohled pěkný.

P: Když jsme se už hladoví vrátili na „základnu“ přivítala nás kuchařská četa v čele s Pirátem s parádním, nikoli však hotovým, obědem. Netrvalo to už ale dlouho a začala se podávat první várka domácích raviol. Druhá várka byla poznamenána drobnou nehodou. Jednotlivé ravioly se totiž poslepovaly dohromady. Pohotoví kuchaři z nich nicméně záhy vyrobili „raviolové kuličky“, které byly stejně tak dobré.

A: Po návratu jsme se setkali s dalšími přijedšími, nikoli však s hotovým obědem. Na tomto místě bych rád podotknul, že se často zapomíná na to, jakou roli hraje v rámci dne oběd.
Později se nám přeci jen dostalo jídla, a po krátkém trávení jsme šli chytat bronz na vnitřní loučku areálu, kde jsme byli ubytovaní, při kratochvíli zvané pétanque. Nebyl to však pétanque, jak ho znáte, byla to kuličkiáda! Ne, že by se snad měnila pravidla. Jenom se zkrátka někdo (kdo asi?) rozhodl, že Mireček už by letos neměl vyhrát.

P: Byli jsme rozděleni do čtyř skupin. Každá skupina dostala jednu sadu pétanque koulí a následoval, z důvodu různorodého terénu poněkud dobrodružný, pétanque. Vítěz z každé skupiny vždy postoupil do dalšího kola. Nakonec zbyla čtveřice finalistů – Radim, Pavel, Laďka a Pirát.

A: Taky bych se rád omluvil Jurovi, kterého jsem svoji neopatrnou a hazardérskou hrou připravil o účast ve finálové šestici, která se tím pádem neskládala pouze z orgů. Nakonec se mi ale podařilo vypadnout a v soutěži zvítězil Pavel.

P: Večer jsme si poseděli ve velké společenské místnosti s příjemně hřejícím krbem. Hráli jsme a zpívali, až dokud i ty poslední nepřemohla únava.

A: Když jsme ten večer seděli, králi a zpívali v místnosti s krbem, bylo to už něco jiného než první den. Teplo si vyšlo na procházku někdy až tři metry od krbu, a dobrá nálada dolezla ke všem čtyřem zdem. Ráno jsem se probudil ve spacáku, z čehož usuzuju, že jsem se do něj opět předtím nějak dostal.

den třetí – neděle

A: Po snídani jsme odjeli (včetně nejmenované kovové věci) do Lukova, abychom byli ku prospěchu manželům Janíčkovým. Byvše přijati mile a vroucně, pustili jsme se pilně do práce. Pirát s Jurou si zazedničili, já s Gázou, Pavlem a Radimem jsme odváželi bloky odpadní strouhy a dlaždice, posléze jsme dokončili dílo zkázy likvidací spodní zídky lemující záhon; a ženská část osazenstva celou dobu cosi kutila na záhoně, který při odjezdu vypadal pěkně, takže i jim všechna čest.

A et P: Po návratu jsme obědvali kachnu, což se vrylo do naší paměti i tukových zásob. Posilněni jsme se vydali shodit kila do série bláznivých disciplín oblíbené vajíčkyády. Velikonoce a slavnosti jara se bez vajíček neobejdou a tato hra také ne. Na co všechno se dá takové vajíčko využít? Možností je překvapivě mnoho. Začali jsme disciplínou, kdy jsme si s vajíčkem házeli jako s míčem, dokud někomu vajíčko neupadlo a nerozbilo se. Pak následovaly disciplíny jako pétanque s vajíčkem namísto košonku, hod vejcem přes rybník, skok do dálky s vajíčkem v puse a pochod ve dvojicích s vajíčkem stisknutým mezi čely. Vajíčka praskala a úsměvy se rodily, takže přírodní koloběh naštěstí nebyl narušen.

P: A přišel čas na trochu těch velikonočních tradic – pletení pomlázek, barvení vajíček… A komu kytaro, hraj! 

A: Večer jsme potom vyrazili na proutí a po návratu se místnost s krbem zaplnila pletači pomlázek i malířkami na vajíčka. Vzpomínám si ještě, že se pak dlouho hrálo a šel jsem spát jako jeden z posledních.

den čtvrtý – velikonoční ponedělí

Dříve než mohla začít snídaně, bylo nutno vzpomenout na naše pohanské předky a dostát zvyku, který podle očitých svědků děsí turisty tak, že vyběhnou klidně stovku schodů do věže, aby se zděšeně zeptali, „what the hell is going on?“ Nakonec se ukázalo, že klíčem k úspěchu nebyla síla, nýbrž důvtip, a protože i ten se tam někde našel, spojili jsme se po bolestivé ceremonii u snídaně opět v jednotnou skupinu. Jakmile už začala docházet chuť, byl čas jít balit a začít se pomalu rozjíždět do svých domovů. A po pár hodinách už po nás v Čížově zbyla jen jedna mírně vyhřátá místnost s krbem a hromada pěkných vzpomínek…

Sbohem, Čížove!

Chceš prožít ty nejlepší prázdniny? Chceš poznat partu skvělých lidí? Tak zkus tábor se Zvonkem!

www.stretcivilizaci.cz

 

Dne 21.12.2013: Americký tým archeologů vedený Dr. Jacksonem objevil v oblasti Gízy rozměrný předmět kruhovitého tvaru, po jehož obvodu byly umístěny hieroglyfy.

Dne 10.3.2014: Ani po rozsáhlém testování se Dr. Jacksonovi nepovedlo odhalit původ materiálu, ze kterého je předmět vyroben. Z důvodu možného nebezpečí byl předmět svěřen pod vojenskou kontrolu a umístěn do oblasti 51.

Dne 7.11.2014: Dr. Jackson rozluštil hieroglyfy. Zjistil, že předmět je mimozemského původu a slouží jako průchod na jiné planety tohoto vesmíru.

Dne 1.12.2014: Byl spuštěn projekt zvaný Hvězdná brána.

Přidej se i Ty k týmu SG-1 a pojď s námi odhalit tajemství vesmíru!

Co tě čeká:

• Nevšedně prožitých 14 dní s partou asi 20 mladých lidí
• Brzké vstávání do práce. Všichni se budeme učit kosit trávu na podmáčených lukách, kterou posléze usušíme a odnosíme z luk. (Práci se budeme věnovat asi 5 hodin denně, nepracuje se ale všechny dny tábora.)
• Pestrý odpolední program s množstvím pohybových, hloubavých a tvořivých aktivit a především spousta nezapomenutelných zážitků
• Spát se bude dle volby pod hvězdnou oblohou nebo ve vojenském plátěném hangáru

Kdy: 5. – 18. 7. 2015
Kde: Zákopy u Opatova
Věk účastníků: 15 – 26 let
Cena: 0 Kč

Email: stretcivilizaci@gmail.com
Mobil: 608 350 124 (Radka)
Web: www.stretcivilizaci.cz

Pořádá ZČ HB Zvonek (www.zvonek.brontosaurus.cz)