Dracula

Autor: Markéta Rehbergerová

Datum akce: 6. – 8. 11. 2015

Nebe nad Vranovem je plné hvězd, takové v Praze nemáme. Zase je u nás více lidí, i když chápu, že v blízkosti upírského sídla není radno chodit po setmění bez česneku. To nám, chrabrým účastníkům, sdělil i pan Bumbesku. Sice se zdráhal, ale zřejmě ho vidina brzké smrti tolika mladých lidí přece jen lákala a nakonec nás na Drákulův zámek doprovodil.

Jistě by se vám naše odhodlání, vydat se do krví skrápěné Transylvánie, mohlo zdát přílišné, ale odmítnout tak laskavé pozvání od samotného hraběte, se nedalo. Je zajímavé, kolik ochotných osob se pohybuje v pátek v noci v temném lese. Například slečna Ilumináta (Luminita, pozn. red.), která nás ve své dobrotě provedla všemi houštinami a opravdu milý pan Ceauşescu. Hrabě nás u brány sice nepřivítal, ale Johnyho něco kouslo do krku hned, jak jsme přišli. Zasedli jsme tedy ke krvavým pochutinám bez našeho hostitele. Některé delikatesy byly získány brutální cestou, jiné téměř mírumilovně, nicméně do naší paměti zůstane hodně hluboko vryt „mozek z ghetta“. Byl důkazem, že jisté brněnské čtvrti mohou být nebezpečnější než sídlo všech upírů světa.

Hrabě si nás prověřil vědomostní hrou. Souboj dvou týmů byl těsný. Fakt, že dokážete zakreslit do mapy Větrný Jeníkov, nezaručuje vítězství, pokud zároveň neumíte házet, jako například já. Uléhali jsme s obavami, kdo z nás přibude na seznam nemrtvých.

Druhý den jsme pomáhali na Drákulově hrabství. Nemůže být tak zlý, jak se o něm tvrdí. Pěstuje jiřiny. Abychom se nenadřeli, byl vymyšlen úžasný patentní výtah na hradby. Jeden plastový koš, bohužel, neunesl takovou zodpovědnost a celý se z toho zhroutil. Všichni samozřejmě víme, že za to může Adam. Dotkl se ho poslední. O přestávce na svačinu byl založen Velkohubý klub, kdo se chce stát členem, nechť trénuje do příští víkendovky.

Prohrabali jsme se listím až k obědu a po načerpání nových sil jsme zjistily nemilou novinu. Drákula se činil. Nekousnuté a nevysáté jsme zůstaly už jen já, Péťa a Terka. Zápas nemrtví vs živí možná vstoupí do dějin rekordním počtem neproměněných šancí. Mezi účastníky se najdou tací, kteří stojíce na jedné noze dovedou sebrat ze země víčko od PET lahve i tací, kteří se dokážou schovat do keře tak, že je ani tři lidé, jež keř prozkoumávají, nenajdou. Po setmění se začali účastníci pomalu vytrácet. Když jsme zjistily, že všichni nemrtví zmizeli, trochu jsme znervózněly a v doprovodu pana Bumbesku jsme šly pro česnek a protiupírskou munici. Měli jsme tušení, že se na zámku děje něco nekalého. Temná chodba do nejhlubších sklepení byla lemována krvežíznivými nemrtvými a jen díky naší přesné mušce a silným stroužkům česneku se nám podařilo vrátit naše kamarády do světa živých. Už jsme slyšeli křik nebohé Lumináty-Ilumináty, když se zezadu vynořil Johny a kousnul Péťu. Duchapřítomně jsme však oba dva proměnili zpět. Ve sklepení jsme spatřili spoutanou Luminátu a rakev. Ležel v ní „opravdu milý“ pan Ceauşescu. Nebyl tím, kým tvrdil. To on byl Drákula. Sebrala jsme ze země dřevěný kolík a vrazila mu ho do srdce. Zachroptěl naposledy a Lumináta byla osvobozena.

Zbytek našeho pobytu se nesl ve znamení oslav, videostopu, úklidu, pořizování památečních fotografií a obdivování dronu. Pirát se dokonce vysprchoval. Pak už jsme se se zámkem rozloučili, Žáža s Jolanou nastartovaly Bohouše a vyrazili jsme domů.

Pokud příště nebudete vědět, jak se dostat do Vranova, jeďte vlakem – jezdí tam každou čtvrthodinu. Možná na nádraží potkáte Ráďu (Peťu, pozn. red. Ráďa při zkoušení věděla, jak jezdí vlaky na Vranov). A když budete mít opravdu štěstí, Odra poteče poklidně a budete moct pouštět lodičky…