Čilý svetr

Datum: 14. – 17. 8. 2017

Bylo nebylo, jednoho letního dne se v kraji krásných vysočinských kopců, lesů a luk začala pozvolna shlukovat skupinka lidí. Nebyli to ledajací lidé! Říkali si Čilí svetři. Jejich odvěkým nepřítelem byla ospalost a vlezlý večerní chlad.

Ale opravdu tomu tak bylo?

“Ahój!” rozlehlo se Vírem. A skupina šesti dobrodruhů obtěžkaná lecjakými batožinami se pomalu vydala složit svá zavazadla v domě, kde jistě už odedávna žijí skřítci a v okolní zahradě švitoří ptáci a skotačí víly.

Druhého dne ráno nás vzbudily milé písně linoucí se z reproduktorů. Vylezli jsme z postelí a čile vyběhli na rozcvičku. Rozcvička nebyla ledajaká, byl to “Pozdrav Slunci jak ho neznáte”:)

Když už jsme byli všichni dostatečně a prokazatelně čilí, popadli jsme košíky a vydali se na obhlídku okolí s nadějí, že třeba i najdeme nějakou tu houbu. Cestou jsme se rozdělili na tři skupinky, už Saturnin přece věděl, že takto se houby hledají nejlépe. Když se ovšem všechny skupinky znovu sešly, neměli jsme v košících dohromady houbu ani jednu… Tak jsme se vykašlali na houby a jen tak brouzdali krajinou, rozkvetlými letními loukami.

Odpoledne byla na programu umělecká vsuvka. Dostali jsme papíry a barvy a jali se jimi zachytit naaranžované zátiší. Naše výsledná díla byla rozmanitá a pestrá. 🙂

Přiblížil se večer a s ním čas na večeři. Hlavní šéfkuchařka Thea se vyznamenala svými grilovanými dobrotami, až jsme se všichni nacpali k prasknutí. 🙂

Když už nám aspoň trochu vytrávilo, zahráli jsme si pár písní na kytaru a ukulele a po chvíli se pustili do další hry – ono totiž není vždy úplně jednoduché vycítit, co si myslí ostatní, proto je dobré si to čas od času prověřit. A myslím, že nám všem čtení myšlenek ostatních docela šlo. Večer jsme ještě chvíli pozorovali noční oblohu, padající hvězdy, a pak jsme šli spát.

Vprostřed noci nás však náhlý poplach posadil na posteli. Krev nám tuhla v žílách. Co se to děje?! “Honem honem! Rychle všichni vstávejte, tady teď není bezpečno!” zaznělo chodbou. Za chvíli jsme už všichni stáli venku přede dveřmi a plni napjatého očekávání hleděli do tmy. Tajemná postava nám sdělila, že tady teď opravdu není moudré setrvávat ani o chvíli déle a že se máme vydat na cestu. A že chudák Peťa ještě navíc oslepla! Šli jsme nocí a potkávali mnoho zapeklitých hádanek a logických šifer. Nad některými jsme po chvíli vyzráli, indoor bouncy castle jiné nám jasně ukázaly, že bystrost našim polospícím hlavám chybí… Když jsme ale dali hlavy dohromady, přišli jsme nakonec na všechno. Tak jsme se dostali zpět a mohli jít, teď už v bezpečí, znovu sladce spát.

Následující ráno začalo mile, opět nás ze snů probrala laskavá píseň. Ovšem! Toto pozvolné procitání nemělo trvat dlouho… “Rychle vstávejte! Thea se ztratila! Co budeme dělat?!” Zoufalý výkřik doprovázený znělkou z Hvězdných válek nás všechny opět posadil na posteli.

Mari nešťastně pobíhající po chodbě nás nabádala k okamžité akci. Když jsme seznali, že tu Thea skutečně není, že tu po ní zůstala jen nachystaná snídaně, snědli jsme snídani a vyrazili jsme zatoulanou nešťastnici hledat. Kudy se vydat nám radily v krajině rozeseté růžové fáborky. Prošli jsme přes řeku a lesem vzhůru, až jsme narazili na zříceninu hradu Pyšolec. Tam na nás čekala první zpráva od ztracené:

Dobré jitro!
odebrala jsem se ku sběru hub (jakožto prováděli i naši předkové), avšak jsem hlava -děravá- a namísto mapy jsem vzala naše poslední jídlo… Bez mapy jsem ovšem zcela ztracena. Ale nemohu setrvat na jednom místě, neboť lesy se tu hemží…
Tak zdar a sílu! Vydávám se vstříc zvedajícím se kopcům. S nadějí, že mě snad někdo vyšel hledat… P.S.:Pokrm lahodný jest ukryt ve stínu historie.
Zdar a servus, T.

Jali jsme se tedy hledat onen pokrm lahodný. Po chvíli jsme našli uzlíček plný dobrot ukrytý ve staré hradní zdi. Trochu jsme se posilnili a vyrazili dál – vstříc zvedajícím se kopcům. Zřícenina ukrývala i ledajaké jiné poklady, na cestě jsme objevili několik malých a nenápadných kamínků – českých granátů. Měli jsme tedy jistotu, že i kdyby Thea náhodou opravdu padla do spárů lupičů, máme ji čím vykoupit. 🙂

Vydali jsme se dál. Na cestě na nás čekaly další zprávy a úkoly typu: jděte všichni kus cesty pozpátku, jednoho z vás až k lesu neste, napište oslavnou báseň o vesnici, do které právě přicházíte… Na cestě nás kromě zpráv čekaly i různé občerstvovací stanice. Kromě svačinky ve formě perníčků jsme za jedním košatým stromem našli i nemalou nádobu plnou ostružin. Mňam! Naše rozhodnutí, donést nádobu do cíle cesty stále stejně plnou, bylo velké sebezapření. Nicméně se nám to více méně podařilo – co jsme cestou snědli, to jsme taky poctivě znovu natrhali a do nádoby doplnili. Růžové fáborky nás vedli přes zříceninu hradu Zubštejn, kolem kapličky v Pivonicích až zpět do Víru. Kolem Vírského mlýnku – parádního stroje plného všelijakých hejblátek a rozmanitých postaviček- jsme se vrátili až na začátek naší cesty.

A tam na nás s obědem čekala zatoulaná Thea!

Z ostružin, které jsme během dne zvládli nesníst, jsme večer vytvořili úchvatný skvost – ostružinový nepečený dort s pohankou, kokosem, sušenkami a datlovou pastou. 🙂 Mňam!

Jídlo. To byla celkově neopomenutelná část celé akce! Během odpoledního hraní deskových her jsme se například namísto chipsů krmili luštěninovými klíčky. 🙂

A že i takový oběd se dá vytvořit opravdu nevšedním způsobem, o tom jsme se také sami přesvědčili. Všimli jste si někdy, kolik krásy se skrývá ve vaší kuchyni? Kolik barev, tvarů a struktur tam tiše čeká, ani nedutá? My ano!

S požitkem Amelie z Montmartru zanořit prsty do čočky, fazolek, do hrášku… Z nich nám pod rukami postupně vznikaly krásné ornamenty.

Výsledek byl libý oku. Chvíli jsme se jím kochali, ale protože každá krása je pomíjivá, mandalu jsme sesypali do hrnce a udělali si z ní oběd. 🙂

Na jeden večer jsme se přenesli v čase a ocitli jsme se v prostředí minulého režimu. V době, kdy si nemůžete být ničím a nikým zcela jisti. Ve dvou místnostech se tu odehrává příběh několika lidí – televizní hlasatelka Mária, její snoubenec František, jeho starší bratr Tomáš, nadaná umělkyně Heda a mladá studentka Elen. Každý z nich by rád dosáhl svých cílů a nikdy nevíte, komu můžete věřit a komu raději ne… Ve hře je postoj k režimu, peníze i křehké mezilidské vztahy.

A jak to všechno dopadlo? Za zmínku jistě stojí minimálně příběh Márie (Mari), která šla takříkajíc přes mrtvoly. V touze opustit zemi nečekaně zastřelila svého snoubence Františka (Adama) a sama emigrovala ze země.

A co dál? U ohně jsme si opekli špekáčky, vyzkoušeli jsme si lukostřelbu i hru na ukulele a také světelnou show s prskavkami od Silvestra. 🙂

Přiblížil se poslední večer a poslední přespání v krajině víl. Šli jsme spát s hlavou plnou zítřejšího odjezdu…

A ráno, za rozbřesku, zazněl -v posledních dnech již potřetí- Imperiální pochod!

Opět nebylo moudré setrvávat více na tomto místě… Se svázanýma očima či nohama jsme doklopýtali k místu, odkud nebylo cesty po souši. Muselo se jít vodou. Potokem.

Dočvachtali jsme ještě kus cesty a spatřili “chrám lesní moudrosti” s jeho strážkyní.

Postava chtěla slyšet heslo. Heslo?! Po krátkém přemítání bylo ale heslo jasné – znělo “Věřit a svinčit!” 🙂

S tímto heslem smíte vstoupit do chrámu a číst tamní střežené svitky. To ovšem není tak jednoduché… Na těch svitcích totiž není vůbec nic! Svitek odhalil své tajemství až po zahřátí plamenem svíčky. Najednou jsme mohli číst. Usednout a dumat nad otázkami…

• Čeho se nejvíc bojíš?
• Čeho si na sobě nejvíc ceníš?
• Jaký svůj sen bys chtěl v životě uskutečnit?
• Co by sis ze všeho nejvíce přál?

S malým amuletem v ruce jsme se vrátili zpět a šli si ještě na chvíli zdřímnout.

Po druhém procitnutí toho dne a po poslední snídani bylo načase se rozloučit. S mnohými zážitky a dojmy jsme se začali pomalu rozjíždět do míst bližších i vzdálenějších, do svých domovů.

Byly to krásné letní dny.

Děkuju!

Víc fotek zde: https://www.facebook.com/pg/Zvonek-107282549446927/photos/?tab=album&album_id=755520547956454