Tajemství Ryhopského hvozdu – část II.

Pátek – sobota
Autor: Thea

Probouzíme se s tóny veselé kytary a zpěvu. Všichni bychom ještě rádi zůstali v zahřátých spacácích, ale povyk našich náčelníků a ranní chlad nás neúprosně vyhání na rozcvičku. Následuje snídaně zalitá horkým čajem a doprovázená drkotáním našich zubů. Za nedlouho se vydáváme na louky za rozdělanou prací. Někteří s kosami, jiní s hráběmi. Slunce zvedá neúprosně teplotu a my se nemůžeme dočkat svačiny. Když zaslechneme volání k svačině, všichni se schováme před sluncem do lesa.

To však netušíme, jakou kulišárnu na nás ušije služba (ten den Peťa a Miki). Některé chleby jsou s pomazánkou a citronovými sušenkami. Překvapivě to ve výsledku nechutná špatně.

Když se vracíme k obědu, počasí se již zhoršuje. Možná máte pojem o popisu počasí, ale nenechte se zmást, protože v našem příběhu je počasí zásadním činitelem.

Ano, vracíme se k obědu a vychutnáváme špenát, který nám byl předložen a vše nasvědčuje tomu, že zbytek dne strávíme v nicnedělání a polehávání v hangáru, protože začalo poprchávat.

Sedíme v hangáru a s Majdou a Ráďou a hrajeme hru, co si myslíte, že si myslí ostatní na položenou hádanku. Výsledky oné hry jsou velice zajímavé. Odpoledne pomalu plyne vpřed a již se stmívá. Majda se nás nenápadně ptá, co bychom chtěli dělat a po pár desítkách minut se ozve naše oblíbená znělka a zvon, kteří nás svolávají ven. Dozvídáme se, že musíme odcestovat do vesnice jménem Lavondys, kterou navštívil George Huxley a má zde přítele, který by mohl vědět, kde se George nachází. Po jednom si vytahujeme lístky s naším osudem a pálíme je. Barva kouře nám prozrazuje, kudy se vydáme a s kým. V mém týmu je Adam, Marki a Irča. Sbalíme si věci a ve spěchu opouštíme tábor.

Dostáváme první informace o místu, kam musíme dojít a zde nalézti další pokyny k cestě. Všechny týmy se vydaly jinudy.

První zastávka je kousek od tábora a to jenom kvůli kontrole věcí.

Ano, manikúrní soupravu tu máme tu máme, studentská pečeť nechybí a na frisbee jsme nezapomněli. Ještě musím zmínit, že jsme měli pouze tři věci na osobu (krom oblečení). Vše jsme znovu sbalili do batohu a vyšli na cestu. A asi po dvaceti metrech jsme se ztratili, ale to bylo za celou cestu poprvé a naposledy.

Vymotali jsme se z hvozdu a šli cestami silničními, polními a prašnými za doprovodu optimistických zpěvů a záře úplňku, který zářil velice jasně. Došli jsme na určené místo, , obce Sedlatice a zde našli pokyny, co dále. Pro povolení ke vstupu do vesnice Lavondys jsme potřebovali vyplněnou listinu s úkoly.

Už se dávno setmělo a my vyrazili z vesnice dále najít si úkryt na noc. Vyhlídli jsme si malou mýtinku mezi stromy, museli jsme se k ní prodrat hustníkem. Teprve ráno nás stihla krutá realita, že ležíme dva metry od cesty. Rozdělali jsme střechu a navečeřeli jsme se z přidělených zásob. Vzpomínali jsme na horký čaj. Ráno jsme se vzbudili s ledovými nosy, ale stálou optimistickou náladou. Vyrazili jsme do Staré Říše za pokyny a splnit pokyny z papírku obstacle course jumping castle, které byly typu vyměnit sirku, umýt si ruce… Za další úkol jsme měli pomoct s nějakou prací výměnou za jídlo. Pomáhali jsme skládat dřevo a za něj jsme dostali skvělou hostinu v podobě domácí paštiky , okurek, čaje a mnoho dalších. Poté jsme vyrazili opět na cestu k dalším stanovištím.

Na cestě k rybníku Pilka nás stihla rychlá přeháňka a pak další, ale aspoň lehce nás ochrání před „průtrží mračen“. Pokračujeme cestou po vyždímání našich oděvů do malebné vísky Nepomuky a poté dále do Pavlova a pak přes Otín, kde jsme měli všichni sraz v šest večer. Dorazili jsme první v optimistické náladě a nasycení i výslužkou v podobě domácí paštiky.

U čekání na ostatní jsme si zahráli frisbee. Když jsme se znovu všichni sešli, povyprávěli jsme si nějaké zážitky a vydali jsme se dále hledat skrytou vesnici. Pro vstup jsme potřebovali tři klíče, potvrzení a zvolání taného hesla. Další krok vedl přímo ze skaliska dolů. Do vesnice totiž vedla lanovka přes starý zatopený lom. Všichni i s batožinami jsme bezpečně překonali lom i strach z výšek. Na druhé straně lomu se nám dostalo srdečného pozdravení. Bohužel nás zastihla drtivá zpráva o smrti George Huxleyho. Dostáváme však nový úkol. A to najít recept na lék pro bezpečné opuštění Ryhopského hvozdu. Večer se koná pohřeb G. H. A uctění jeho památky smuteční hostinou. G. H. Byl se všemi poctami hozen do vod lomu.

Po večerním ohni jsme ulehli do svých spacích pytlů se svými vlastními pocity a ledovými nosy, které ozařoval jasný měsíc.

Sobota
Autor: neznámý

V sobotu ráno jsme se probudili v lese nedaleko Zlatomlýna. Skromně jsme posnídali a vydali se do Zlatomlýna hledat indicii s dalšími pokyny. Tu jsme našli zastrčenou v mostku u Zlatomlýnských vodopádů. Dále jsme v osadě vyměnili sirku za čajovou svíčku a následně za plastového pterodaktyla a obdarovali mytágskou ženu kyticí. Dále jsme se přes zámeček Aleje vypravili směr Jestřebí, kde se měl nacházet jeden z klíčů od bájné vesnice Lavondyss. V Alejích jsme u jedné rodiny získali výměnou ručně dělané pexeso, umyli si u nich své končetiny a chystali se dál. Rodina se nabídla, že nás provede zámečkem a my s radostí přijmuli. Po prohlídce zámečku jsme se vydali na malinami oplývající cestu do Jestřebí. V Jestřebí na náměstí jsme našli klíč a dále zašifrovanou lokalitu části mapy. Po chvilce přemýšlení jsme obec vyluštili jako Sokolíčko a nabrali žádoucí směr. Po cestě jsme se stavili u jednoho postaršího pana, kterému jsme pomohli naštípat a srovnat dříví. Za to se nám odvděčil čajem a sušenkami a dalším podpisem do Lavondysského průkazu. Po cestě do Sokolíčka nás přepadl k naší radosti pěkný slejvák a vše nám promočil, ale počasí se naštěstí rychle umoudřilo a sluníčko nás začalo brzy vysoušet. V Sokolíčku jsme na vnitřní straně přepadu rybníka našli přilepenou část mapy Lavondyssu a poté jsme se vydali k Otínské hájovně na sraz se zbývajícími skupinami detektivů. V pouhých sedm hodin večer se k nám přidala dvojice zkušenějších detektivů a všichni společně se sadou klíčů a složenou mapou jsme se vydali vstříc Lavondyssu. Po cestě lesem jsme narazili na jeho strážce, který nás pustil po přečtení hesla a ukázání průkazů a klíčů dál. Do Lavondyss jsme vstoupili vzdušným mostem přes hlubokou tůni. Ve vsi nás čekalo bujaré přivítání od místních a následovala hra, kde jsme se snažili zjistit co nejvíce o místních obyvatelích. Následně jsme se všichni podíleli na přípravě veliké hostiny na počest smrti našeho přítele George Huxleyho. Po opravdu znamenité (a dlouho očekávané) hostině jsme si zazpívali pár písní a znaveni šli spát v očekávání dalších dní a aktivit.

Pondělí
Autor: Peťa

V pondělí jsme se ráno vzbudili a po víkendové přestávce jsme se vydali opět na louky do práce. Na programu bylo hrabání a odnášení už zkoseného sena. Na svačinu byly mimo chleby i bramboráky, které zbyly z předchozího dne.

Na oběd jsme měli rizoto.

Odpoledne jsme prověřovali naše pocitově vnímání ryhopského času. Dostali jsme za úkol postavit časostroj, který by co nejpřesněji změřil 22 vteřin. Kazda že dvou skupin stavěla svůj časostroj z ruliček od toaletního papírů. Do stroje se vhodila kulička, která projela až nakonec, kde rozzvonila rolničku. Zjistili jsme tím především, že odhadnout a změřit přesných 22 vteřin není vůbec nich jednoduchého.

K večeři jsme měli opět rizoto a bramboráky.

Úterý
Autor: Markéta

Úterní probuzení se neslo ve znamení Hvězdných válek, což znamenalo další etapu táborové hry. Byli jsme rozděleni do tří skupin po čtyřech. Tři lidé z každé skupinky měli oči převázané šátkem a poslední člen je vedl a navigoval. Prošli jsme louky, lesy, louže i potok a na konci jsme se brodili rybníkem. Na druhém břehu na nás čekala postava v kápi, ne nepodobná Pirovi. Tato osoba by se nám dle svých slov: „ráda představila, ale její jméno ani tvář nejsou důležité.“ Řekla nám také, že jsme splnili první z úkolů, které nám za zajistí možnost opustit Ryhopský hvozd.

Do tábora jsme se vrátili mokří a po osušení nám Mari oznámila, že pojede domů, protože je nemocná. Udělali jsme poslední společnou fotografii a vydali se na louky. U svačiny proběhla diskuze o výhodách hnojení pomocí vybuchujících velryb.

K obědu byly tortilly a Thea se pokecala. Po jídle jsem šla spát do lesa, takže nemohu poreferovat o událostech, které po obědě proběhly. Vzbudila mě až Kačka s Míšou, které také odjížděly, a tak nám bohužel během jednoho dne ubyli tři lidé. Asi 30 vteřin po jejich odchodu jsem zase usnula a byla probuzena na další výpravy za lékem z Ryhopského hvozdu.

Čekal nás druhý bratr, rovněž bez tváře i jména a vyzval nás na zkoušku odvahy. Tou byla obří houpačka pověšená vysoko na smrcích v lese.

Až do tmy jsme hráli frisbee a po večeři hru na znělky, kde náš tým Másel překvapivě nebyl poslední.

Šli jsme spát v lehké nejistotě z noční bojovky, ale naše obavy se ukázaly neopodstatněné.

P. S. : Bety se nenaučila říkat meloun.