Zvonek

Autor: Věra Nováková

Datum akce: 29.-30. května

Vzhledem k malému potu účastníků, jsme se dohodli, že se všichni vejdeme do dvou aut. Jelikož disponuji řidičským průkazem a moji rodiče autem, musela jsem v pátek odpoledne projet Brnem a dvakrát! parkovat. Prvně jsem nabrala Péťu a pak jsem skončila na parkovacím místě pana ředitele Exmostu. Naštěstí byl někde pryč a za tu chvilku se nestihl vrátit. Vzhledem k rozkopaným silnicím se cesta přes Třebíč trošku protáhla, ale druhé auto, které zvolilo cestu po dálnici přijelo se svým osazenstvem (Pavel, Laďka, Jura a Radim) takřka ve stejnou dobu. Sraz jsme měli v Předíně u Babičky, kde jsme nabrali nářadí a odjeli na tábořiště.

Vím, že zápis není od toho, aby dokumentoval, co jsme kdy jedli, ale na této akci bylo něco podivuhodného. Začalo to už v Brně, kde Mirek přivezl hromadu řízečků zbylých ze včerejší oslavy. Když se potom Pavel vytasil se svým grilem a naloženým masem, bylo nám jasné, že budeme mít masovou dietu. Někteří otrlí masožrouti si i k snídani dali špekáček.

Páteční večer jsme strávili pod stříškou kuchyně. Jediná aktivita stojící za zmínku bylo focení mlhy. Bylo to asi takto: Po krátkém deštíku se nad loukami (mimochodem nepokosenými a pokojně se vlnícími (nádhera!)) začala tvořit nízká mlha. Zatímco jsme se kochali pohledem na toto úchvatné panoráma, dostal Mireček nápad. Běžte se někdo schovat za mlhu! A tak jsem (k překvapení všech) jeho rady uposlechla, nazula holínky a běžela do půli louky. Prý mě tam opravdu bylo vidět jen od pasu nahoru. Laďka to celé fotila, ale na fotkách to úplně nevyznělo. Každopádně jsme se dobře pobavili a hlavní aktérky pak sušily zbytek večera mokré kalhoty.

V sobotu jsme vyrazili na louky i s motorovou pilou, kterou se nakonec podařilo nastartovat. Dokud jsme neviděli ty obrovské stromy, nemohli jsme patřičně ocenit nápad vzít s sebou motorovku. A tak jsme se vrhli do díla a zápolili s kládami a větvemi zabodnutými skoro metr do měkké hlíny. Z práce nás vyhnal až odpolední déšť. Protože někteří spěchali na nedělní oslavy či co, tak jsme akci rozpustili už v sobotu večer. Já s Mirkem jsme den uzavřeli návštěvou Telče, kde přibyl nový kruhový objezd a kde zrušili jediný semafor ve městě.

16. -27. července 1492 (2013)

Zápisky jsou přepisem mluveného dialogu. Vybraný účastník pěti slovy charakterizoval uběhlý den, kronikář s ním potom probíral, jak se dané slovo ke dni váže.

Den první

Tak Čendo proč jsi řekl úžas?

No tak když jsme dobyli ten ráj tak to bylo takový pompézní přivítání, bylo tam hodně jídla bylo tam teplo prostě tak to bylo první co mě napadlo.

Z toho byl ten úžas.

No no

Ještě něco k tomu máš k úžasu?

No asi všechno.

Dobře. Proč jsi řekl oheň?

Oheň. Protože po tom koupání jsme se mohli usušit u toho ohně. Bylo tam teplo, tak obecně mám rád když je takovej nějakej táboráček nebo když je oheň.

Dobrá, je to všechno?

Asi jo

Proč panák?

Protože to byl asi za ten den opravdu jako snad úplně nejvíc povedený vtip na který všichni naletěli ale úplně všichni z těch co jsem se s nimi za včerejšek o tom bavil. Tak prostě všichni si mysleli že je to opravdu panák. Úplně všichni si to mysleli a pak když se napili jenom jsem viděl jak se všichni postupně začínají smát podle toho, jak rychle pili a jak jim reagovala chuť. Takže přišlo mi to hrozně vtipný a těším se, až to někomu udělám.

Dobře. Proč jsi řekl cesta?

No protože chvilkama jsem měl pocit, že jsme po ní ani nešli. A byla dlouhá, ale bylo to fajn. Jako jenom škoda, že na tom hrášku nerost hrášek ale ještě kvetl.

Na hrášku, no já jsem tam nebyl.

No na poli rostl hrášek, ale zatím jenom květ. Takže se nedal jíst.

Dobře a poslední máme kladku. Proč jsi řekl kladka?

No to jsem řek vlastně proto, že to byl takový asi nejadrenalinovější zážitek. Vylízt nahoru na žebřík a svézt se tam pěkně, já se teda tak trochu bojím výšek, takže když jsem byl úplně nahoře tak jsem si říkal, snad ty štafle nepůjdou dolů. Ale byl to super zážitek.

No a voda dobrá?

Jo voda byla dobrá. Bylo to tak pěkně udělaný, že se tomu člověk nevyhnul. Jenom jsem litoval trochu ty boty, jsem si říkal že jenom jsem nepochopil, proč jsem si ty boty nechal. To jsem si myslel právě že když už jsem je měl mokrý z té cesty že už je zbytečný je nechávat aby byly suchý, že už teda jsou přesto mokrý. Jenomže jsem si jako neuvědomil, že mokrý boty neznamená promočený boty. No ale nakonec teda tady mi uschly dneska.

Den druhý

Tak Jančo, proč jsi řekla odpočinek, co se ti tak jako vybavilo, něco nám k tomu pověz.

Tak ráno jsem se krásně prospali po tom dobytí ráje, po té krásné plavbě takže jsem si vybavila odpočinek, protože jsme odpočívali dopoledne chviličku.

Dobře, tolik k odpočinku, je to všechno nebo tam byl nějaký jiný ještě?

Pak už asi ne.

Potom je tady zvelebování, tak proč zvelebování?

Po příchodu do tábořiště jsme se rozdělili do skupinek a ujali jsme se různých činností, které vedly ke zvelebení tábora aby se nám tady dobře žilo a líbilo a fungovali jsme tady a zvelebili jsme to tady úplně úžasně.

Dobrá takže tolik ke zvelebování. Proč kytary?

Večer, abychom se odměnili za tu tvrdou práci, kterou jsme tady absolvovali, tak jsme si zazpívali u ohýnku při kytarkách a dalších hudebních nástrojích.

Super a poslední tady máme latrína tým. Proč zrovna latrína tým, co se ti s tím spojuje?

Prostě mi to přišlo jako docela vtipná hláška a latrína tým byl zaručeně jeden z důležitějších přitom zvelebování protože prostě kadistan je důležitý.

Den třetí

Tak, Zdeňko, proč sis vzpomněla zrovna na slovo síla?

Kvůli cug. A taky protože kvůli vytrvalosti a vlastně síle jako v nohách, to bylo hodně důležitý i během celého dne.

Dobře. Proč slovo běh? Co se ti na to asociuje, nějaký příběh, nějaký myšlenky…

Na běh, na ty družstva, jak jsme tady pobíhali po tý louce a nikdo v podstatě nevěděl, kam má běžet, ale věděl, že musí běžet hrozně rychle.

Myslíš ty noční doly, jestli jsem to pochopil?

Ano.

Dobře, proč paměť?

Protože jsme si měli pamatovat ty indiánský slova při rozhovoru s náčelníkovou dcerou a s náčelníkem.

Jo, dobře dobře, proč teda družstva? 

Protože jsme při těch dolech byli rozdělení na družstva stejně jako u druhý hry.

Tak, klidně to můžeš rozvést nějak, jestli tě něco napadá… Ne. Proč koprovka, to mě zajímá docela.

Protože já jsem koprovku neměla, já jsem měla takovou náhradní koprovku…

V čem to bylo zajímavý?

No, asi tím, že jsem nevěděla, že se koprovka dá udělat i tímto způsobem.

Dobře, tak to necháme takhle otevřený. A proč koupání?

Protože jsme byli poprvé v rybníce a bylo to super.

Tak jo, chceš ještě k tomu dni něco poznamenat, něco, co tě třeba napadlo při tom vyprávění, co je třeba důležitý zaznamenat pro budoucí generace?

Napadlo mě, že ta rozcvička, jak jsme běhali ve dvojicích a navzájem se chytali a tleskali a… Doufám, že to byla včerejší rozcvička…

Asi ano, tak jako ta je zajímavá něčím, jo?

Ještě jsem to nikdy nehrála a přišlo mi to jako zajímavá hra

Den čtvrtý

Tak Tome, proč jsi řekl výzbroj? Co k tomu máš jako asociace, proč vlastně ta asociace, na co to bylo?

Byl to první den, během kterého jsme vyráběli koule na gumě, respektive „káengéčka“. Během kterého jsme se v podstatě učili,jak se s nimi zachází, měřili smě si gumy, domlouvali jsme si, že nemají být úplně tvrdé jako kámen a snažili jsme nějak se s nimi zapracovat.

Tak dobře, slovo výroba, jaký k tomu máš nějaký zážitek nebo prostě zase proč výroba?

K výrobě mám zážitek ten, že se to trošku protáhlo vzhledem k výtvarným sklonům některých jedinců, kteří se snažili si ryze praktickou věc, kterou je štít, vyzdobit víc než je zdrávo. Vzhledem k tomu, že bojovník musí být neustále připraven štít utopit v řece, jezeře nebo v podobných končinách. A v podstatě provedli jsme, co jsme provést měli, vyzbrojili jsme se.

Proč slovo vrah?

Vzhledem k tomu, že první den, kdy se kosilo jsem byl služba, tak to byl první den, během kterého jsme dokosili louku, tak jsme se pokoušeli ulovit tzv. vraha, který nám však bohužel ten den zrovna uprchl.

Škoda, co se dá dělat. Proč slovo výcvik?

Ten souvisí s aktivitou, která navazovala velmi úzce na výrobu a výzbroj, kterou jsme si opatřili. Jednalo se o sérii šesti krátkých her na seznámení s koulemi na gumě pro lidi, kteří s nimi dříve nepracovali, aby byli schopni se zapojit do bojů proti indiánům.

Dobrá, tolik tedy výcvik a teďka jestli tě ještě v průběhu vyprávění něco napadlo důležitého k tomu dni, co bys k tomu ještě chtěl dodat?

Ženským pistole do ruky nepatří!

Jo, ona se nám tam zastřelila. No, co se dá dělat.

Den pátý

Míro, proč jsi řekl velitelský post?

Protože to byla vlastně klíčová věc během toho dne, ta nejdůležitější věc programu, že každý člověk si musel projít tím, že organizoval ostatní lidí a organizoval průběh toho dne a ten velitelský post se předával. Takže to bylo takové klíčové, okolo toho se točilo úplně všechno.

Bezva, motivace lidí, to s tím asi souvisí, předpokládám.

To s tím souvisí. Jde o to, jak ostatní zvládali tyhlety úkoly. Třeba ráno, když Martina nás vytáhla, teďko na každýho řvala ať honem běží támhle a honem dělá tohle, tak samozřejmě každý s tím nebyl úplně spokojen a ani opětovné cinkání na zvon neurychlilo lidi. Naopak když prostě Standa řek, že se bude chvilku pracovat, pak se půjde k tý vodě a todle, nikdo moc neřešil a každý si vzal ten svůj úkol, už to měli naučený. Už věděli, co mají dělat.

Dobře. Zodpovědnost. Další slovo, který se toho asi týká předpokládám.

To je to, o čem jsem mluvil. Třeba když jsme stavěli ten stěžeň, tak dobrý bylo to, že každý člověk si tam našel tu svoji roli, že hnedka si vzal zodpovědnost za nějaký ten úkol bez toho, aby bylo nutné mu něco říkat. A v podstatě já jako velitel zrovna výstavby stěžně jsem s těmi lidmi neměl ani tolik práce, naopak ještě mně ve spoustě věcí pomáhali, co se týče technologie stěžně, toho závěsu, jsem si v tom ještě nechal poradit.

Dobrý, to je pro mě třeba trochu nový. Protože já jsem čekal, že myslíš zodpovědnost trošku jinak. Relax.

Proč relax? Protože to naše velení bylo takový hodně na lidi orientovaný kvůli tomu, právě že sami jsme účastníci, tak bylo znát, že na sebe bereme ohledy, že jsme se nenutili dělat zbytečně nějaký kraviny. Že kdo prostě neměl co dělat, tak tomu se řeklo, ať se jde někam hodit do pohody a holky tam hrály na kytary mezitím tam malovaly a nikdo neřešil, že by měl něco vymejšlet, dělat nějaký blbosti.

Dobře, ještě tady máš stěžeň.

Stěžeň, tak to bylo stěžejní naprosto to bych řek, že bylo to, co po nás hlavně zůstalo a takovej symbol toho našeho tábora i toho, že my sami jako ty účastníci jsme byli schopni něco vytvořit bez pomoci organizátorů, jenom na základě jejich dobrých rad, nějakého know how, který jsme dostali z jejich instrukcí.

Myslíš ten náčrtek od ruky?

Přesně tak. A u toho jsme byli vyfoceni, což bych řek, že bude jedna z mála, možná jediná

společná fotka, kterou všichni ti účastníci budou mít.

Den šestý

Blejku, proč jsi řekla slovo kapitán?

Protože jsme se vydali na cestu do našeho tábora, jelikož byl zbořen most a v naší skupince nebo s námi šel i kapitán. Bylo to s ním děsně prima, protože přes naše původní pochybnosti o jeho smyslu pro orientaci a autoritě byl na nás, na naší dívčí skupinu, velice milý, pomáhal nám, jak se dalo a nešetřil nás.

Proč brod?

No když nebyl most, museli jsme jít přes brod. Brod byl poněkud hlubší, než všichni mysleli, ale zdárně jsme ho překonali.

Proč je tady to první zlato? 

Protože zlato je žlutý, je těžký a třpytí se.

A druhý zlato?

Protože to dalo velkou práci to zlato indiánům uloupit a donést ho zpátky do tábora.

Dobře. To bylo indiánské zlato, seš si toho vědoma?

Jo.

Proč indiáni? 

No, cestou nás potkalo několik nemilých setkání s indiány. Nejprve jsme ztratili Verču, kterou střelili srabi zezadu,tak jsme sebrali všechno její zlato a běželi jsme dál. Posléze se nám ztratil Tom, který nestačil našemu tempu a indiáni ho pravděpodobně ulovili a dorazili jsme ke zdi, kterou jme museli překonat a Míra se pro všechny obětoval – asi nevěděl, co ho čeká – a potom, co nás všechny nechal přelézt po sobě, tak my jsme zbaběle prchli a nechali ho tam napospas indiánům. Zlato jsme vzali s sebou.

Opevnění, poslední slovo opevnění.

Cestou, bylo to už tuším někde za brodem, jsme procházeli takovým zvláštním místem, kde bylo rozbořené opevnění. Vůbec nevíme, kdo ho tam postavil, kde se tam vzalo, ale došlo tam určitě k tvrdému boji. Báli jsme se tedy že jsme na území indiánů a z těch zbytků opevnění jsme se jali postavit opevnění pro nás. Bylo to takové metr vysoké opevnění, kde jsme si všichni čtyři sedli, čekali a bedlivě pozorovali, co se děje. Byly tam bobky, přeletěl pták možná že někdo viděl i zajíce, ale jinak se nedělo nic zvláštního. Pak jsme se zase zvedli a šli dál.

No, to se nedivím, že se nedělo nic. Tolik neděle, ještě mám na tebe otázku, jestli tě napadá ještě něco dalšího k té neděli, co tě v průběhu toho napadlo.

No ještě jsem si vzpomněla, že jsme se večer dostali do indiánského bludiště, kde jsme si museli poradit – asi jo, já nevím, na mě nekoukej – já teda doufám, že celou dobu mluvím o správném dni – kde jsme si museli poradit s nelehkými úkoly – jo, já vím, dostali, už si vzpomínám – také tam po cestě rostlo spousta malin, a nakonec se nám povedlo dostat se přes tajnou šifru na místní horu, v indiánském jazyce se ji říká Mařenka, kde jsme našli ty naše uvězněné chudáky, neskalpované. Standu jsme osvobodili, bohatě povečeřeli a přespali.

Den sedmý

Tome, proč jsi řekl chůze? Proč tě napadlo zrovna todleto?

Řekl jsem chůze, protože celý tento den byl hodně o pohybu, chodili jsme z jednoho místa na druhé no a během toho jsme zažívali různá setkání s různými lidmi, takže ta chůze byla takové pojítko.

Dobrá, proč zrovna výhled?

Výhled, tak to byla jedna z prvních věci, které jsme ráno zažili. Poté, co jsme se vzbudili, tak jeden z prvních úkolů bylo vyjít na rozhlednu. Ten výhled byl teda úžasný.

Supr. Slepota, proč zrovna slepota?

Hned následující úkol byl projít nějaký úsek a vyřešit nějaké šifry s tím, že jeden bude mít zavázané oči. To jsem si zrovna vybral já, takže jsem si tu slepotu vychutnal a řeknu, že to bylo docela zajímavé, já mám docela takový typ hry rád když se prostě snažím svět poznávat jinak, než zrakem. Takže se mi to líbilo.

Škrábání brambor, tak to zní tak jako konkrétně něco k tomu?

To byl zážitek u pana Bramba, kde jsme dva chlapi seděli a škrábali brambory a holky se na nás dívaly.

Poslední tady máš rozhled, já vůbec nevím o co jde, teda abych se přiznal.

Když jsme dostali instrukcí, že jeden z těch človíčků, které máme navštívit je někde vysoko na skále tak jsme se na ní vydrápali a na skále jsme si pak dali jednak svačinku a pak jsme si tam hráli hru, která se jmenovala Set. Takže přímo hra Set s přímým rozhledem ze skály.

To máme těch pět asociací a teďka jenom jestli tě nenapadá nějaká důležitá věc, která by měla být zaznamenána, během toho jestli tě nenapadla ještě?

Důležitá věc? Tak já myslím, že ten den byl docela hezký, že jsme si to užili všichni a byl tak akorát, že nás to úplně nezničilo, takže jsme si ty síly využili tak akorát.

Den osmý

Tak, Marťo, proč jsi řekla hrabání? Co s tím máš spojeného, nějaký důvod, příběh k tomu.

No hrabání protože jsme hrabali a hrabali a hrabali a hrabali.

Jo, tak to je dobrej příběh, takovej denodenní… Dobře.

Nehráblo nám z toho, některým teda.

Hrabání teda necháme. Chrámy to by mohlo být takový obsažnější si myslím. Proč zrovna chrámy?

Protože jsme hráli hru a cílem bylo postavit chrámy.

Dobře takhle úsečně, klidně se rozpovídej, jako neboj se toho.

To je dobrý, já se toho bojím.

Proč bohové?

Já teď nevím, jestli tam fakt byli bohové. To asi nebyli bohové to byli mistři… Já si to úplně nepamatuju… Tak protože jsem myslela, že tam byli bohové ale byli to mistři když nad tím přemýšlím.

Ty myslíš ty postavy, které byly v těch ceších jakoby vás kvalifikovali?

Jo.

Aha, takže spíš řekněme mistři, tak změníme slovo na mistři. A je to teda z důvodu, že vám dávali ty zkoušky?

Hm

Já to namluvím sám. Proč kytara?

Protože se večer hrálo na kytaru.

A proč těstovinový salát?

Protože jsme ho měli k večeři.

Dobře, tak však to necháme, ale jako pěkně nám to popsalo ten den. A ještě se tě zeptám, jestli nechceš něco říct k tomu dni tak jako celkového, co tě ještě napadlo, že bys to chtěla doplnit, že ti to tam chybí? –Ne. -V průběhu našeho dlouhého rozhovoru…

Den devátý

Den desátý až poslední…

Vloupání do indiánského chrámu. (nahoře) Boj proti rostlině, která zamořila přístav. (dole)

Naštěstí jsme dostali druhou šanci, a tak jsme povečeřeli kuřata s indiány.

 

6. – 8. března 2015

Brno – Kouhoutovice, centrum Legato

Letošní Valná hromada bude nejen o „valnohromadění“ (kdo neví, co to je, ať přijede a zjistí), ale také o setkání, promítání fotek a věnování se oblíbené činnosti napříč Zvonkovským i jiným lidem – hraní her.
Proto pokud tě alespoň jedna z aktivit zaujala, neváhej a přijeď! (můžeš přijet i jen na část akce).

Zváni jsou jak členové, tak noví účastníci táborů a víkendovek, kteří se mohou stát členy Zvonku a těžit z členských výhod 😉
Více o tom, proč a jak se stát členem se dozvíš po přihlášení, nebo se koukni na fb, nebo piš dotazy na bedlicka@centrum.cz.
Program akce:
pátek
18:00 začátek akce
deskovky, zpívání aj.

Sobota:
8:00 snídaně
8:30 registrace nových i stávajícíh členů
9:00 jednání Valné hromady v pravý čas přerušené či ukončené obědem
odpoledne venkovní program
večer živá kronika Zvonku – promítání fotek z loňských akcí, zpívání, deskovky, volná zábava

Neděle
dojezení zásob, úklid a odjezd

S sebou si vezměte členskou průkazku, spacák a karimatku, přezůvky, své oblíbené deskové či karetní hry, hudební nástroje a dobrou náladu 🙂
Dále se vám bude hodit jídlo na páteční večer a sobotní ráno, fotky či jiné materiály z akcí a pro jistotu i plavky do bazénu (který je hned kousek)

Účastnický poplatek:
Zvonci, kteří se přihlásí do středy 4.3.2015, to mají zdarma, ostatní za 80 Kč (v ceně je nocleh a sobotní oběd a večeře)

Přihlášky posílej na bedlicka@centrum.cz

Autor: Žáža Krásná

Datum akce: 14. – 17. 11. 2014

Zdar! Moje jméno je Žáža a jsem novou kastelánkou státního zámku ve Vranově nad Dyjí, ale k tomu až později. Teď bych Vám ráda vyprávěla, jak to všechno začalo.

Psal se pátek 14. listopadu a pozvaní kandidáti na nového kastelána se řítili porovnat své fyzické i psychické schopnosti na zámek. Někteří zvolili cestu autobusem, jiní autem. Ale s menšími kolizemi všichni včas nebo i později na zámek dorazili. Zde je postupně přivítali duchové zesnulých obyvatel zámku.

Prvním duchem, kterého jsme potkali, byl nejstarší Althan (Jura), který nám sdělil mnoho důležitých informací, ale jako Vodník si nemůžu pamatovat všechno, a tak Vám jenom povím, že starý Althan byl na hradbách vždy první a jenom tak mezi námi, na záchodě je také vždy jako první. Dalším, o koho jsme zakopli, byl Michal Jan II. z Althanu (Radim), který má svoji sochu v Sále předků. Se Sálem je spjata další postava, kterou potkáváme, a to architekt Jan Bernard Fischer z Erlachu (Pirát), který má na svědomí kašnu na Zelňáku, a pak ještě něco v Brně, ale to si pamatují už jenom někteří z nás. Největším skvostem z řad duchů, kteří nás po zámku provedli, byla Marie Anna Pignatelli (Laďka), která nám mimo jiné sdělila z čeho má pláštík. Pignatelli nás poté zavedla k dalšímu majiteli zámku, k synovi Felicie a Adama, Stanislavu Mniszkovi (Pavel) o kterém vím, že si koupil cirkus. Standa nás nakonec zavedl k poslednímu duchovi Vranovského zámku, a to k panu Ofkovi z Lichtenburka (Jirka), který o Vranově ví snad vše a asi proto si nic z toho co říkal, nepamatuji J.

Po krásné prohlídce zámku jsme se šli ubytovat a tam jsme ještě narazili na Magdalenu Dobromilu Rettigovou, skvělou kuchařku, kterou ale po celý pobyt nahradil kulinářský mág Pirát.

Večer následovaly hry – typické vranovské zvuky, fotografie míst na Vranově, otázky ohledně našich duchů nebo otázky z minulých Vranovů. V této hře jsem byla jako ve všech hrách excelentní a to s umístěním asi na šesté pozici. O poslední místo tvrdě bojovala Žanda, kterou všichni ostatní kandidáti táhli vzhůru, ale Žanda se nedala. Na výherních místech se umístily Věrky a Jíťa, ale jak vidíte, kastelánkou se stejně nestaly.

Ráno jsme se nějak vyhrabali, posnídali a šli pracovat. Kluci vozili palmy, jak to s oblibou dělají, a holky se plahočily na zahradě. Partička čtyř, nebojím se nás nazvat vyvolenými, vyjela pomoci na domeček do Lukova, kde jsme přesunovali nepořádek z bodu A do bodu B a pak do bodu NP. Po vydatném pirátovskorizotovém obědě jsme za zpěvu a hraní kytary odpočívali.

Odpoledne následovalo další kolo výběrového řízení. Utvořili jsme tříčlenné skupinky a souboj mohl začít. V týmu jsem byla s Jiťou, se kterou je všechno bezpečné a s Žandou, která v pátek prokázala, že je na kastelánku ta pravá. Druhý tým tvořil: Mireček, Věrka Š. a Ondra a třetí: Ťuťanka, Věrka N. a Ráďa.

Hráli jsme:

Slepý fotbal, při této hře skórovali:  Jíťa –  vlastňák, Ráďa jeden gól a já jsem za podpory burácejících tribun proměnila penaltu.

Zneškodni neukázněného návštěvníka, při této hře se v Jítě a ve mě probudili Terminátoři. Rozdupávali, rozlehávali a roztloukávali jsme hlavy neukázněných turistů bez žádné lítosti. Ani Mireček nebyl schopen nás dvě zastavit!

Chraň si svůj život – zde se konečně projevil Mireček, tak jak ho všichni známe, všechny nás povraždil a vyhrál. To ale neměl dělat, protože následovala naše oblíbená – Všichni proti Mirečkovi.

Zapal svíčku a zachraň si život, zdánlivě jednoduchá hra se stala bojem na život a na smrt. Tým Ťuťanky měl dávno splněno a my zápolili s Mirečkem. Na Terminátory byl nakonec stejně krátký.

Naše veselé hry překazila nečekaná návštěva Emanuella Stadnyckého, který se začal vydávat za právoplatného dědice zámku, který má ale v plánu zámek zbourat a postavit na jeho místě garáže. Místní duchy to velmi znepokojilo a tak jsme zahájili hledání důkazů o pravdě a nepravdě jeho tvrzení. Je Eman fakt dědicem?!

Po týmech jsme putovali od ducha k duchovi a získali indicie. Starý Althan nás nechal pohrabat se v jeho oblíbeném pokrmu, u Standy se indicie hledaly po slepu. Michal měl být na svém nejoblíbenějším místě (ve vaně jsme ho ale nenašli), ale procházel se na vyhlídce, kde nás nechal pronásledovat provázek. Pro Jíťu zde nastávalo mnoho problémů, při každé otáčce se do provázku zamotala anebo na něm aspoň udělala uzel, že i samotný Michal slezl dolů a šel se na to Novákovic kopyto podívat. Pigna si na nás připravila vytahování indicie z příkopů –  s tímto úkol se týmy popraly všemožně, Ťuťanka pro jistotu provázek hned hodila dolů, Mireček vyčůraně/chytře využil motyky a náš koumák Jíťa rozebrala celý květináč, ale kyblík vytáhla. U pana Ofky, který nás očaroval kouzlem, se z nás se stali němí uchazeči. Za úkol jsme měli poskládat potrhané indicie k sobě. Po zdolání všech těchto úkolů někteří z nás rozluštili indicie – najdi hořící kruh a zvolej: „Předkové po krvi, po řemesle, po zemi.“ Hořící kruh jsme nalezli v podzemí zámku a po zvolání nám hlas ze záhrobí sdělil, že musíme najít matrikáře Von Hoplera a vše se snad objasní.

Po nedělní snídani jsme se vydali hledat matrikáře Von Hoplera. Hledali jsme na půdě (zde jsme my slepci zahlédli Pavla, ale nebyl to Pavel), hledali jsme také ve sklepě, na záchodě, no prostě všude, ale nikdo nic o matrikáři nevěděl. Nakonec nám poradil stávající pan kastelán Janíček, že Von Hoplera máme hledat na Novém Hrádku. Proto jsme osedlali naše plechové oře a vyrazili směr Nový hrádek u Lukova.

Ti co nejsou hloupí (že, Radime), se teple oblékli a šlo se jim pěkně. Já na Novém Hrádku „nikdy“ nebyla, a tak jsem se moc těšila. J Jirka mi totiž slíbil, že tam budu hrát Vodníka. Když jsme k Hrádku dorazili, u bran se nacházeli nějací vetřelci, kteří ne a ne vypadnout. Posvačili jsme, pozlobili se navzájem a oni tam furt strašili. Věrka Š. ještě neznalá řečnických otázek se vydala mimo vyznačenou cestu v 1. zóně NP, zdolala hradby a ocitla se za branou Hrádku, což ale nebyl moc dobrý nápad. Po dalších desítkách minut, kdy vetřelci ne a ne odejít, jsme nenápadně vklouzli za bránu Hrádku pomocí klíčů, které se ocitly v Pavlově kapse. Hrádek jsme důkladně prozkoumali, některé schody jsme sjeli i po zadnicích a hledání Von Hoplera mohlo začít. Uf, nakonec jsme ho našli, byl důležitý jak, no jak úředník za přepážkou, i když místo hledání údajů hrál podle Mirečka Osadníky. Nakonec ale ze svých análů vyštrachal, že Emanuelle Stadnycki, není dědicem linie rodu Stadnicky. Tímto jsme si všichni oddechli, garáže nebudou! Abychom toto zjištění náležitě oslavili, zahráli jsme si na schovku a Jsem sardel (při této hře opět excelovala Žanda).

Cestou zpět k našim ořům jsme byli rozděleni do nových skupin, které měly vymyslet scénář a následně natočit film. Všechny skupiny se svých úkolů zhostily bravurně. Každý je minimálně na Oscara, náš určitě aspoň na dva. Mireček, Věrka N., Ráďa a Ondra natočili film o obléhání Vranova Švédy, milostném trojúhelníku a vzniku názvu IKEA. Jíťa, Ťuťanka, Věrka Š. a moje zelená maličkost natočila film o křivdě spáchané na Gertrůdě Althannové a tým duchů zfilmoval Vranovské rytíře, které neprobudili Švédi, Hitler, komunisti, ale nakonec Miloš s jeho popelníčkem.

(videa můžete shlédnout na facebooku: https://www.facebook.com/pages/Zvonek/107282549446927?sk=videos)

V pondělí na nás čekalo ještě další překvapení, paní Janíčková nás vzala do hrobky. S dřevěným poklopem jsme zápasili dlouho, už jsme ztráceli víru v to, že se tam podíváme. Naštěstí přiskočila Laďka a s její vírou a sílou jsme poklop zvedli. O hrobce Vám nic psát nebudu. Všichni jsme tam byli (chacháá Radim s Žandou né). Myslím, že to v nás všech zanechá silné vzpomínky.

No a teď se konečně dostávám k tomu nejdůležitějšímu. Kdo je novým kastelánem. Duchové vyhodnotili snažení všech kandidátů a dle mého názoru vybrali tu nejlepší, nejkrásnější, nejchytřejší, nejzelenější a nejvíc pohybově nadanou kandidátku a to MĚ. Takže si pište! Vodník Žáža – nová kastelánka státního zámku ve Vranově nad Dyjí! Na Velikonoce se jede zelená fasáda!

Po mém zvolení jsme se rozloučili se stávajícími kastelány – panem a paní Janíčkovými a se slzami v očích jeli vstříc novým zítřkům.

Autor: Irča Vašková

Datum akce: 10. -12. 10. 2014

Prosba o pomoc přichází trochu nečekaně,
Dingwill hlásí, že Loki míří k světské bráně,
ovládnout Ryhopský hvozd vzdal už prý,
dělá si ale zálusk na náš svět lidský.

Přijít Dingwillovi na pomoc je pro většinu z nás čest,
proto se odhodlaně ku Opatovu hrneme,
podle Dingwilla zastavení Lokiho nesnadné však jest,
už při cestě přichází určité zádrhele.

Přebytí v bývalém sídle George Huxleyho se jeví nejisté,
avšak my jsme zájemci vážní o koupi jeho zajisté,
když pár dalších požadavků ještě splníme,
možná zde i v klidu přespíme.

Okolí sídla se se setměním nebezpečné stává,
vrazi a jiní zločinci začínají kout pikle své,
naštěstí je tu ještě policie bdělé,
jež se s nimi odhodlaně do křížku dává.

Vrahové se najednou nachází v těžkých pozicích,
bez obětí se zásahy ale neobchází,
snažení policie i klíčníci kazí,
přesto se nápadně snižuje počet zločinců slídících.

Dalšího dne početná výprava chystá se do zbroje,
čilým ruchem ožívají louky v Zákopech opatovských,
holínky, hrábě, pily a sekery jsou součástí výzbroje,
po práci míříme ku obědu do míst táborových.
Po uzření kuchyně v cizím obležení přichází zklamání,
Jirka s Laďkou zjišťuje, že tu dočasně kempí dělníci lesní,
alespoň kol ohniště se tedy sesedáme,
a po nasycení se, se zas k Opatovu vydáváme.

Dingwillův hlas najednou napínavé herní klání přerušuje,
jen člověk výjimečných vlastností uzavře světskou bránu, nám sděluje,
pak životní příběh jedné ženy se postupně dovídáme za tmy naprosté,
zvláštní rozporuplné pocity v nás vyvolává její osud i úkoly doprovodné.

Rozruch zas vzbuzuje Dingwillův hlas,
Loki už pronikl na území přechodové,
uzavřít tedy všechny brány je čas,
dostáváme instrukce a artefakty důležité.

Hlídky se plíží ulicemi uzavírajíce postupně brány,
neradno se však střetnout s Lokiho kumpány,
poslední dvě dost drhnou a nejsou uzavřeny doposud,
svornost hlídek však dokázala své a zpečetila Lokiho osud.

Autor: Jíťa Nováková

Datum akce: 19. – 21. 8. 2014

V pátek jsme se kolem 5 hodiny skoro všichni potkali u nového domu Janíčkových (někteří trochu bloudili, ale nakonec to zvládli). Pan Janíček nás s pýchou provedl po domě a zahradě a přidělil nám spoustu práce. Náš aktivní tým (Laďka, Radim, Ráďa, Pavel a Jíťa) se ihned s vervou pustil do práce. Zatímco se Pirát s Jurou flákali v obchodě a čekali na Efku, my jsme čistili dvorek. A že to byla teda hora práce! Vyrvat plevel z kachliček a očistit kameny na příjezdové cestě, odvozit hlínu, vytrhávat přerostlý dvoumetrový špenát a tak vůbec to celé vyklidit (abychom si měli kde sednout večer u grilu 🙂 ). Pracovali jsme dokonce tak usilovně, že když se setmělo, tak jsme si vzali čelovky a pokračovali bez přestávky dál. Až za úplné tmy dorazili kluci s novou pracovní silou Efkou. Málem jim vypadly oči z důlků když viděli, kolik práce jsme zvládli. Naše sestava se stala kompletní po příchodu Majdy s Honzou, kteří přišli jako poslední. Poseděli jsme si u večeře, povyprávěli jsme si veselé historky a zahrabali se do spacáků.

Hned od rána jsme opět tvrdě pracovali. Čištění dvoru, sekání zahrady, plení a zase sekání, pálení, uklízení a vyklízení, další pálení…pořád tu byla všude kopa práce. Naštěstí byl každý splněný úkol hned hodně vidět, a tak nám to všechno rychle ubíhalo. V poledne se začal chystat oběd, který se podařilo podávat až v 6 večer (no jo, Pirátův časový koeficient 😀 ). Pak jsme ještě zbourali a odvozili zeď uvnitř domu a zaslouženě se znova rozplácli u grilu. Ačkoliv většinu dne pršelo, všechnu zadanou práci jsme stihli.

V neděli jsme se šli projít na zříceninu Nového Hrádku. Potom přišla na kontrolu paní Janíčková. Byla nadšená! A vůbec se jí nedivím, protože se to v domečku (hlavně na zahradě) změnilo k nepoznání. Následoval úklid a loučení. Myslím, že z toho máme všichni velkou radost.

Autor: Věra Pavlíčková

Datum akce: 2. – 6. 7. 2014

Běžný den vypadal takto: Dobrá snídaně, práce, dobrý oběd, polední klid (spánek, kopání atp.), práce a po práci práce a tak až do večera, pak chvíli táborák, ale jen tak dlouho, aby naše zmožené svaly nestihly ztuhnout v nesprávné poloze.

Dále zmíním je momenty zajímavé, seřazené chronologicky podle času:
Nejoblíbenější barva auta: Červená a šedá 2:2
Největší luxus si dopřával Drn, neboť kromě stanu s oddělenými ložnicemi (který sdílel s Pepou) si přivezl židličku, stůl, ubrus, mlýnek na kávu, konvici na vodu, vlastní vařič a v neposlední řadě matraci.
Odpolední žertík, jehož jsme se nedočkali: Po dobrém obědě si Drn ustlal v lese. Nejprve si shrabal jehličí, donesl matrace, svázal je, dal na ně prostěradlo a spacák, prostě záruka příjemného odpoledního zdřímnutí. Jenže… Do postýlky si lehla Pavla 1 teil short challenger paw patrol. Všichni jsme se těšili na dobrou zábavu, až si toho Drn všimne. A jak to dopadlo? Hardy to vystihl:“ To se může stát jen u Drna. Nachystáš mu past a on ji obejde.“
Jak se láme Trioláda: Nejprve to musíš nalámat rovnoběžně s obalem a pak na ty trojúhelníčky. (Sliny už odkapávají a Trioláda pořád není nalámaná…) Ty jsi snad nikdy nelámala trioládu?!
Jakou chceme písničku? Tak jsem si postupně říkali a našim přáním bylo vyhověno. Když došla inspirace, tak se Peťa ptá:“Co dál?“ a i tuto píseň měl Kruťák v repertoáru.
Hrábě bez dvou zubů snižují Drnův výkon o 7%.
Filmové hlášky…

Všichni zájemci o práci na loukách jsou zváni na příští ročník.

Autor: Radka Cieslarová

Datum akce: 13. – 15. 6. 2014

Myslím, že nemá cenu se zde rozepisovat o celém průběhu víkendovky, kterou pořádal stejný organizátorský tým, jaký i organizuje tábor (Pirát, Jura, Majda a já – Radka), zmíním zde proto jen ty nejzajímavější body.

1) Příjezd organizátorů na místo konání

Je zvykem, že organizátoři přijíždí na akci dříve, než účastníci. A protože my nejsme jen tak ledajací orgové, chtěli jsme přijet na Opatovské louky už ve čtvrtek, tedy celý den před začátkem akce.

Prapůvodní plán bylo vyjíždět někdy mezi druhou a čtvrtou odpolední, to se ale ve středu posunulo spíš na čtvrtou až pátou, možná šestou – podle toho, jak to bude Pirát, náš řidič, stíhat.

Nastal čtvrtek, den odjezdu. Ve 14:15 mi volá Jura, že prý se Pirátovi porouchalo auto, a tak bude zajišťovat opravu, a že se neví, jak dlouho to potrvá. Taky se mě ptal, jestli bych za ním mohla dojet z Židenic do Králova pole se svými věcmi a pomoci mu s jeho věcmi, které pravděpodobně sám nezvládne pobrat. Jenže já jsem už takhle brala věci pro dva lidi, takže bych mu moc nepomohla.

O půl čtvrté jsem se opět zkontaktovala s Jurou. Ukázalo se, že nikdo neví, kdy se pojede, protože Pirátovu mobilu se vybila baterka, a tak byl nedostupný. Jura aspoň vyrazil nakoupit nářadí potřebné na víkend (a i do budoucna), a já měla prostě čekat.

O půl šesté jsem opět mluvila s Jurou. Nářadí nakoupil, pobral svoje věci, a vyrazil čekat na Křídlovickou, kde by se pravděpodobně někdy měl vyskytovat i Pirát. Já měla opět čekat, protože pořád nikdo nic nevěděl.

Ve 20:34 mi volal Jura, že prý jsou s Pirátem na Křídlovické, Pirátovo auto je nepoužitelné, a tak se momentálně Pir snaží dovolat do auta, které přijíždí ze Slovenska, aby zjistil, kdy tu bude, a kdy tedy budeme moct vyrazit. Nechápala jsem, o jaké auto ze Slovenska se jedná, ale to nevadilo. Hlavně že nějak odjedeme.

O hodinu později (21:28) mi Jura psal, že za tři čtvrtě hodiny až hodinu mě vyzvednou doma tím autem ze Slovenska.

Avšak ve 22:40 u nás stále ještě nebyli, rozhodla jsem se jim proto zavolat. Dozvěděla jsem se, že už se připravují a za takových deset minut vyrazí. Cesta k nám trvá jen pár minut, takže jsem doufala, že v jedenáct už u nás budou…

A ve 23:15 kluci skutečně dorazili!!!

Vydali jsme se ještě do Teska nakoupit, podívat se na Pirátovo rozbité auto, vyzvednout u Jury v bytě ještě nějaké věci, a v jednu hodinu po půlnoci jsme konečně vyrazili z Brna.

Někteří z nás O:-) po cestě po cestě do Opatova tak hluboce přemýšleli, že moc nevnímali, co přesně se dělo kolem nich (tankování na benzínce? několik cigárpauz? zastavení v McDrive?), jen ví, že někdy hodně pozdě nám psala Majda, kde jsme, že ona už na nás čeká od devíti na tábořišti. Krátce po čtvrté hodině ranní (už bylo světlo!) jsme na tábořiště dorazili i my. A zatímco se slunce připravovalo ke svému východu, my se připravovali na krátký, ale zato intenzivní spánek…

2) Oděvy účastníků

Domnívali jsme se, že naši účastníci budou dostatečně uvědomělí ohledně toho, co si na akci mají vzít s sebou za oblečení, a tak jsme toto v informační zprávě nezmiňovali. Avšak ne všichni účastníci jsou tak uvědomělí, jak jsme předpokládali.

A tak například Jura v obavách z nejhoršího dorazil s hrncem a hlavě (a zapomněl si při tom i nazout boty), …

… a Radim přišel hezky v obleku a lakýrkách – od té doby, co se z něj stala televizní hvězda, už nic jiného neobleče 😉

3)Frisbee

Po dokončení všech prací a odjezdu většiny lidí jsme si chtěli zahrát frisbee. Trénovali jsme mimo jiné i házení dvou talířů najednou (poměrně snadné), chytání dvou talířů (těžké) nebo chytání talíře v sedě (velmi těžké). A někdo hodil talíř tak šikovně, že přistál na střeše – přímo na otvoru pro komín!

A jinak už se jen pracovalo, pracovalo a pracovalo. Vytvořili jsme nový můstek, vyčistili jsme potůček za kuchyňkou a vykopali odvodňovací kanál, který jsme na konci víkendovky také odzkoušeli. A fungoval dobře 🙂

 

Autor: Mireček Novák

Datum akce: 18. – 21. 4. 2014

Před víkendovkou

Ještě než víkendovka vůbec začala, orgové nám poměrně výrazně naznačili, v jakém režimu tato akce bude probíhat. Nastudovat jsme si měli filmy jako Černí Baroni, Tankový Prapor nebo Copak je to za vojáka. Navíc každý z nás dostal jméno některé z filmových postav, nejvíce z Černých baronů. Nebylo překvapením, že se nám všem vyhnuly důstojnické hodnosti.

Pátek

Úplně na začátku jsme všichni byli pouhými civilisty, ze kterých mělo naše velení (Jirka Gazárek – major Terazky, Radim – kapitán Tůma, Pirát – svobodník Kouba, Jirka Švec – Švejk, Pavel – rotný Smiřický a Laďka – četařka Babinčáková) vycvičit obávané nebo alespoň bojeschopné vojáky.

Prošli jsme tedy odvodovým řízením, kde se i ti nejhloupější a nejnemocnější kripli stali vojíny. Následovala vojenská drezůra a buzerace.

Samozřejmě i tentokrát se zhlédnutí motivačních filmů vyplatilo každému, kdo na víkendovku přijel, jelikož i tentokrát nás čekal tradiční páteční kvíz na téma výše uvedených filmů + obecné vojenské vědomosti. Např. kadence střelby samopal atd. Moc dlouho se večer nevykecávalo, rozhodně se šlo spát před půlnocí. Druhý den nám došlo proč aufblasbares wurfelzelt.

Sobota

Nebylo to krásné ráno s kytarou a přichystanou snídaní. Po rychlém a hlasitém probuzení cca v 5:30 následovala rozcvička na nádvoří a pak nácvik přesného pokládání min. A jelikož jsem byl při této aktivitě bezkonkurenčně nejúspěšnější (i v porovnání s velitelským sborem), měl jsem za odměnu tu čest udělat o té naší vojně pravdivý zápis. Ano pochopili jste správně, oním umísťováním min byla myšlena kuličkyjáda: Přeskočím úspěchy a neúspěch těch a oněch ve čtvrtfinále a semifinále. Do finálové čtveřice se s tímto výsledným umístěním probojovali:

1)      Mireček

2)      Radim

3)      Veverčák

4)      Jirka Gazárek (Pro Jirku životní úspěch)

Finále se hrálo po snídani a před nástupem do práce.

Pracovalo se snad pouze na zámeckých květinových terasách. Holky okopávaly záhony, kluci si hráli s kompostem, Paik sekal trávník elektrickou sekačkou. Až do večera bylo teplé a slunečné počasí.

Po obědě jsme bojovali s vejci. Hodně jsme s nimi házeli, taky jsme s nimi skákali, některá jsme zašlapávali a některé zase odpálkovávali. Vážení, musím zde poznamenat, že standardní vejce není na takové zacházení stavěno.

Z bojiště nás vyhnal krátký, ovšem z počátku hrozivě vypadající, deštík.

Ještě před večeří začaly holky malovat vejcata a kluci se vydali sehnat nějaké to proutí na pomlázku. Proč ale už v sobotu! Říkal si každý z nás nezasvěcených! Hold vojna je vojna a na vojně se zatím nikomu nevyplatilo detailnější pátrání po smysluplnosti vydaných rozkazů. K večeři byla Pirátova výborná cibulačka, škoda jen, že byla servírována až o půlnoci. Možná by se jí pak tolik nevyhodilo.

Neděle

I sobotní ráno jsme zahájili rozcvičkou. Na rozdíl od předešlého rána jsme navíc byli nuceni zpívat: „My sloužíme svému národu, my sloužíme na zámku“ Zjistili jsme, že není snadné zároveň koordinovat zpěv, pohyby rukou a nohou. Naštěstí nás z toho nikdo nezkoušel.

Následovala velká finální zkouška našich vojenských zdatností: VÝSADEK na nezabezpečeném území v týlu nepřítele. Respektive – čtyřčlenná skupina byla naložena se zavázanýma očima do auta a odvezena kamsi ku Olbramkostelu. S domorodci se nevykecávat, projít po předem zadané trase, pokud možno nenápadně špehovat cizí podobně vyhlížející jednotky (celkem jsme byly 3 čtveřice), ale jinak se vyhýbat přímému střetu. Nejdůležitější bylo dorazit +- do 14:00 k loveckému zámečku Lusthaus. Zde jsme posbírali nějakou tu munici (pušky, granáty, chemikálie) a vysílačky, pomocí kterých jsme pak byli instruováni vzdáleným velitelským sborem. Nemuseli jsme tedy už dále nic vymýšlet, jen plnit zdánlivě nelogické pokyny našeho velení – to už jsme s přehledem zvládali.

Tak jsme se k večeru dostali až do Vranova na zámek, který mezitím obsadili nepřátelští vojáci. Bleskově a v tichosti jsme všechny odrovnali a nakonec zachránili i našeho nejvyššího, majora Terazkyho. MISE SPLNĚNA.

Pondělí

Jak jsme byli rádi, že jsme vejcata vymalovali a pomlázky upletli už v sobotu! Byli jsme tak na pondělní „juchajdá“ plně připraveni. A tak se i v tomto potvrdilo, že není třeba přezkoumávat zdánlivě nesmyslné příkazy, namísto toho slepě důvěřovat veliteli. Stali se z nás vojáci.